Nálezy kamenných sekyrek z mladší doby kamenné napovídají, že jde o místo s hlubokou historickou pamětí. Jako obec je Salaš známá asi od první poloviny 17. století, kdy na jejím dnešním území vznikala první obydlí lesních dělníků, kteří zde na buchlovském panství klučili les.
V lesích kolem Salaše operovala partyzánská skupina Olga, která se probojovala přes protektorátní hranice na Moravu po pádu Slovenského národního povstání na podzim 1944. Partyzánská skupina se pojmenovala po své první velitelce Olze Františákové. K oddílu Olga se přidávali další lidé, takže na konci války měl až 130 bojovníků.
Devatenáctého dubna roku 1945 zajali německého velitele tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera. Nutno dodat, že nešlo o jedinou úspěšnou operaci. V únoru téhož roku se partyzánům z Olgy povedlo vypustit 24 vagonů s přibližně 512 tisíci litry pohonných látek na nádraží v Morkovicích, čímž významně ochromili pohyb německých obrněných divizí.
Po Müllerově zajetí začali nacisté zuřit. Tušili, že někdo ze Salaše partyzánům pomáhá. V neděli 22. dubna vpochodovalo do vsi 36 německých vojáků, aby provedli razii:
„Všechny ženy a děti musely na jednu stranu a chlapi museli před národní výbor. A chodily skupinky německých vojáků, takoví mladíčci, myslím, že se báli, a prohlíželi domy. Kdyby u někoho našli partyzána nebo parašutistu, měli v úmyslu domy vypálit a vystřílet celou dědinu. Nikoho nenašli. Ačkoliv se v té chvíli nedaleko naší chalupy v jednom domě ukrývali dva parašutisti. Strýc Trubačík měl široký komín, vyházel naproti sobě cihly a dal jim tam desky. A tam seděli,“ popsala pro Paměť národa Božena Zůbková, které tenkrát bylo devět let.
Přineseme vám zbraně a ukážeme, jak se s nimi zachází
Další neděli se v chřibských lesích bojovalo a partyzáni vyslali pomocníka hajného Josefa Dobeše, aby rychle přivedl salašské muže, kteří již dříve přislíbili aktivně se na boji podílet. Když je kolem oběda 29. dubna 1945 svolával, nikdo netušil, k jaké tragédii dojde. Prosil muže, aby spěchali do nedaleké Tomanovy hájovny, která oddílu Olga sloužila jako základna. Devatenáct mužů prosby Dobeše vyslyšelo. V hájovně na ně čekala podezřelá skupina asi 40 ozbrojenců, kteří tvrdili, že jsou ruští partyzáni.
Odtud byli vylákáni na nedalekou Vápenku po záminkou, že tam dostanou zbraně a naučí se s nimi zacházet. Jakmile Salašané dorazili na místo a usedli na zem, muži, kteří je sem dovedli, zahájili palbu z automatů. Z mužů přežil jediný. Františku Mlýnkovi se navzdory husté palbě podařilo uniknout, což vzbuzovalo po celé desetiletí spekulace a dohady. František Mlýnek, pozdější agent Státní bezpečnosti, si však své tajemství, zda byl či nebyl zrádcem, vzal s sebou do hrobu.
Poslední obětí salašské tragédie se stala Aloisie Špičáková, která místem popravy projížděla na kole zrovna ve chvíli, kdy pachatelé pažbami doráželi své oběti a vytrhávali jim zlaté zuby. Aloisie byla surově ubodána a její tělo pohozené v nedalekém potoce Salaška.
Tragédie se nikdy neprošetřila. Existuje verze příběhu, kde do salašských chlapů stříleli příslušníci gestapa. Jiná zase tvrdí, že šlo o Vlasovce. Pamětnice Jitka Zemánková, která při tragédii přišla o otce a bratra, je dokonce přesvědčená, že k vrahům patřili partyzáni z oddílu Olga. V té době jí bylo patnáct let a na pohnuté události vzpomíná takto:
„Ta střelba byla slyšet do vesnice. Když jsme šly s kamarádkou na sodovku, tak jsme si říkaly, že už bojují.“ Že šlo o výstřely, během nichž umírají jejich otcové a bratři, zatím netušily.
Na místo tragédie postupně přišli ještě další muži, kteří chtěli po boku partyzánů bojovat. Když viděli, co se tu odehrálo, utíkali na Salaš. „Přiběhli do vsi a křičeli: ,Jsou mrtví, všichni jsou mrtví!´ My jsme byli schovaní ve sklepě a přišel tam otec bratrů Klemů, jejich synové tam všichni padli, a jenom se podíval na maminku a neřekl ani jedno slovo, jenom tak kývl hlavou. A maminka říká: ,Pane Bože!´ Toto slyším pořád. Jenom toto řekla,“ vypravuje Jitka Zemánková.
Božena Zůbková, která přišla při tragédii o tatínka, bratra a osm dalších příbuzných, zase nikdy nezapomene na výjev, kdy viděla maminku omývat zastřelenené muže: „Když jdu na hřbitov nebo kostel, stále se vidím na třetím schodě, kde jsem seděla. Matka sama umývala všechny ty muže ležící na trávníku vedle sebe, protože byli všichni pokrytí krví. A já tam plakala. Stále se tam vidím. To se nedá zapomenout...“
Salaš se dočkala osvobození v časných ranních hodinách 30. dubna 1945. Místo oslav ukládali v Salaši do společného hrobu na místním hřbitově 19 mužů a mladíků, kteří se svobody nedožili. Jejich památku připomíná památník v místě tragédie, ke kterému vás zavedeme.
K památníku obětem salašské tragédie
Vycházka je naplánována jako celodenní asi dvacetikilometrový výlet. Není však problém trasu zhruba v polovině přerušit a nastoupit na autobus, který staví přímo v Salaši. Také je možné, pokud cestujeme autem, spojit výlet s dalšími pamětihodnostmi v okolí, jako je chrám ve Velehradě či Kovozoo a archeologické muzeum ve Starém Městě. V blízkosti naší vytyčené trasy se rovněž nachází královský hrad Buchlov.
Začínáme na Velehradu. Odtud jdeme po červené značce (Cyrilometodějská stezka), která nás dovede k Břesteckým skalám (asi 5,7 km). Pokud zde vystoupáme na vyhlídku, čeká nás úchvatný pohled do malebné krajiny Chřibů. Z vyhlídky pokračujeme asi 5,5 km po zelené značce až do obce Salaš. Zde si můžeme vybrat, zdali navštívíme futuristickou salašskou rozhlednu, památník obětem salašské tragédie či obojí najednou. Pokud si vybereme rozhlednu, pokračujeme ze Salaše asi kilometr po zelené značce. A znovu se nám otevře překrásný pohled na chřibské pohoří.
Stejnou cestou je pak třeba se i vrátit. K památníku v údolí Vápenky, kde k samotné tragédii došlo, je to pak po modré či žluté trase asi 2 km. I odtud je třeba se vrátit stejnou cestou do Salaše. Zde můžeme navštívit hřbitov, kde jsou oběti tragédie pohřbené. Pokud nám již procházka stačila, můžeme se odtud vrátit autobusem zpátky na Velehrad. Anebo vyrazit po svých. Žlutě značená cesta nás asi po kilometru dovede na rozcestí Salaš – dolní. Odtud je to pak po modré necelých 5 km zpátky do Velehradu. Celá trasa se dá absolvovat jak pěšky, tak na kole, popřípadě s dětským kočárkem.
