Za minulého režimu neměl ke studiu motivaci. Byť ho zajímala literatura a hodně četl, vyučil se elektromechanikem. Protloukal se, jak se dalo, v polovině 70. let zakotvil na nějakou dobu mezi pražskými „máničkami“ kolem hospody U Betlémské kaple. Po nevydařeném pokusu o emigraci se ocitl v existenciální krizi. „Můj život byl tehdy vlastně hodně plochý. Bylo mi 27 let a říkal jsem si, že takhle to nikam nevede a že jen ztrácím čas a dělám něco, co dělat nechci,“ vzpomínal Jiří Holba na pocity zmaru uprostřed husákovské normalizace.
Přes jógu a hnutí Haré Kršna se pak dostal k sanskrtu, indologii a buddhismu. „Díky buddhismu jsem začal vnímat svět trochu jinak. Do té doby jsem viděl problém jedině v režimu. On skutečně byl problémem. Ale uvědomil jsem si, že tady jsem taky já, který se sebou může něco dělat. Jinak je totiž jednoduché všechno na něco svést – že někdo nebo něco mimo mě je příčinou mého problému. To mi ale nepomůže. Člověk se musí zamyslet sám nad sebou a provést nějakou reflexi. Což se mi, respektive nám společně nějak povedlo.“
Neměl jsem žádnou oporu
Nesnadné hledání životního směřování předznamenala už v dětství série ztrát blízkých lidí. Jiří Holba se narodil v roce 1953 ve Vsetíně a vyrůstal v Bystřičce na Vsetínsku. Se svým otcem nikdy nežil, rodiče se rozvedli, když mu bylo pět. „Sourozence jsem neměl. Byly tam, dá se říct, životní tragédie, které mě pak také dovedly ke studiu buddhismu a k východním naukám.“ V raném dětství přišel v rychlém sledu o babičku a dva mladé strýce, matčiny bratry. Zůstal sám s maminkou a dědou, soukromě hospodařícím na rodinném statku.
„Děda měl koně. I já si ještě vzpomínám, jak rodina dělala na poli. Byl už ale samozřejmě velký tlak, aby lidé vstupovali do družstva.“
Dědeček kolektivizaci vzdoroval, a musel tak snášet hrozby i různé naschvály. Pole blízká jejich domu jim sebrali a vyměnili je za pozemky, které byly daleko. Nakonec mu násilím vzali i koně. „To bylo to nejhorší, co mohli udělat. Když vám vezmou pole, dobře. Ale když vám vezmou něco živého…“ poznamenává Jiří Holba, podle něhož však děda snášel svůj osud statečně – i díky tomu, že byl věřící evangelík.
V roce 1965 ale dvanáctiletý Jiří ztratil i tohoto dědečka. Chodil do šesté třídy a dosud byl bezproblémovým žákem, který ze školy nosil jedničky. „Odchod dědečka byl pro mě velký nápor. Neměl jsem nikde žádnou oporu a prostě jsem školu zabalil. Přestalo mě to bavit, přestal jsem tam chodit.“ Z jedničkáře se podle svých slov stal velmi špatným žákem, a když se na konci základní školy rozhodovalo o jeho dalším směřování, studovat dál nechtěl. „Navíc jsme na tom byli finančně špatně, maminka jako účetní nevydělávala mnoho, takže jsem chtěl začít vydělávat.“
Šel se učit do Brna elektromechanikem sdělovacích a zabezpečovacích zařízení. Zjistil prý, že technické věci pro něho nejsou to pravé ořechové, výuční list ale získal. Pracoval pak na montážích po celé Moravě a v letech 1972 až 1974 absolvoval vojenskou službu jako radiotelegrafista v Žatci a v Praze. „Člověk se naučil zašívat se, vyhýbat se jakýmkoliv úkolům. Protože drtivá většina těch úkolů byla zbytečných,“ myslí si a dodává, že tehdejší vojnu by charakterizoval slovy „olympiáda blbosti“. „Říká se, že vojna udělá z člověka chlapa. To myslím, že tak úplně pravda nebyla. Člověk spíš otupěl. A domů se pak vrátil vykolejený.“
Vidina nového života se začala rozplývat
Po vojně se rozhodl zkusit štěstí v Praze, našel si tam práci závozníka a řidiče. Bydlel v podnájmu a přitahován podobnými „ztracenými existencemi“, jako byl on, trávil volný čas převážně v restauraci U Betlémské kaple. „Chodily tam takzvané ‚máničky‘, lidi s dlouhými vlasy, kteří poslouchali rock, beat, blues a západní hudbu jako Velvet Underground, The Doors a podobné kapely. Já mezi ně docela rychle zapadl,“ vzpomínal Holba.
Hodně lidí, které tehdy znal, ale postupně emigrovalo. I on se v roce 1979 odhodlal, že spolu s kamarádem Václavem Klugnerem utečou. Jejich cílem bylo Švédsko, Jiří jako zázrakem dostal výjezdní doložku, Václav Klugner však nikoli. Jiří proto vyrazil sám a jedné noci dorazil do švédského Malmö. Hned na nádraží podle dlouhých vlasů a „nepravých“ džín identifikoval další české emigranty, s jedním z nich se skamarádil a později se společně rozjeli přes Dánsko a Německo za Václavem Klugnerem, kterému se mezitím podařilo dostat do Holandska.
Domnívali se, že přejíždění mezi jednotlivými západními zeměmi bude snadné, jak se však ukázalo, jejich představy byly naivní. „Na německo-holandských hranicích jsem začal tušit, že je zle, a vidina krásného nového života v Holandsku se začala rychle rozplývat.“ Němečtí celníci zjistili, že nemají potřebná víza, a eskortovali je zpátky do Dánska. Tou dobou už byli oba mladíci natolik vystresovaní, že nevyužili možnosti zažádat v Dánsku o azyl. „Určitě by to možné bylo, ale neuměli jsme žádný cizí jazyk kromě ruštiny a po tom všem, co jsme prožili, už jsme toho měli plné zuby.“
„Už jsme se na to necítili. Takže jsme se vrátili do Čech.“
Byť nakonec svého návratu vůbec nelitoval a neúspěšný pokus o emigraci mu v jeho životě otevřel pomyslné nové dveře, nějakou dobu ale trvalo, než se s nastalou situací vypořádal. „Byl jsem z toho zklamaný a měl jsem jakousi existenciální krizi,“ ohlíží se za dobou, kdy si uvědomil, že už nechce dál žít jako dosud a že v životě postrádá duchovní rozměr. Vazby na evangelíky a víru, ve které vyrůstal, byly zpřetrhané, a tak se začal porozhlížet po exotičtějších duchovních tradicích.
Bylo jen otázkou času, kdy narazí na buddhismus
Přestal docházet do hospody U Betlémské kaple a přes nového kamaráda Jardu Waldhanse se dostal k józe. Z nevydařené emigrace v Holandsku se vrátil i Václav Klugner a společně pak vytvořili nerozlučnou trojici, kterou spojovala touha po duchovním naplnění. Načas se ponořili i do praxe hnutí Haré Kršna, které k nám v té době teprve začínalo pronikat. Zásadní roli v tom sehrál český emigrant žijící ve Švédsku Jan Kempe, řádovým jménem Turíja dás. Přímo na něho se přátelé napojili díky Jaroslavu Waldhansovi, který pracoval na letišti, a přes různé lidi, které tam odchytával, se jim podařilo získat na Turíju kontakt. Od něho pak získávali různé materiály a knížky v angličtině.
Jiří Holba ale poměrně brzy zjistil, že hnutí má na jeho vkus příliš mnoho sektářských prvků – a ze společenství vycouval. Varovná byla v tomto ohledu zejména cesta do Maďarska, kde byla duchovní scéna otevřenější a hnutí Haré Kršna tam provozovalo dvě farmy. „Tam jsme mimo jiné viděli postavení žen v hnutí Haré Krišna... Pak jsme se také setkali s nějakým představitelem řádu pro Maďarsko. A zatímco ten Turíja se nás snažil dostat víceméně po dobrém, ten Maďar to do nás začal sázet. Tak jsem si říkal: ‚To je sekta jako poleno.‘“
Jaroslav Waldhans byl pro jeho hledání klíčový. Poté, co společnými silami přečetli v angličtině knihu Životopis jógina od Paramhansy Jógánandy, přišel Waldhans s nápadem, že začnou chodit do jazykové školy na sanskrt. Všichni tři se tedy přihlásili k Dušanu Zbaviteli – tehdy ještě netušili, že jde o světově uznávaného odborníka a jednoho z našich vůbec nejvýznamnějších indologů.
„Dušan Zbavitel byl v mládí komunista, takže kádrová rezerva na příštího ředitele Orientálního ústavu. Jenže po okupaci v srpnu 1968 odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk a vyhodili ho, jakkoli byl už tehdy velký odborník na Indii. Takže mu nezbývalo nic jiného než učit na té jazykové škole,“ přibližuje Holba tehdejší situaci. „Pro mě to bylo štěstí – díky tomu, že jsem nechtěl studovat, jsem měl paradoxně toho nejlepšího učitele sanskrtu, jaký vůbec byl.“
Z trojice přátel Holba vydržel u enormně obtížného jazyka jako jediný. Sanskrt v podání Dušana Zbavitele ho okouzlil a stal se pro něj vstupní branou k odbornému poznávání Indie a indických nauk. Bylo jen otázkou času, kdy narazí také na buddhismus, který ho zaujal už kdysi v patnácti letech: „Už tehdy jsem v časopise Světová literatura četl článek o zenovém buddhismu. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale moc se mi to líbilo.“
Od roku 1984 pak Jiří Holba docházel na bytové přednášky „Dějiny náboženství“ u Miroslava a Ivy Vodrážkových, kteří k sobě domů v Praze na Starém Městě zvali triumvirát filosofů Egona Bondyho a Milana Machovce a teologa Milana Balabána. „Byla to taková zvláštní trojka, která se velmi doplňovala, protože každý byl jiný.“
„Egon Bondy pro mě v té době byl důležitá postava, protože napsal monografii Buddha. Je to jedna z nejdůležitějších knížek o buddhismu vůbec, jakkoli je napsaná z jakéhosi ateistického hlediska.“
Na přednášky u Vodrážků chodívali třeba i Václav Malý nebo Ladislav Hejdánek. „Byly to velmi pěkné, neformální přednášky. Pak probíhaly i různé politické akce, člověk při té příležitosti podepsal různé dokumenty,“ říká Holba, který až do listopadu 1989 pracoval jako elektrikář, závozník, domovník, zahradník, dobrovolný pečovatel a topič. Protože svůj postoj vůči režimu vyjadřoval i dlouhými vlasy, stával se terčem buzerace Sboru národní bezpečnosti a musel absolvovat několik nesmyslných zatčení a výslechů.
Ulítnout se dá na čemkoliv
Spolu se signatáři Charty 77 Janem Kozlíkem a Jiřím Kostúrem topil v „disidentské“ kotelně v porodnici v Londýnské ulici a v té době se nakonec rozhodl podepsat i Chartu 77. „Bál jsem se hlavně kvůli mámě, ale i kvůli sobě. Bál jsem se, ale pak už mi nějak došla trpělivost. V září 1989 jsem ji podepsal, nevěděl jsem, že přijde něco jako 17. listopad.“
Svůj podpis odevzdal Přemyslu Fialkovi, dokument se však zasekl u Petra Uhla, který u signace vyžadoval rodné číslo. „Dvacátého listopadu mi Přemek říkal: ‚Hele, co s tou Chartou? Tys to podepsal, přes Petra to nějak neprošlo, chceš to nějak legalizovat?‘ Já jsem říkal: ‚Prosím tě, Přemku, teď už to je jedno. Na tom nezáleží,‘“ tak Holba vysvětluje, proč jeho podpis není oficiálně registrován.
Po sametové revoluci se Jiří Holba rozhodl, že si doplní vzdělání. Přihlásil se na večerní gymnázium, složil vyrovnávací zkoušky do třetího ročníku a po dvou letech studia složil ve svých osmatřiceti letech maturitu. Od děkana filozofické fakulty pak v roce 1991 dostal dispens, že ho můžou přijmout na sanskrt rovnou do druhého ročníku. „V roce 1995 jsem absolvoval filozofickou fakultu. Během pěti let jsem vystudoval gymnázium i vysokou školu,“ popisuje a komentuje, že dnes by ho asi označovali termínem „turbostudent“.
„Bylo to velké vypětí – zdravotní, psychické, já už jsem tenkrát měl dvě děti.“
Od roku 1995 pak pokračoval ještě doktorským studiem na Ústavu filosofie a religionistiky, obor systematická filosofie. Disertační práci Diamantová sútra obhájil v roce 2002. Od roku 1997 je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR a v letech 2002 až 2015 byl odborným asistentem v Ústavu filosofie a religionistiky FF UK v Praze.
„Nejsem buddhista,“ říká, byť kolem roku 1989 se k buddhismu „malinko hlásil“. Oklikou přes východní nauky se podle svých slov trochu vrátil i ke křesťanství. Buddhismem se zabývá teoreticky, přesto ho hodně ovlivnil. Stejně jako jóga pro něho znamená buddhismus především práci s myslí. „Samozřejmě, že člověk na tom může taky ulítnout. Dá se ulítnout na čemkoliv, i na dobré pozitivní věci. Ale pokud je to spojeno se zdravějším způsobem života, člověk se zklidní. A když se mysl zklidní, začne si dávat věci víc do pořádku.“
