Orbán se na politické scéně pohybuje již od roku 1989, dokázal se svým Fideszem několikrát přesvědčivě vyhrát volby a s pomocí těch z roku 2010 proměnit s ústavní většinou maďarský politický i ekonomický systém k obrazu svému. Ať chceme, nebo ne, o druhé dekádě 21. století se v maďarských dějinách bude hovořit jako o Orbánově éře.
I to jej činí předmětem obdivu i v neevropských konzervativních kruzích, kde se politikům zvláště v demokratických zemích může o takové kontinuitě a míře ovládnutí státu a jeho lidských zdrojů i finančních prostředků ve prospěch jedné strany a světonázoru jen zdát. Když v nedávném proslovu před americkými konzervativci v Texasu hovořil o tom, že potřebujeme „více Chucka Norrise a méně transvestitů“, možná se tím sám pasoval do role zachránce globálního iliberalismu. Anebo jej tak určitě vidí někteří jeho příznivci.
V Orbánových postojích však není úplně snadné rozlišit, co z jeho „iliberálního křesťanského konzervatismu“ je autentické přesvědčení, co pragmatická politická strategie získat co nejvíce hlasů, a co dokonce krátkodobý politický marketing reagující na aktuální impulzy. Většinou je to vše dohromady – vnitřní přesvědčení, politická ideologie i „přečtení publika“, k němuž hovoří, a podle toho mu sděluje to, co potřebuje.
Kdo je tu Západ? Přece my!
Třiadvacátého července 2022 v rumunském Băile Tuşnad (maďarsky Tusnádfürdő) hovořil na tradičním letním setkání členů i příznivců Fideszu v rámci letní univerzity ke svým Maďarům doma i v zahraničí. I proto si pro ně zvolil své dlouhodobé tematické stálice, jež mají vysoce emocionální náboj, oslovují primární hodnoty jeho voličů a jsou předmětem nikdy nekončících, protože neukončitelných kulturních válek. V jeho projevu například nenajdete nic o zdravotnictví či vzdělávání (kromě zmínek o ochraně dětí před tzv. genderovou ideologií). To jsou totiž „technokratická“ témata, kde můžete být jako politik konfrontováni s reálnými výsledky, čísly, statistikami, a na něž není nikdy peněz dost.
Národ, migrace či gender jsou naproti tomu témata značně abstraktní a komplexní a nelze je vyřešit během jednoho volebního období či jedním zákonem. Lze je však neustále „řešit“ a „bojovat“ s nimi, či za ně. A Orbán našel svůj vítězný recept v tom, že dokázal ožehavá témata spojená s národem, migrací či genderem poznat a pojmenovat, dlouhodobě se jim věnovat a neustále je oživovat, je-li třeba.
Témata prezentuje jako rostoucí, zvenčí přicházející fundamentální hrozbu ohrožující existenci samotného maďarského národa. A hned se staví do role někoho, kdo o těchto hrozbách všechno ví, odhalil ty, kdo stojí v jejich pozadí, a je jediný (on a jeho strana), kdo s těmito hrozbami bojuje a maďarský lid ochrání.
Z hlediska politického marketingu je to stará, známá a stále fungující pozice, s níž politici pracují odpradávna – vystrašit, uklidnit a nabídnout řešení.
Orbán rád užívá vojenský (či sportovní) jazyk, s nímž se snadno definuje, kdo jsou oni, a kdo my. Specifickou roli hraje pojem Západ, jenž je pro Orbána předmětem obdivu i pohrdání, hrozbou i komplexem zároveň, ostatně jako pro každého Středoevropana. Toužíme se stát Západem, ale zároveň cítíme, že se jím nikdy nestaneme, byť bychom se snažili sebevíc a sebedéle (30 let je snad dostatečně dlouhá doba). Navíc máme pocit, že Západ snad ani nechce, abychom se jím stali, neboť nás považuje za méněcenné a chce si nás v rámci jakéhosi specifického orientalismu zafixovat do podřízené i exotické střední a východní Evropy, jež si zase on zkonstruoval v roce 1989.
Aby se tomuto komplexu méněcennosti Orbán vyhnul, jednoduše promění onu střední Evropu – tedy „svou“ střední Evropu – v „pravý“ Západ a ten původní Západ – onen Západ přefiltrovaný přes obraz konzumu, stability a svobody, jež si Maďaři stejně jako Češi a Poláci ve svých hlavách vytvořili v 80. a 90. letech 20. století, ale jenž mezitím již přestal být tím „starým dobrým“ Západem – nazývá post-Západem. Přestává totiž reprezentovat Evropu s jejími údajně tradičními hodnotami, ale proměňuje se kvůli migraci a „diktátu liberalismu a neomarxismu“ v cosi jiného, neevropského, cizího.
Tento post-Západ také Orbán kritizuje za jeho údajnou „malátnost a slabost“, kvůli kterým západní civilizace „ztrácejí svou sílu, moc, autoritu a schopnost jednat.“
Proti post-Západu staví dynamické „konkurenční civilizace“, které podle něj přijaly západní technologie, ale nikoliv jeho hodnoty, které jsou jim údajně cizí, jako je například demokracie.
Dalo by se ovšem namítnout, že obraz Západu jako „upadajícího, dekadentního, slabého, takřka před zánikem“ je stejně starý jako pojem Západ sám a jízliví maďarští komentátoři neopomněli poznamenat, že v Maďarsku se za posledních sto let nic moc nezměnilo, protože takto o Západu již hovořili komunisté Béla Kún, Matyás Rákosi či János Kádár.
Pak už je to jednoduché – své uměle vytvořené světy, náš Západ a jejich post-Západ, Orbán postaví proti sobě s tím, že samozřejmě post-Západ, vedený „bruselskými elitami“ a „Sorosovými vojsky“, vede nesmiřitelnou válku proti Orbánovu „Západu“ a ten je zase všemi silami brání.
Boj na třech frontách
Bitevní fronty jsou podle něj v zásadě tři: demografie, migrace a gender. Podle Orbána lze národy světa rozdělit do dvou skupin – na ty, které se jsou schopny reprodukovat, a na ty, které toho schopny nejsou. Maďarsko a celá Evropa toho nyní schopny nejsou v důsledku nepříznivých demografických trendů a klesající porodnosti, přesněji nepříznivého poměru počtu narozených dětí na jednu ženu. Orbán varuje – nebo spíše straší – že „… pokud zde nedojde k obratu, dříve či později nám budou Maďarsko, respektive Karpatská kotlina odebrány.“ Tedy nikoliv, že Maďaři vymřou a zbude po nich prázdné místo, ale budou nahrazeni a demograficky vytlačeni. Ba co více, on už tu existuje plán, jak je nahradit a vytlačit. To je typický narativ nyní oživovaný od USA přes Francii až po střední Evropu, podle něhož je imigrace vlastně cílenou politikou jakýchsi elit (bruselských, liberálních, neomarxistických, bidenovských, sorosovských – lze libovolně dosadit) s cílem „vyměnit“ současné obyvatelstvo, které tyto elity nesnáší a nevolí je, za obyvatelstvo jiné, povolnější a vděčnější.
Jenže Orbán se stal obětí vlastní slovní ekvilibristiky, když se pustil do úvah o „míšení ras“. Rozděluje Evropu na ta místa, kde se mísí „evropské národy“, a na ta, kde se evropské národy mísí s lidmi „mimo Evropu“, a to podle něj již nejsou národy, ale jen jakési „konglomeráty“ národů.
Když říká, že se Maďaři nechtějí stát „smíšenou rasou“, odkazuje na staletý boj Uherska s osmanskou říší – je tedy jasné, jaké etnikum nebo spíše jaké náboženství má na mysli.
Jeho příznivci mohou argumentovat, že neměl na mysli ani tak rasovou jako spíše kulturně-náboženskou otázku s výlučným poukazem na „islámskou civilizaci“. Jenže pasáž lze číst mnoha způsoby – tedy i jako projev rasismu.
Zadrátovat a chránit
S pojmy „rasa“ a „míšení ras“ to přehnal a podle všeho si situaci uvědomil i sám Orbán, a proto on i jeho mediální impérium ihned přispěchalo s obranou, že žádný rasista není a že Maďarsko důsledně pronásleduje rasismus i antisemitismus. Možná i proto Orbán také vynechal „rasu“ ze svého projevu v Texasu na třídenní konferenci politické konference CPAC v Dallasu, pořádané Americkou konzervativní unií (ACU), a hovořil spíše o „střetu civilizací“. Snažil se také eliminovat dopad svého „rumunského projevu“ tvrzením, že „… křesťanský politik nemůže být rasista.“
Ona pasáž mu ale mezitím vynesla vlnu kritiky nejen od politiků, ale i představitelů náboženských skupin, především židovských, mimořádně citlivých na instrumentalizaci slova „rasa“. Například rumunský ministr zahraničí označil Orbánovy výroky za „nepřijatelné“ a litoval, že zazněly na rumunské půdě.
Zdá se, že Orbán zde narazil na limity své schizofrenní pozice, kdy na jedné straně kritizuje Západ a vytváří si z něj umělého „strašáka“ pro své domácí publikum, na druhou stranu aspiruje na pozici světového politika a nepřehlédnutelného hráče politiky EU, kde hraje klíčovou roli stále Západ, tedy v jeho očích post-Západ.
Jenže jak to říct „slušně“, že? Jsme demokraté a nejsme rasisté, ale nechceme u nás islám ani „barevnou imigraci“ ve větší míře než malé.
Orbán si je vědom, že Maďarsko může „zadrátovat“ jen tam, kde sousedí s nečlenskými zeměmi EU. A tak se mu v souladu s jeho kritikou post-Západu nyní jeví jako nové největší nebezpečí Schengen. Ne již z jihu, ale ze západu se na Maďarsko budou „valit“ post-Evropané z post-západní Evropy a budou se snažit smísit se s nebohými Maďary, nebo je z jejich tisícileté domoviny dokonce vytlačit a nahradit je.
