Dveřmi bývalého Petschkova paláce na pražském Novém Městě v letech 1939 - 1945 prošly tisíce Čechoslováků. Někdejší sídlo Bankovního domu Petschek a spol. se za dob okupace proměnilo v řídící úřadovnu gestapa.
Petschkovi zbohatli díky mosteckému uhlí
Budova, kde dnes sídlí Ministerstvo průmyslu a obchodu, se rozkládá jen pár kroků od pražského Václavského náměstí na adrese Politických vězňů 931/20. Mohutnou neoklasicistní stavbu čp. 931 na nároží ulic Politických vězňů a Washingtonovy vystavěl mezi lety 1923–29 dle projektu architekta Maxe Spielmanna bankéř, právník a podnikatel Petschek pro potřeby Bankovního domu Petschek a spol. Vrchní finanční rada JUDr. Julius Petschek (1856–1932) byl spolu s bratry Isidorem a Ignazem členem významné podnikatelské rodiny Petschků. Majetkový vzestup rodinného klanu započal otec Moses Petschek roku 1871 nákupem akcií tehdy neprosperující Mostecké uhelné společnosti. Bratři úspěšně podnikali především v uhelném, ale i papírenském či sklářském průmyslu. V roce 1920 založil Julius se synem Waltrem a čtveřicí synovců banku, pro jejíž potřeby poté vznikl tzv. Petschkův palác.
Se vzestupem nacismu a stále zřetelnější hrozbou rasové perzekuce rodina Petschkových prodala svůj majetek a uprchla do Británie. Pro zajímavost dodejme, že kromě „Pečkárny“ rozvětvené rodině Petschků náležely rovněž budovy dnešního velvyslanectví Spojených států amerických, Ruské federace a Čínské lidové republiky v Praze 6-Bubenči.
V letech 1939–1945 se Petschkův palác ocitl v rukou tajné státní policie, aby se následně proměnil v obávanou „Pečkárnu“. Když 15. března 1939 dorazili do Prahy s německými okupačními jednotkami také říšské bezpečnostní složky, bylo třeba nalézt ubytování pro příslušníky gestapa. „Černé košile“ drážďanské „Operační skupiny I“ pod vedením vrchního vládního rady SS-Standartenführera Otty E. Rasche se provizorně usadily v hotelu Palace v Panské ulici a v pražském policejním ředitelství, výhledově však hledaly vhodnější prostory. V květnu 1939 padla volba na Petschkův palác. Důvodem bylo umístění v centru Prahy, odpovídající velikost a v neposlední řadě moderní vybavení skryté pod konzervativním vzhledem komplexu. Hlavní úřadovna říšské státní tajné policie zaměstnávala okolo dvanácti set lidí.
Cely místo bankovních sejfů
V prostorách Pečkárny se nacházely telefonní ústředna, tiskárna, garáže, dílny a laboratoře, místnosti měly vytápění i klimatizaci. Budova byla vybavena výtahy typu „páternoster“ a sítí potrubní pošty, v suterénu se pak nacházely bankovní sejfy, z nichž po rekonstrukci vzniklo jedenáct malých izolovaných cel, každá pro jednoho vězně. Cca padesáticentimetrový kavalec s podobně širokou uličkou a světlem padajícím dovnitř okénkem z chodby si vyzkoušel např. předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš. Kromě vysoce i níže postavených členů odboje se v Pečkárně ocitli také Karel Hašler, Alfons Mucha, Vlasta Burian, Vladislav Vančura, Julius Fučík a další. Uvádí se, že zdejšími vyšetřovnami nedobrovolně prošlo za dobu okupace přes 35 000 osob. Mezi nimi je třeba uvést i příslušníka československé armády, člena paraskupiny Out Distance Karla Čurdu, který však do 16. června 1942 do Pečkárny vcházel hlavním vchodem.
Čekání na výslech v „biografu“
Pečkárna je někdy omylem označována za vězení, vězni sem však byli dopravováni z věznice na Pankráci. V tzv. „Biografu“ celé hodiny seděli zadržení v řadách za sebou na dřevěných lavicích a hleděli na prázdnou bílou zeď. Při čekání na výslech u vyšetřujícího úředníka dohlíželi dozorci, vybavení často obuškem či karabáčem, na jejich vzorné chování. Vězni měli zakázáno hovořit a museli sedět zpříma s rukama na kolenou. Každé porušení bylo tvrdě trestáno, jak se dnešní návštěvník Památníku může dočíst na zdi na dobové cedulce v českém i německém jazyce: „Vězňové, kteří se v této místnosti budou bez dovolení baviti, budou potrestáni 3denním půstem a stáním.“ V této místnosti rovněž zasedaly stanné soudy.
Gestapo (Geheime Staatspolizei, tajná státní policie) s úkolem „boje proti nepříteli uvnitř i za hranicemi“ vzniklo přeměnou pruské tajné policie již v květnu 1933. Za jeho zakladatele je považován Hermann Göring, později se dostalo pod vedení SS a od roku 1939 pod Hlavní říšský bezpečnostní úřad (RSHA) Heinricha Himmlera.
Gestapo nebylo jednolitým blokem, ale skládalo se z několika organizačních jednotek označených písmeny A až F. „A“ mělo na starosti protinacistický odpor s atentáty, pod „B“ spadala oblast náboženská s „židovskou otázkou“, např. vyhledávání tzv. potápek, tedy osob ukrývajících se před deportacemi. Další písmena zahrnovala kontrarozvědku, administrativu aj. Úřadovny se dělily do oddělení, přičemž nejobávanější byla „čtyřka“ s nepřetržitým provozem pro příjem zatýkaných osob a informací od konfidentů, která prováděla prohlídky a zásahy. Také konfidenti byli svědomitě rozděleni: G-Personen neboli Gewährspersonen se věnovali špionážní činnosti, V-Personen (Vertrauenspersonen) byli důvěrnící s pravidelnou měsíční mzdou, W-Personen (Weber) verbovali další informátory atd.
Svázali vás do kozelce a po výslechu vás tam nechali uležet
Výslechy v Pečkárně probíhaly v kancelářích jednotlivých pater, kam dozorci přiváděli zatčené osoby. Doprovázelo je fyzické násilí – vězni byli mláceni pěstmi, obuškem i důtkami, zavíráni na samotku s několika centimetry vody na podlaze, týrání bylo rovněž psychického rázu. Na celu nazývanou „vlhká kobka“ vzpomíná skaut, odbojář a politický vězeň Vladimír Lorenz (1925–2010), přivážený k výslechům v Pečkárně zhruba půl roku: „Hrubé zdivo a po něm tekla voda. Svázali vás do kozelce a po výslechu vás tam nechali uležet. Když vás pak hodili na celu, když jste měl štěstí, přišel jste k sobě, pokud ne, pošel jste. Metody, který Němci používali, byly skutečně drastické.“
Pečkárnou prošel i skaut Ing. František Wretzl (1919–2013): „Snažil se (vyslýchající, pozn. red.) zřejmě brnkat mi na nervy. Chvíli se na mě díval a zeptal se: ,Máš děvče?‘ – ,Nemám,‘ odpověděl jsem a on řekl: ,Matku ale máš,‘ a já přisvědčil. Namířil na mě revolver a s takovým tiše výhrůžným hlasem řekl: ,Tak tu už neuvidíš.‘ To mě trochu rozhodilo – prostě hra na nervy, ale ustál jsem to, vždyť to ani jinak nešlo.“ Nakonec skončil František Wretzl ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti.
Řezník a další gestapáci unikli spravedlnosti
K nejbrutálnějším náležel Oskar Fleischer (1892–?), kriminální inspektor III. oddělení, referátu III.A pražského gestapa. Přezdívka „Řezník“ podle příjmení bohužel vyjadřovala i jeho charakter. Kromě bití drtil vyslýchaným prsty, vrážel jehly pod nehty či trhal vlasy, před očima vězněných mučil členy jejich rodin ve snaze donutit je k přiznání. V noci na 17. června 1942 vedl Fleischer zásah gestapa v bytě manželů Moravcových v žižkovské Biskupcově ulici. Šlo o kontaktní místo atentátníků Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Bohužel se zde nějaký čas skrýval i Karel Čurda, který mimo prozrazení členů operace Anhropoid udal také Marii Moravcovou. Než aby riskovala mučení a prozrazení, spáchala třiačtyřicetiletá „teta Marie“ raději sebevraždu. Její syn, vylákaný gestapem fingovaným telegramem o nemocné matce, byl po příjezdu domů okamžitě zatčen a následně krutě mučen, aby prozradil úkryt parašutistů. To se údajně stalo, až když mu ukázali uříznutou hlavu jeho mrtvé matky. Spolu s otcem byl Vlastimil „Áťa“ Moravec popraven v říjnu 1942 v Mautthausenu.
Oskar Fleischer se rovněž zasloužil o dopadení tzv. Tří králů, z nichž Václav Morávek jej zesměšnil svým husarským kouskem s cigaretou, kterou si nechal zapálit od nic netušícího „Řezníka“. Nadřízený Hans Ulrich Geschke pak obdržel dopis tohoto znění: „Oskare, ty bídáku! Vsadil jsem se s Mašínem a Balabánem, že si od Tvého doutníku zapálím cigaretu. Vsadil jsem se o tisíc korun a oznamuji Ti, že jsem sázku vyhrál. Zanech týrání českých lidí, nebo Ti to přijde draho! Víme o Tobě a pomstě neujdeš! Na to nezapomeň.“ Oskara Fleischera bohužel nikdy nedopadli. Po válce úspěšně uprchl do Německa, kde se jeho stopa ztrácí, prý žil ještě v 60. letech minulého století.
Ani šéf pražského gestapa Hans Ulrich Geschke (1907–?), nastoupivší jako šéf pražské řídící úřadovny gestapa už v červnu 1939, se nedočkal potrestání. Mezi jeho mnohé zločiny patří odpovědnost za exekuce českých vysokoškoláků i proces s generálem Aloisem Eliášem. Geschke se osobně účastnil vypálení Lidic, na jejichž likvidaci měl spolu s Horstem Böhmem hlavní podíl, a rovněž velel gestapu 18. června 1942 při zásahu v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. V Pečkárně předsedal stanným soudům, které spolu s generály Hugo Vojtou a Josefem Bílým odsoudily k smrti další členy Obrany národa, rodiny a spolupracovníky parašutistů i pravoslavné kněze z kostela sv. Cyrila a Metoděje.
V říjnu 1942 byl Geschke převelen do Drážďan a posléze přijal v Budapešti funkci vrchního velitele bezpečnostní policie a zpravodajské SD (Sicherheitsdienst). Rovněž on unikl nepotrestán, spekuluje se o jeho smrti v bitvě o Budapešť, pravděpodobně si však změnil identitu. Na konci války byl naposledy spatřen ve vlaku z Drážďan do Saské Kamenice. Za mrtvého jej prohlásili roku 1959.
Spravedlnosti unikl také SS-Obersturmbannführer Ernst Gerke (1909–1982), Geschkeho následovník v pražské funkci, mj. strůjce popravy okolo tří set pomocníků a příbuzných českých parašutistů v lágru Mautthausen. Zůstal nepotrestán přes opakované žádosti o jeho vydání.
Poslední členové gestapa opustili Petschkův palác v ranních hodinách 9. května 1945. Někdejší budova hrůzy dnes slouží Ministerstvu průmyslu a obchodu. Suterénní expozice Památníku Pečkárna, spravovaného Českým svazem bojovníků za svobodu, vznikla krátce po sametové revoluci a navazovala na předchozí expozice českého odboje, z nichž první vybudovali hned po válce bývalí vězni. V suterénu se rovněž nachází kopie někdejší mučírny – původní místnost v prvním patře je dnes kancelářským prostorem. Prohlídka Památníku je zdarma, je ovšem nutno objednat se předem.
