Vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě (1963–1971). V roce 1977 získal doktorát, ale až do roku 1990, kdy jej naplno pohltila politika, pracoval jako geolog ve státním podniku Doprastav. Od svých osmnácti let byl členem Kulturního sdružení maďarských pracujících v Československu (Csehszlovákiai Magyar Dolgozók Kulturális Egyesület, Csemadok), v jedenadvaceti se stal také členem jeho ústředního výboru (1966–1969).
Během pražského jara se Duray angažoval i v mládežnických organizacích v Československu a spoluzaložil Československý svaz maďarské mládeže (Magyar Ifjúsági Szövetséget, MISZ, 1968–1969). Vzhledem ke svým aktivitám i postojům byl po sovětské invazi a následné normalizaci zařazen na tzv. „černou listinu“ pravicových oportunistů a představitelů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní. Rezignoval nejprve na svou funkci v Csemadoku, z nějž byl následně i vyloučen, a pak skončil i v MISZu, jemuž v listopadu 1969 slovenské ministerstvo vnitra odmítlo povolit další činnost.
Později Duray vzpomínal, že jeho postoje v té době byly celkem jasné:
„Vždy jsem byl přesvědčený antikomunista. Po okupaci v roce 1968 jsem se dostal na černou listinu, žil jsem ze stipendia, byl mi znemožněn kariérní postup. Pochopil jsem, že socialismus je nereformovatelný.“
Duray se pak během 70. a 80. let stal výraznou osobu nejen československého, ale i maďarského disentu. Jak připomíná historik Josef Halla, v roce 1978 Duray inicioval společně s Lászlóem Nagyem a Péterem Püspöky Nagyem vznik Výboru na ochranu práv maďarské menšiny v Československu (Csehszlovákiai Magyar Kisebbség Jogvédő Bizottság). Slovy Eleonóry Sándorové šlo o jedinou maďarskou organizaci, která nalezla odvahu angažovat se za ochranu lidských práv maďarské menšiny v Československu, a jak dodává László Szaka, výbor se stal „první maďarskou menšinovou politickou organizaci ve středoevropském regionu“. Podle Duraye bylo jeho cílem bojovat proti plánovanému rušení maďarských škol, protestovat proti údajně protimaďarským opatřením a obecně hájit lidská práva.
Mezi nacionalismem a Chartou
Podnětem k jednomu z hlavních střetů s mocí se stalo zvýšení hodinové dotace slovenského jazyka na školách s maďarským vyučovacím jazykem. Jak připomíná Halla, Duray v únoru 1983 napsal prezidentu republiky dopis s tím, že navrhované školské změny podle něj otevírají cestu ke zrušení maďarštiny jako vyučovacího jazyka. Duray také inicioval vznik sdružení Skupina na obranu maďarských škol, jež vyzývalo učitele, rodiče a také oficiální Csemadok k protestům. Výzvě se podařilo získat kolem 10 000 podpisů.
Výbor na ochranu práv maďarské menšiny dále publikoval dokumenty o menšinové politice či o stavu lidských práv v ČSSR, dodává historik Juraj Marušiak. Kontakty se slovenským disentem však byly až do konce 80. let spíše jen sporadické. Výbor se také ve druhé polovině 80. let zaměřil na soustavu vodních děl na Dunaji Gabčíkovo-Nagymaros a své kritické námitky adresoval oficiálním představitelům KSČ i do zahraničí. Později po revoluci Duray označil Gabčíkovo pro maďarský deník Új Magyarország za „nejnelidštější a nejkrutější stavbu v Evropě“.
V červenci 1979 rumunská policie zabavila jednomu z turistů na rumunsko-maďarské hranici rukopis Durayovy knihy Kutyaszorító. Duraye zadrželi a vyslýchali. Následně byl až do konce komunistického režimu neustále sledován a perzekvován. Jak upozorňuje Halla, v únoru 1987 se například nemohl zúčastnit setkání představitelů Charty 77 s představiteli amerického Kongresu a Výboru pro sledování helsinských dohod – StB mu totiž znemožnila opustit Bratislavu. Podle Sándorové byl Duray v hlášeních ministerstva vnitra zmiňován jako „společensky nebezpečný (…) maďarský nacionalista“.
V listopadu 1982 byl Duray mimo jiné za organizaci protestů proti plánům na slovakizaci škol s maďarským vyučovacím jazykem zatčen, obviněn z trestného činu podvracení republiky a vzat do vazby. Po protestech zahraničních institucí jako Amnesty International či PEN klub a jednotlivců jako Norman Mailer, Arthur Miller či Kurt Vonnegut bylo trestní řízení proti němu překvalifikováno a Duray v únoru 1983 propuštěn na svobodu. Ještě téhož roku však odstartovalo nové kolo protestů proti plánovaným změnám v menšinovém školství. Jak konstatuje Marušiak, změny se sice nakonec nerealizovaly, ale Duray byl v květnu 1984 v Bratislavě znovu zatčen a obviněn z hanobení národa, rasy a přesvědčení. Po protestech byl v květnu 1985 propuštěn.
Duray v roce 1983 podepsal prohlášení Charty 77 – přestože k ní měl řadu výhrad týkajících se především chybějícího zaměření na menšinové otázky. Sándorová cituje Durayovy výhrady z roku 1981 takto:
„Charta se zaměřila na ochranu práv jednotlivců, což je z hlediska etnických komunit jen první krok. Chartě vytýkám, že se nepokusila analyzovat rozpory v dějinách československé republiky... Nemám námitek proti tomu, co v textu Charty je, ale chybí mi tam to, co tam není.“
Protože se Charta nezabývala otázkami menšin, menšinový Maďar ji podle něho nemohl s čistým svědomím podepsat. Sándorová si Durayův rezervovaný postoj vysvětluje tím, že Duray poněkud zatrpkl po neúspěchu prvního kontaktu mezi jeho Výborem a Chartou 77 v roce 1978. Přestože se Charta 77 od počátku snažila zařadit mezi důležitá témata i romskou otázku či situaci národnostních menšin, v prvních letech své činnosti k těmto otázkám vydala jen jeden dokument.
V 80. letech se to trochu zlepšilo: jak dodává Halla, Charta 77 se maďarské otázce věnovala například v prosinci 1982, když upozornila Generální prokuraturu ČSSR na porušování Durayových práv nebo v dubnu 1984, kdy Federálnímu shromáždění a předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi zaslala připomínky k novému školskému zákonu. V prosinci 1987 pak mluvčí Charty 77 Jan Litomiský, Libuše Šilhánová a Josef Vohryzek adresovali společně s Miroslavem Kusým, Milanem Šimečkou a Miklósem Durayem dopis předsednictvu vlády ČSSR, vládě SSR a vídeňské následné schůzce KBSE s návrhem na zabezpečení práv národnostních menšin, vypracovaný Výborem na obranu práv maďarské menšiny v Československu. Dopis byl ve Vídni všem delegacím předán 22. ledna 1988. Jak dodává Marušiak, šlo mimo jiné o reakci na útoky neznámých pachatelů na objekty patřící maďarským menšinovým organizacím v Bratislavě.
Po revoluci založil národně orientované hnutí Soužití-Éggüyttélés
Duray nebyl neznámou osobou ani v prostředí maďarského disentu. V roce 1979 přispěl svým textem do jednoho z klíčových dokumentů maďarské opoziční samizdatové literatury z období pozdního maďarského komunistického režimu, Pamětní knihy na Istvána Bibóa (A Bibó-emlékkönyv) – ta měla připomenout intelektuální odkaz významného maďarského myslitele, politika a právníka Istvána Bibóa. V 80. letech se Duray podílel na činnosti Budapešťského kulturního fóra či Svazu svobodných demokratů (Szabad Demokraták Szövetsége, SZDSZ), později také Maďarského demokratického fóra (Magyar Demokrata Fórum, MDF). V roce 1988 mu komunistické orgány po zahraničních intervencích vrátily pas a Duray odjel na studijní pobyt a také přednáškovou cestu do Spojených států. Československé úřady se mu ale pokusily zabránit v návratu do země, takže se vrátil teprve na konci listopadu 1989 – a to do Budapešti.
Po roce 1989 Duray působil jako poslanec nejprve ve Federálním shromáždění a poté v Národní radě Slovenské republiky (1994–2010). V únoru 1990 založil politickou organizaci národnostních skupin v Československu, politické hnutí Soužití-Éggüyttélés, jemuž předsedal až do vzniku Strany maďarské koalice (Magyar Koalíció Pártja) v roce 1998.
Po roce 1989 vznikly na Slovensku tři strany reprezentující maďarsky hovořící občany: Maďarská občanská strana, národně orientované Soužití-Éggüyttélés (předseda M. Duray) a Maďarské křesťansko-demokratické hnutí (předseda Béla Bugár). Od roku 1990 tyto samostatné strany opakovaně získávaly poslanecké mandáty, protože se před volbami spojovaly v koalici. Jak připomněl Zoltán Mikeš, na volební zákon z roku 1998, který znevýhodnil vytváření předvolebních koalic, tyto strany reagovaly tím, že vytvořily Stranu maďarské koalice se třemi názorovými platformami. Do Národního shromáždění byl Duray znovuzvolen v letech 1994, 1998, 2002 a 2006. Byl členem Výboru pro lidská práva, národnosti a postavení žen. Ve volbách v roce 2012 se SMK do parlamentu již nedostala.
Po skončení své aktivní kariéry Duray přednášel na maďarských univerzitách v Šoproni, Györu a Budapešti.
Použitá literatura:
József Fazekas – Péter Hunčík (ed.) Maďari na Slovensku (1984–2004). Súhrnná správa. Od zmeny režimu po vstup do Európskej únie, Fórum inštitút pre výskum menšín, Šamorín 2008.
Miklós Duray, Életrajz, 17.8. 2010,
Josef Halla, Opozice na Slovensku v letech 1968–1989, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav, Historie – české dějiny, Brno 2018.
Juraj Marušiak: Výbor na ochranu práv maďarské menšiny v Československu, in: Jiří Kocian (ed.), Tematická příručka k československým dějinám 1948–1989, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2019.
Zoltán Mikeš, Strany slovenských Maďarů se sjednotí, rozkol stále hrozí, Lidové noviny, 24. 4.1998, s. 9.
Edmund Örzsik, Zomrel politik a signatár Charty 77 Miklós Duray, SME, 30. 12. 2022,
Marek Vagovič, Maďarský disent bol o krok vpred, SME, 21.10. 2009.
