Leželi jsme ve spacácích a koukali na hlaveň tanku
Smrtelnou ránu nadějnému vývoji zasadila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Studenti šokovaní okupací se na podzim vrátili do škol – a když jim úřady zakázaly manifestace chystané k Mezinárodnímu dni studentstva 17. listopadu, rozhodli se vstoupit do stávky.
Karel Kovanda, jeden ze zakladatelů Klikoživu a předseda Vysokoškolského obvodního výboru, byl přímo u zrodu tohoto rozhodnutí v kavárně Vltava v Revoluční ulici. „Dohodli jsme se na desetibodovém programu, který jsme vyhlásili na aktivu novinářů v Lucerně. Byly tam takové samozřejmosti, jako že chceme svobodu tisku a svobodu shromažďovací, ale i věci z dnešního pohledu méně samozřejmé, například že odmítáme kabinetní politiku stranických kuloárů a chceme pokračování ekonomické reformy.“
Stávka začala 17. listopadu 1968 obsazením vysokých škol, na filozofické fakultě UK se jí účastnila třeba Milena Slavická, studentka historie a ruštiny (tu však v roce 1968 vyměnila za dějiny umění). Na několik dní, kdy studenti žili i přespávali na fakultě, vzpomíná následujícími slovy: „Byli jsme v posledním patře filozofické fakulty a přímo na nás mířil tank, který stál na mostě. Spali jsme nahoře ve spacácích a okny jsme koukali na hlaveň. Zřejmě nás chtěli vystrašit a hlaveň se občas začala zdvíhat k oknům a zase klesat. Ven jsme moc nevycházeli, na mostě stáli vojáci snad každých pět metrů s kvérem. Most jsem přešla asi jednou a byl to strašný pocit, naprosto strašný.“
Ve velké posluchárně se konaly schůze, debatovalo se, střídali se tam hosté. Atmosféra se příliš nelišila od té, která na školách zavládla o jedenadvacet let později, v listopadu 1989. „Místnost byla celá popsaná nápisy. A pořád tam někdo byl. Ve dne v noci,“ popsala další ze studentek stávkujících v roce 1968 a pozdější novinářka Petruška Šustrová.
„Chodily tam různé delegace z podniků, že nám drží palce. Lidé vozili peníze – ne velké peníze – prostě co se vybralo. Přivezli třeba rum nebo špekáčky, abychom měli co jíst.“
Na fakultě se uskutečnily koncerty Karla Kryla či Jiřího Suchého, přednáškou přispěl Egon Bondy. Nejzajímavějším prvkem celé stávky však podle Karla Kovandy bylo úsilí studentů navázat styky s nezávislými odborovými organizacemi, které se v té době začínaly tvořit:
„Když se studenti spojili s dělníky podniku Kovo a vydali společné prohlášení, komunistické papaláše z toho jímala hrůza,“ poznamenává Kovanda, který se však zalekl, když dělníci navrhli, že by také vstoupili do stávky. Zdálo se mu to příliš radikální – výsledkem by mohla být generální stávka proti sovětské okupaci. „V ten moment mi připadalo, že už jde o držku. Mohlo to mít nepředvídatelné důsledky, včetně obětí na životech. I dnes bych v této situaci asi ustoupil.“
„Byl to hodně živý čas. Ale bylo jasné, že stávka skončí, a co bude dál, že se neví,“ navazuje vyprávění Petrušky Šustrové. „Jednotliví činitelé, kteří se chtěli držet toho, čeho se drželi na jaře, museli odcházet. A tak se to pomalu lámalo.“ Byť tehdy měla malé dítě, sama se odmítla smířit s kapitulací a společně s Petrem Uhlem a dalšími studenty později založili Hnutí revoluční mládeže. V prosinci 1969 byla kvůli této činnosti na dva roky uvězněna.
V kartotékách hledali Palachovy možné následovníky
Mezitím se ale ještě další student filozofické fakulty rozhodl pokračovat v protestu jiným způsobem – byl to Jan Palach, který na FF UK studoval od roku 1968 historii a politickou ekonomii. Také on se účastnil okupační stávky a prožíval zklamání z jejího neúspěchu. 16. ledna 1969 se na Václavském náměstí na protest proti okupaci polil hořlavinou a zapálil.
Pozoruhodnou vzpomínku na to, jak obtížně filozofická fakulta v první chvíli vstřebávala šokující zprávu, si uchovala Jiřina Šiklová: „V den, kdy se upálil, bylo nějaké zasedání na děkanátu a někdo tam přišel se zprávou, že se upálil náš student... Tehdy jsem se naštvala! Ne na toho studenta, ale že ti lidé byli ochotní pokračovat v diskusi. Ačkoli jsem byla jedna z nejmladších, řekla jsem, že považuji za nevhodné, abychom se tady bavili o ROH a školním rozvrhu, když se tady jeden ze studentů upálil. Bylo naší povinností přerušit jednání a věnovat se tomu.“
Po třech dnech, kdy Jan Palach těžkým popáleninám podlehl, přišel za Šiklovou Luboš Holeček, kterého si Jan Palach nechal zavolat do nemocnice. „Šeptal prý nějaké jméno, které znělo jako Šmíd nebo něco podobného, a prý ať to nedělá. Holeček se potřeboval dostat na fakultu a podívat se do kartotéky, aby toho člověka našel a vzkaz od Palacha mu předal.“ Šlo o to, že Jan Palach měl být údajně teprve první oběť a další lidé měli být připraveni k sebeupálení. Hlavní budova FF UK byla obšancována veřejnou a státní bezpečností, a Šiklová proto provedla Holečka do budovy vedlejším vchodem.
„Vlezli jsme tam, svítili si baterkou, abychom na sebe neupozorňovali, a hledali v kartotékách jména, která si Holeček vypsal. Když jsme pak vyšli ven, zrovna hlásili, že Jan Palach zemřel.“
Nutno dodat, že fakulta i univerzita se pak podílely na organizaci Palachova pohřbu a že jeho sebeoběť mimořádně zasáhla mladé lidi a akademickou obec, jíž byl součástí. Mnoho tehdejších studentů považovalo jeho čin za určující událost svých životů: o jeho zásadním významu pro svůj život vždy mluvil tehdejší student sociologie a filozofie a pozdější kněz a všestranný intelektuál Tomáš Halík; Zdeněk Pinc podle svých slov vážně zvažoval, zda by Palacha neměl následovat. Silně se vše dotýkalo také třeba Marie Klimešové, jejíž otec, divadelní historik František Černý, právě v době Palachova sebeupálení vykonával dočasně funkci děkana fakulty.
„Musel to řešit na Hradě, byl u prezidenta Svobody, možná dokonce mluvil v televizi. Každopádně to bylo velmi těžké, protože všichni čekali, jestli se neupálí nějaký další student. A táta se na ně snažil zapůsobit, promluvit ke studentům, aby to prostě nedělali. Byl samozřejmě v hrozné situaci,“ říká Marie Klimešová, která se poté účastnila i Palachova pohřbu. „Bylo to šokující a hrozně se mě to dotýkalo. Jan Palach možná ještě víc než srpen. Jasně jsem pochopila, že není možné něco tolerovat a že cokoli budu dělat, bude se vztahovat k hrůze srpna šedesát osm a k Palachovi. Že člověk musí být nekompromisní. To bylo to, co jsem cítila, aniž bych si to formulovala.“
Šílený docent vyhazuje nábytek
Filozofická fakulta se tak jako celá společnost snažila v následujících měsících uhájit, co se dalo. V roce 1969 ještě bylo možné leccos dobrého udělat. Stále ještě probíhaly urychlené rehabilitace studentů vyloučených po roce 1948, urychleně se nechávali dostudovávat dálkoví studenti, kteří často měli problematický kádrový profil.
Zdeněk Pinc, který by býval potřeboval ze zdravotních důvodů odložit své státnice, je urychleně složil a v říjnu 1969 nastoupil na FF UK jako interní aspirant. Už několik dní poté se ocitl na seznamu lidí, kteří na fakultě nesmějí učit. Zároveň ho ovšem vzhledem k jeho zdravotnímu postižení fakulta nemohla propustit, takže pak tři roky setrvával v jakémsi vakuu, kdy sice pobíral výplatu, ale nesměl do školy docházet. V podobně absurdním postavení se ocitla řada vyučujících, jejichž propuštění se fakulta snažila oddalovat.
Jiřina Šiklová však o své místo na katedře sociologie přišla již v roce 1969. Vyhodili ji hned v první vlně a na fakultě, kde předtím učila, poté nějaký čas pracovala jako uklízečka. Dalším učitelům – ne tak exponovaným – pak byla položena třídící otázka na vztah k okupaci alias „bratrské pomoci“ v rámci tzv. normalizačních prověrek v roce 1970.
„Pro mě osobně byla naprosto nepřijatelná představa hájit před studenty tenhle proces. To jsem skutečně musela odmítnout,” konstatuje Jitka Havlová, která v roce 1967 nastoupila na sociologii jako asistentka a v roce 1970 ji po prověrkách vyškrtli z nové stranické organizace. Byť se ale formálně došlo k závěru, že tito lidé mají odejít, s vyhazovem se otálelo. Katedra se ve skutečnosti snažila si své pedagogy nějakým způsobem udržet, a Havlová tak ze školy definitivně odešla až v roce 1979.
Na katedře sociologie mimochodem působil také jeden z hlavních normalizátorů fakulty, doc. Martin Marušiak, který ovšem za nutnost zasahovat proti svým přátelům zaplatil psychickým zdravím. „Zřejmě to nedokázal srovnat se svým svědomím...“ říká Havlová.
„Začal pít. Ale takovým způsobem, že někdy v roce 1971 to už bylo neudržitelné, protože při přednáškách vyprávěl posluchačům o svých rodinných problémech nebo uprostřed přednášky z ničeho nic strčil hlavu pod kohoutek se studenou vodou...”
Teprve když ve večerníku vyšel článek „Šílený docent vyhazuje nábytek“, strana prý zakročila a doc. Marušiak dostal stranický úkol jít na protialkoholní léčení.
Tzv. normalizace pochopitelně měla značný vliv na kvalitu výuky. Mnoho zajímavých učitelů znovu nahradili oddaní marxisté-leninisté nebo lidé to předstírající. „Ti lidé postrádali odpovídající odbornou kompetenci,“ poznamenává Daniel Kroupa. „Vyučující, který přednášel o Platónovi, nejenže neuměl řecky, ale ani ta díla neznal v češtině, měl to jenom z učebnic. To byl veliký úpadek.“
Také podle rumunisty Jiřího Felixe, který na fakultě učil od roku 1967 a jako nestraník pak ustál normalizační čistky paradoxně snáze než „odpadlíci“ z řad KSČ, byla atmosféra na fakultě v té době příšerná a možnosti studia často horší než v 50. letech. Studenti se ke studiu přijímali téměř výlučně podle stranického klíče:
„Ti chudáci uchazeči se jistě domnívali, že o jejich přijetí rozhodují členové zkušební komise. To byl veliký omyl. My jsme je mohli pouze doporučit, nebo nedoporučit, ale rozhodnutí záleželo na organizaci KSČ v Praze 1. Utkvěl mi v paměti případ jednoho uchazeče, inteligentního a slušného hocha z filmařské rodiny. Měl pro studium všechny předpoklady, a proto jsme ho k přijetí doporučili. Na fakultu se však nedostal, poněvadž jeho otec byl vyškrtnut z KSČ. A takových případů bylo!“
Získat vzdělání režimu navzdory
I proto se za normalizace část výuky přesunula mimo akademickou půdu, do neoficiálních bytových seminářů. Obzvlášť filozofie sama už pro sebe na filozofické fakultě nenacházela prostor. Daniel Kroupa tak u sebe doma organizoval kupříkladu seminář fenomenologie, který si kladl za cíl pokračovat ve filozofickém odkazu Jana Patočky, utýraného Státní bezpečností v roce 1977. „Šlo o systematický vzdělávací seminář, nikoli jednotlivé přednášky, a bylo to břemeno téměř k neunesení,“ říká Daniel Kroupa. Seminář, kterým v letech 1978–1990 prošlo na padesát studentů, samozřejmě vedl zdarma a vedle svého obvyklého zaměstnání.
Ne všechny obory vyučované na filozofické fakultě ovšem byly z politického hlediska tak problematické jako právě samotná filozofie. Normalizační omezení na ně dopadala nestejnou měrou a třeba různé filologické obory dál nabízely smysluplný program. Pozdější politička a diplomatka Jana Hybášková studovala na FF UK od roku 1983 arabistiku, orientalistiku a sociální lingvistiku. Při přijímačkách měla podle svých slov štěstí, že arabistika právě toho roku potřebovala přijmout skutečně kvalitní uchazeče, a politický profil tak výjimečně nehrál roli. „Před námi tam studoval kroužek lidí, kteří všichni byli prominentní děti a žádný z nich to nedodělal.“
„A oni potřebovali arabisty, protože tady byl intenzivní styk s Blízkým východem – vojenský, obchodní… Takže nás pět v našem kroužku skutečně bylo vybráno jen podle našich výsledků.“
„Mým spolužákem je třeba dnes známý Petr Pelikán nebo František Ondráš, dnes profesor na orientalistice,“ vypočítává Hybášková.
Byť se arabsky učila od patnácti let, dostat se na vysněnou arabistiku přesto prý bylo extrémně obtížné: „Otvírali to jednou za tři roky pro pět studentů – zpravidla čtyři chlapce a jednu ženu. Takže jsem věděla, že mám šanci jedna ku tisíci se na arabistiku dostat, včetně tedy kádrového profilu. Jenže jsem šílený šprt, takže jsem dřela, dřela, dřela.“ Pomohlo jí také to, že se již na střední škole spojila s předními českými orientalisty, překladatelem Koránu Ivanem Hrbkem a Jaroslavem Oliveriem, a oba dva jí pomáhali se na přijímací zkoušky připravit.
To zřejmě byla dobrá strategie, podobnou zvolila i Monika (dnes MacDonagh) Pajerová, později jedna z tváří sametové revoluce. Ani ona neměla „kádrové předpoklady“ dostat se na svou vysněnou anglistiku, s přípravou na zkoušky jí však pomáhal tehdejší vedoucí katedry Miroslav Jindra. „Věnoval se mi nejmíň rok před tím, než byly přijímačky. A řekl mi, že musím být mezi prvními šesti, že prvních šest jakž takž ta katedra může vybrat. Pak těch druhých šest – ti že už jsou v podstatě přijatí.“
Podařilo se a Pajerová v roce 1985 nastoupila na filozofickou fakultu. Časy se už zase měnily: Gorbačov v Sovětském svazu vyhlásil perestrojku a i v tuhém normalizačním československém režimu se přece jen otevíraly trhliny. I tak bylo opozičně smýšlejících a zároveň aktivních studentů na fakultě stále jen velmi málo. „Jana Hybášková, Jiří Peňás, Tomáš Kafka, Tomáš Glanc na rusistice – pár lidí nás tam z těch 550 studentů bylo ‚závadných‘,“ uvádí namátkou MacDonagh Pajerová. „No a samozřejmě jsme se velice rychle identifikovali a hned jsme založili nástěnné noviny, kterým jsme dali název Situace.“
Najednou to bylo o něčem jiném
Protirežimně laděné studentské časopisy v té době vznikaly i na dalších fakultách: Kavárna A.F.F.A. v čele s Martinem Mejstříkem na AMU nebo na lékařské fakultě Emko, které se pyšnilo vůbec prvním rozhovorem s Václavem Havlem. V podniku U Bílého koníčka pak redaktoři Situace i dalších časopisů společné založili Studentské tiskové a informační středisko (STIS). A právě někde mezi STISem a Studentským nezávislým sdružením (Stuha), vzniklým na sklonku jara 1989, se zrodila myšlenka na pořádání studentské manifestace 17. listopadu. Ať už nápad původně vzešel z kterékoliv strany, jisté je, že zapojení STISu hrálo zásadní roli už jen proto, že díky fungování studentských časopisů pod hlavičkou Československého svazu mládeže demonstrace získala oficiální povolení.
Události se pak vyvinuly známým způsobem. V pondělí 20. listopadu 1989 filozofická fakulta tak jako ostatní školy v celém Československu vstoupila do stávky. „Chudák děkan Vaněk přiběhl v pondělí ráno na fakultu a zrovna ti, které už dávno chtěl vyloučit – Pajerová, Ježek, Dus, Hybášková – tak ti už tam byli a Pajerová předčítá nějaké desetibodové prohlášení o zrušení vedoucí úlohy komunistické strany…“ vzpomíná MacDonagh Pajerová.
„Myslela jsem, že dostane amok. Vyrval mi v té velké aule mikrofon z ruky a něco neartikulovaně vykřikoval, až ty davy studentů na něj začaly volat: ‚Běž pryč! Ty už běž pryč!‘“
Po listopadu 1989 začala i pro pražskou filozofickou fakultu nová éra. Byť mnohé obory trpěly personálním nedostatkem a jen obtížně navazovaly na přervanou tradici, znovu se mohlo svobodně bádat a studovat zde mohli i ti, kterým bylo dříve studium z politických důvodů zapovězeno.
Obzvlášť velký zájem zaznamenala po sametové revoluci oborová filozofie, která se znovu začala vyučovat namísto dosavadního marxismu-leninismu. Kvůli obrovskému přetlaku „děcek z disidentských rodin“, absolventů bytových seminářů a všech dalších, kteří po studiu skutečné filozofie marně toužili dlouhá léta, se na tento obor v roce 1990 nedostal pozdější katolický teolog a kněz profesor Tomáš Petráček. Přijat však byl ke studiu historie a rád poté vzpomínal na kurzy společného filozofického základu pro nefilozofické obory.
„Úvod do filozofie, který s námi měl Ladislav Hejdánek, byl úplně skvělý. To pro mě byla iniciační záležitost. Jako druhý obor jsem si pak zvolil etnologii, protože mě vždy zajímal národopis, lidová architektura, lidové zvyky. A narazil jsem tam na skvělé lidi, jako byl docent Vrhel, nebo zahraniční profesoři, kteří tam přijížděli: Leopold Pospíšil a Zdeněk Salzmann – dva významní čeští antropologové, kteří působili ve Spojených státech. S těmi to bylo skvělé, takže jsem nijak nelitoval,“ tvrdí Petráček. „Byla to krásná léta. Najednou to bylo úplně o něčem jiném, ta studia na vysoké škole…“
