Na otázku, co zažila v dětství pěkného, se Růžena Pavlíková v rozhovoru s Pamětí národa nadlouho odmlčí a pak jen omluvně konstatuje: „Já si teď nemůžu vzpomenout. Naučila jsem se radovat z maličkostí.“
Přišla na svět roku 1940, v době, kdy její otec, kožařský dělník Moritz Kolitsch, sloužil na frontě ve wehrmachtu. Maminka při porodu vykrvácela a zanechala po sobě dvě osiřelé dcery, kromě novorozené Růženy ještě čtyřletou Helgu. V krušnohorské vsi Abertamy nikdo nevěděl o žádných příbuzných, a tak se obou děvčátek ujal bezdětný manželský pár ze sousedství Aloisie a Antonín Habrechtovi. Strýc pracoval v místní továrně na rukavice, teta se starala o svou starou maminku a kromě Růženy a Helgy vychovávala ještě další osiřelou dívku, dvanáctiletou Emmu, kterou obě děvčátka brala jako svou starší sestru. Společně vytvořili rodinu, kde sice chyběla pokrevní pouta, o to silněji je však spojovala vzájemná láska a zodpovědnost.
Dva dřevěné kufry
Mortz Kolitsch sice válku přežil, ale z důvodů, které nikdy neobjasnil, se ke svým dcerám po válce nepřihlásil a zůstal v Německu. Růžena má z válečné doby fotografii, na které ji v náručí drží muž v německé vojenské uniformě, který přijel do Abertam naskok na dovolenou. „To ale není můj tatínek. Je to jeho bratr, který přijel a prý se snažil, aby se o nás táta zajímal,“ vysvětluje Růžena.
Aloisie a Antonín Habrechtovi byli německé národnosti, takže po válce i na ně dopadl odsun sudetských Němců. V roce 1946 je povolali do sběrného tábora v Nejdku asi dvanáct kilometrů od Abertam. Růžena vzpomíná na dva dřevěné kufry, do kterých rodina naskládala jen to nejnutnější. Nepohyblivou babičku musel strýc Antonín přenášet na zádech. V Nejdku čekali na transport do Německa, ale ten se nakonec neuskutečnil:
„Měl to být poslední transport, ale zrušili ho.“
Vrátili se domů do Abertam, po pár dnech kdosi rozhodl, že budou přemístěni v rámci republiky, a tak se museli zase se dvěma kufříky vydat na cestu, aniž by tušili kam přesně. Takzvaný vnitřní odsun se tehdy týkal desetitisíců Němců a Maďarů z celého Československa, kteří byli nasazeni zejména na nucené práce v zemědělství. Týkalo se to převážně těch nejchudších, kterým se nedal zabavit žádný zajímavý majetek. Vyhnanci v rámci vnitřního odsunu ztratili československé občanství, neměli žádné doklady, nesměli cestovat ani změnit práci. Když se někteří z nich po letech vrátili domů, našli ve svých domcích a bytech nové nájemníky.
Dělníky na cizím statku
Pro Habrechtovi a jejich tři schovanky byl při vnitřním odsunu cílem statek ve Zhoři na Rakovnicku. Cestovali vlakem a z nádraží je v hustém dešti vezli na žebřiňáku. Aloisinu starou maminku oslabil stres ze všech přesunů tak, že za dva dny zemřela. Růžena Pavlíková připomíná, že až po nějakém čase rodina přišla na to, že se mohla vnitřnímu odsunu vyhnout, kdyby se odvolala na babiččin špatný zdravotní stav:
„Až potom se zjistilo, že jsme nemuseli vůbec odejít.“
„Kdyby se to vyřídilo na úřadě, mohli jsme zůstat. Ale strejda neuměl takové věci zařizovat.“ Habrechtovi tedy několik let pracovali jako zemědělští dělníci na statku ve Zhoři. Dostali ubytování, ale neměli vlastní nábytek ani kuchyň. „Strejda měl na starosti koně, teta zase prasata a celý den byli pryč, pracovali. Moje starší sestra Helga musela tetě pomáhat, protože práce byla těžká a teta už měla bolesti,“ vzpomíná Růžena.
Ona sama nastoupila ve Zhoři do první třídy v nedalekém Krakovci. „Pan učitel byl hodný, takový lidský. Nikdy mi tam nedávali nějak ve zlém najevo, že jsem Němka,“ vzpomíná Růžena, která do té doby mluvila jen německy a výuka v češtině pro ni byla náročná.
V roce 1951, kdy bylo Růženě jedenáct let, u tety naplno propukla rakovina dělohy. V té době je ze statku vysvobodila starší nevlastní sestra Emma, která v té době už byla provdaná za havíře v Jáchymově a pracovala jako dělnice. Pomohla jim vyřídit na úřadech odchod ze Zhoře a přestěhovala je k sobě. „Nevím, jak bychom jinak dopadli. Já byla ještě dítě, sestře bylo patnáct, teta nemocná a strýc byl dobrák, ale nevěděl si rady, jak co zařídit,“ konstatuje Růžena. Emma tak svým pěstounům oplatila nezištnou pomoc, kterou kdysi jako dítěti poskytli oni jí.
Aloisie se díky Emmě dostala do karlovarské nemocnice, kde o ni pečovaly jeptišky. Růžena vzpomíná, že ji tam chodila navštěvovat, ale naposledy vydechla doma u Emmy v roce 1952. „Přišla jsem ze školy a jenom mi řekli, abych nechodila nahoru, teta tam zemřela.“
V uranových dolech
Po základní škole se Růžena učila ve Vejprtech ve výrobně punčoch, ale na internátním učilišti se jí nelíbilo. Tak moc se jí stýskalo po domově a rodině, že se jednoho dne sebrala a vrátila se do Jáchymova. Bylo jí patnáct let, když nastoupila do své první práce. Stala se chůvou v rodině ruského páru, který pracoval na vedoucích pozicích v uranových dolech v Jáchymově. Růžena jim hlídala rok a půl starou holčičku Natašu. „Bylo mi patnáct, byla jsem ještě dítě. Z dnešního pohledu to byla odvaha svěřit patnáctileté holce jedenapůlroční batole,“ poznamenává.
O rok později nastoupila do uranových dolů i ona sama, pracovala v kuchyni v lágru Eliáš. Jak uvádí, vězňů se velice bála. Vzhledem ke svému mládí a k poměrům, ve kterých vyrůstala, toho nevěděla o politických poměrech v tehdejším Československu mnoho a neznala rozdíl mezi politickými a kriminálními vězni. Od sedmnácti let pracovala přímo na šachtě u okénka, kde vydávala známky civilním pracovníkům i odsouzeným. Později bylo jejím úkolem nabíjet a vydávat lampy pro práci v šachtě.
Na šachtě poznala i svého manžela Jiřího Pavlíka, původem z jihomoravského Mikulova, který pracoval jako civilní zaměstnanec ve vrátnici. Ve dvaceti letech se za něj provdala a usadili se v Ostrově nad Ohří.
Ale mami…
Se svým biologickým otcem se Růžena poprvé setkala až ve svých třiceti letech. Moritz Kolitsch ale pro ni byl cizí muž, který si v Západním Berlíně založil novou rodinu. Do Československa přijel na návštěvu díky sestře Helze, která s ním udržovala kontakt.
„V duchu jsem mu vyčítala, proč se k nám po válce nepřihlásil, ale nebyla jsem schopná se ptát.“
Teprve ve stáří se Růžena v doprovodu nevlastní sestry Emmy vypravila do Abertam hledat svůj rodný domek. Emma jí ukázala místo, kde stával, ale domek už byl dávno zbouraný.
„Jsem taková obyčejná,“ uvažuje Růžena Pavlíková. „Ale můj syn Jirka mi někdy říká: ,Mami, proč ty si pořád připadáš taková méněcenná? Každý by nevydržel to, co ty.‘ Pravda je, že jsme se vždycky o sebe uměli postarat. I kdybychom měli jíst jenom suché rohlíky.“
Celým životem ji provázela láska rodiny, do které se nenarodila. Ale její vztahy, vytvořené za dramatických okolností, byly možná o to pevnější.
