Zaposlouchejte se do vyprávění americké studentky, norského závodníka, rakouského herce, britské teatroložky, ale i jednoho sovětského vojáka. Co se jim honilo hlavou? A co si mysleli o nás?
„V srpnu jsme samozřejmě s velkým zájmem sledovali, co se u vás dělo. Pražské jaro, Alexander Dubček a to všechno,“ vzpomíná norský diplomat Øyvind Nordsletten, který v srpnu 1968 sloužil na svém prvním místě, a to v Moskvě. 20. srpna musel pracovně do Varšavy a na hranicích ho překvapilo množství vojáků v polních uniformách. „Říkal jsem si – proč?“
Tehdejší sovětský radista Sergej M. možná tehdy znal odpověď: „Na školení nám řekli, že musíme zachránit bratrský československý lid proti imperialismu, zvláště německému imperialismu. Protože Bundesrepublik už tam poslala tanky… Nikdo to nemohl ověřit. Můžete si představit, co si mysleli chlapci, když jim řekli:“
Helen Epstein, pražská rodačka a dcera emigrantů z roku 1948, právě složila zkoušky na jeruzalémské univerzitě a vydala se stopem po Evropě. Poprvé od útěku rodiny navštívila Prahu a svoji tetu Kitty, přeživší holocaustu.
John Haugland zase měl na Norsko nezvyklou zálibu – škodovky. Právě v srpnu dostal nabídku účasti na závodech na brněnském okruhu a v mladoboleslavských autodílnách poprvé okusil alkohol.
Začínající rakouský herec Friedrich von Thun měl roztočený film v Praze a užíval si návštěvu země, odkud byl spolu se svojí šlechtickou rodinou komunisty vypuzen.
Britku Barbaru Day do Československa přilákala láska k českému divadlu a možnost učit v Praze na letní škole. Právě ona shrnuje převládající dojem, který si cizinci z Československa odnášeli:
Jak vypadala okupace ČSSR 21. srpna 1968 pohledem zvenčí? Co prožívali návštěvníci ze Západu, když na ně mířily hlavně sovětských tanků? Jak se dostávali domů, jak se s okupovanou zemí loučili? A jak se na nás dívali sovětští vojáci – ať už ti, kteří se těšili, že u nás budou poslouchat Beatles, nebo ti, kteří ani nevěděli, že jsou ve střední Evropě? Pusťte si náš nový film.
