„Náš kraj mi připadá zapomenutý. V žádném státním zřízení se mu nevěnovala péče a pozornost. Už když sem po válce přišli osídlenci, komunisté slibovali, co všechno bude, a do dnešní doby to není splněné. Myslím, že následky stále přetrvávají. Takže bych si přál, aby sekraj trochu povznesl, což záleží i na místních lidech. Bylo by dobré, kdyby tady vyrostli lidé, kteří se tu cítí doma a začali by rozvíjet místní kulturu, sport, všechno možné,“ říká Jan Bajza (* 1948).
V lese jsme našli klavír
Přišel na svět krátce po druhé světové válce v Domašově, vesnici na horním konci údolí řeky Bělé. Jeho rodiče sem tak jako mnoho dalších sousedů přišli po válce osídlovat pohraničí, když původní německy mluvící obyvatelé museli tento kraj opustit. Bajzovi pocházeli z Jasenné na Valašsku.
K chalupě, kterou tu získali,nepatřily žádné polnosti, rodiče pracovali v lese. A právě tam trávil od dětství hodně času i malý Jan. „Narazil jsem na všelijaké bunkry, kde Němci před odsunem ukrývali svoje věci, které si nemohli vzít s sebou. Když si po válce začali lidi stavět domy, často vykopali ze sklepa něco schovaného,“ říká Jan Bajza a pokračuje:
Zvláštní vzpomínku má i na dobu padesátých let, kdy Evropu rozdělila zdánlivě nepropustná železná opona. Svobodné informace ze Západu do komunistického Československa po určitou dobu putovaly pomocí balonů plných letáků. Jeden takový ze západního Německa doletěl až do Domašova. „Našli jsme ho s paní učitelkou. Byl to takový obrovský igelitový vak, celá třída – možná patnáct dětí – jsme si do něj vlezli, paní učitelka pytel trochu přivřela a po chvíli se mi zdálo, že je uvnitř už málo kyslíku, takže jsem se rychle vyprostil.“
Jana Bajzu to táhlo do lesa, chtěl se stát hajným, ale rodiče rozhodli jinak, a tak se vyučil elektrikářem. Na vojně v Martině zažil nelehké chvíle během sovětské okupace v srpnu roku 1968, ale také zde poznal svou manželku. Načas se na Slovensku usadili a doplnil si vzdělání včetně vytoužené lesnické školy v Liptovském Hrádku. Bohužel jeho žena onemocněla rakovinou a předčasně skonala. S dětmi Romanem a Evou se tak během osmdesátých let vrátil do rodného Domašova.
Nakonec tu získal místo hajného. I díky tomu zná v kraji doslova každý kout a dovede o jeho přírodě a historii poutavě vyprávět. Když jsme v dubnu letošního roku s pamětníkem natáčeli, stále žil ve své rodné chalupě v Domašově. Podle posledních zpráv mu ale v uplynulých dnech voda dům strhla a pamětník a jeho rodina před ničivým živlem vyváznla jen s nejnutnějšími věcmi.
Teta po agitátorovi hodila vidle, zabodly se do stodoly
Podobně jako Jan Bajza, i Jiří Janičata (* 1946) má kořeny na Valašsku a na Jesenicko se jeho předci dostali přii dosídlování pohraničí. Jiří se narodil ve Velkých Losinách, ale dětství a mládí prožil v dnes již zaniklé osadě Annín v podhůří Rychlebských hor. Vyrůstal s matkou a jejím druhem, otce prý viděl jedinkrát v životě během soudního přelíčení o alimenty. V Anníně měli hospodářství o sedmí hektarech, jenže i sem do odlehlého kraje začali během padesátých let jezdit agitátoři a lákali hospodáře do direktivně zřizovaných zemědělských družstev „Jezdili dělničtí kádři, slavná olomoucká jména. A dělali nábor. Na toho Langra teta hodila vidle. Zabodly se do stodoly. Langr utekl do auta a odjel,“ vypráví Jiří Janičata.
Nakonec byla hospodářství převedena pod státní statek. Jenže úřady navíc rozhodly o likvidaci Annína. Jiří Janičata vypráví o tom, jak se – v době kdy byl v učení v Ostravě – vydali s kamarády do nyní jižopuštěné hospody. Odemkli si klíčem, který pořád zůstával schovaný pod čističem obuvi. V prázdném lokále našli orchestrion.
Jako poslední v Anníně do roku 1965 vytrvala teta pamětníka Marie Surovýchová, ona dáma, která pár let předtím hodila vidle po agitátorovi. Všechny domy, stodoly, zahrady a ovocné sady byly zničeny. V osadě dodnes zůstala jen kaple sv. Josefa, v níž Jiří Janičata v dětství ministroval a která se v uplynulých letech dočkala opravy.
Rodina přesídlila do blízké Kobylé nad Vidnavkou. Jiří se vyučil v Ostravě, nějaký čas tam pracoval, po vojně se ale do rodného kraje vrátil. Pracoval v šamotárně a později na železnici. Když Kobylou sloučili v osmdesátých letech sloučili s blízkou Žulovou, stal se předsedou osadního výboru. V Kobylé, která se stala jednou z mnoha zaplavených obcí v kraji, pamětník žije dosud. Z vývoje dnešní společnosti je zklamaný a říkal, že „ve střední Evropě nikoho nic dobrého nečeká.“ Podle posledních zpráv se i obydlím Jiřího Janičaty prohnala povodňová vlna, Dům stojí, ale škody budou značné. Nakolik to ovlivní skeptický náhled pamětníka na okolní svět, můžeme jen spekulovat.
Paseka u čtyř špionek
O kus dál po proudu Vidnavky leží u polských hranic městečko Vidnava. V jednom domku v centru města zde žije i Anna Paličková (* 1941). Z dětství si vybavuje pestrou směsici nových dosídlenců, kolorit městečka v padesátých letech navíc dotvářela poměrně početná komunita řeholnic, které sem byly po roce 1950 nuceně sestěhovány. Bývalý klášter ve Vidnavě stal charitativním domovem pro sestry z kongregace sv. Karla Boromejského starší šedesáti let a pro mladé nemocné a práce neschopné. Pamětnice vzpomíná, že do kláštera denně chodila ze školy na polévku. „Patřili jsme mezi chudé děti a tak to bylo pro nás zařízené.“
Anna se stala lesní dělnicí a s řeholnicemi se pak setkávala i v práci. V lese zažila i události 21. srpna 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Dělnice si jako obvykle na pasekách rozdělaly oheň, aby si mohly ohřát svačinu. Jenže okupanti se domnívali, že zapálený oheň slouží kvysílání kouřových signálů:
„Dva Poláci, dva Rusáci a jeden měl ještě nějakou jinou uniformu. Obstoupili nás, že prý jsme špioni. Mířili na nás. Já jsem byla v jiném stavu a bylo mi špatně. Trvalo to snad dvě hodiny.“ Nakonec se vše vysvětlilo a Anna i kolegyně mohly jít domů. Od té doby se prý pro onu mýtinu vžilo označení Paseka u čtyř špionek.
Anna se v roce 1963 provdala za Františka Paličku, který již dříve vyprávěl své vzpomínky pro Paměť národa a v roce 2017 zemřel. Patřil k nemnoha „původním“ obyvatelům Vidnavy, jeho český otec žil ve městě už před válkou a oženil se s Němkou. Poválečný odsun se jim vyhnul. Manželé Paličkovi přivedli na svět tři děti, ale nejstarší František však v roce 1971 v šesti letech zemřel v důsledku srdeční choroby.
Oba zažili ničivé povodně roku 1997, kdy jim voda vyplavila dům. Coby dobrovolní hasiči se zapojili do pomoci ostatním. Vydali se do nedalekých Mikulovic v povodí Bělé. Ze zatopených domů vidnavští hasiči tehdy vytahovali seniory, které pak po ramena ve vodě dostávali do bezpečí. Ale také tenkrát zachránili mladé manžele Josefa a Ivu Poulíkovy s jejich měsíční dcerou Terezkou. „Přijeli jsme a voda z řeky tekla kolem celého domu,“, vypráví František Palička a pokračuje:
Hasiči pak přihlíželi, jak záchranáři nakládají nejprve miminko a potom rodiče. „To byl hrozný vrtulník. Jen jsem čekal, kdy spadne, protože vydával zvuky, jako by dávno patřil do sběru.
Ovdovělá Anna Paličková bohužel čelila povodním i letos v září, voda opět zaplavila jejich dům. Snad nejvíc lituje, že jim uplavaly včely, které s manželem po léta pěstovali, přestože úly se nacházely tři metry nad úrovní terénu.
