Rozhodnutí k emigraci v něm uzrálo na jaře roku 1988. Nejsnazší cesta na Západ vedla přes Jugoslávii, režim však na dovolenou u Jadranu pustil jen manželku a ročního syna. Josef se starším Davidem museli zůstat v republice – právě proto, aby ženu nenapadlo emigrovat. V Josefově hlavě se přesto rodily plány, jak spolu se synem překonat hranice.
„Zvažoval jsem několik možností. Například dostat se přes Dunaj nebo projet hranici na speciálně zkonstruovaném vozíku pod podvozkem nákladního auta. Ale kvůli tříletému synovi jsem kvůli minimalizaci bezpečnostních rizik nakonec zvolil přelet rogalem.“
Manželé Hlavatí prodali auto, drobné cennosti rozdali přátelům. Domluvili se, že ona s ročním synkem ze zájezdu uteče a v Bělehradě požádá o azyl. Josef jí měl poslat telegram, jakmile se s Davídkem dostane za hranice, a pak se měli setkat, snad někde v Rakousku.
Dne 4. července 1988 žena odjela na zájezd do Jugoslávie. Josef Hlavatý s Davídkem a oběma rodiči předstírali, že jedou na dovolenou pod stan na jižní Slovensko. S trubkami (rozloženým rogalem), které vezli na střeše auta, působili cestou na Slovensko méně nápadně, než kdyby se vydali rovnou k západním hranicím. Místo mezi Malackami a Břeclaví měli již předem vyhlédnuté, dvouproudová silnice zde lemovala jen několik kilometrů vzdálenou státní hranici.
Trubky rogala schovali v lese a kempovali u nedalekého liduprázdného jezera. Bylo však špatné počasí a nervozita stoupala. Měli strach, že na schované rogalo narazí lesníci, že se o ně začne někdo zajímat. Až třetí noc kolem půl třetí se vítr utišil a rozhodli se k činu.
Rogalo sestavoval Josef s otcem za naprosté tmy a ticha. Břinknutí trubek o sebe mohlo vzbudit pozornost pohraničních hlídek. Ale šlo to rychle. Za čtvrt hodiny už rogalo stálo na opuštěné silnici, připravené ke startu. Josef k sobě připásal tříletého Davídka, který celou akci zvládal bez problémů. Věděl přece, že letí s tátou za maminkou, a už se na ni těšil. Byl to jeho první let rogalem. V batohu, na kterém za letu Davídek seděl, bylo jen to nejnutnější: doklady, peníze a pár věcí pro syna.
Komunisti táhnou národ do bahna
Josef Hlavatý se narodil 6. dubna 1964 v Jablonci nad Nisou. Jeho dědovi v roce 1948 komunisté sebrali živnost a punc „vykořisťovatelské buržoazie“ už rodině nikdo neodpáral. „Moje maminka se kvůli jeho živnostenské minulosti nedostala na školu a rodinný odpor vůči totalitnímu režimu jsem převzal i já,“ vysvětlil Josef Hlavatý.
Od vrstevníků se lišil tím, že nechodil do Pionýra ani do SSM. Jeho otec – také Josef –, řidič kamionů, poslouchal Hlas Ameriky. S otcem sdílel vášeň pro motorky, auta a mechaniku – a skrze zdejší skomírající automobilový průmysl tak odmala poznával neschopnost komunistického režimu. Všímal si nedostupnosti západních značek motorek, z ČSSR znal prakticky jen model Jawa 350.
Po večerech si proto doma stavěl svou vlastní motorku, inspirován obrázky ze západních časopisů. Měl podporu tatínka, který mu pomáhal shánět díly. „Postavil jsem celkem pět krásných motorek. [...] Tu druhou jsem si vyrobil jako choppera, protože se mi to hrozně líbilo – široký gumy, dlouhý vidlice… Sehnal jsem si na něj motor z Arielu s papíry a dal ho dohromady se vším všudy. Jezdil jsem s ním ale jen jedno léto, než mě stáhli z provozu.“
Josefovi kvůli motorkám a “propagaci kapitalismu” hrozil trest odnětí svobody až na tři roky. Nádrž motorky totiž vyzdobil americkou vlajkou, což mohlo být chápáno jako trestný čin pobuřování. „Jen díky tetě, jejíž manžel byl nejen ve službách SNB, ale navíc i náčelníkem fotbalového klubu Rudá hvězda, bylo vyšetřování zastaveno.“
Kvůli špatné známce z ruštiny se Josef nedostal ani na automechanika, začal se tedy učit na klempíře a po roce přestoupil na mechanika v Liazu, kde měl otec známé, jimž nepříznivé posudky nevadily. Josef však nechtěl dělat „pouhého“ automechanika, chtěl být designérem. Vytvářel modely aut, karoserií liazek, na soutěžích a výstavách vyhrával ceny.
Pouhý talent ale tehdy k úspěchu nestačil. Josef je přesvědčen, že nemohl stoupat vzhůru z kádrových důvodů, ale také proto, že nebyla vůle vytvářet konkurenční prostředí.
„Tady se dělala dvacet let jedna škodovka a inovace byly mizivé. V Liazu vyvinuli motor, který ale prodali Rusům, a sami pak neměli nic. Po roce 1989, když se otevřel trh, se teprve ukázalo, jak moc jsou ta auta zastaralá. Táta to říkal přesně: ‚Komunisti celý náš národ – celou naši tradici – táhnou do bahna.’“
Inspirace rogalem
V roce 1984 Josef Hlavatý narukoval na vojnu. „Nechtělo se mi tam, protože jsem nevěřil tomu systému, a neměl jsem tedy chuť za něj ani bojovat. Navíc jsem nechápal, proč by náš stát měli kapitalisté napadat, když tady nic nebylo.“
Po dvou měsících se kvůli zranění dostal domů a zbytek vojny si měl odkroutit v civilu při těžké práci v lisovně podniku Elektro-Praga. Jako dobrý pracant si tam vysloužil nečekanou nabídku: soudruzi ho navrhli na kandidaturu do KSČ. „Bylo to pro mě nemyslitelné a i mí rodiče byli tou zprávou nemile překvapeni. Odmítnutí ale znamenalo, že mě vyhodí z lisovny a přijdu o existenci.“
V té době byl stále de facto na vojně, navíc měl už dítě a na cestě bylo druhé. Nemohl si dovolit připravit rodinu o příjem. Josef na kandidaturu kývl. „Měl jsem to ale promyšlené. Kandidatura trvala i dva roky a neznamenalo to, že jsem ve straně. Tak jsem si řekl, že až mi doběhnou dva roky civilní vojenské služby, z kandidatury vystoupím.“ To také učinil, a jak říká, tím začalo peklo.
V práci se musel potýkat s takovými problémy, že se začal poohlížet po jiném místě. Domluvil se v JZD, kde měli v plánu v budoucnu využívat rogalo k postřikům půdy. Hledali pilota. Ještě netušil, jak mu tento nový impuls jednou pomůže obrátit osud celé rodiny. Chopil se nové inspirace a s otcem začal ilegálně stavět vlastní rogalo. „Stavěli jsme ho zhruba rok, tajně, v otcově dílně. Protože bylo nelegální, létali jsme s ním mezi ostatními legálními v JZD, mezi nimiž se ztratilo.“
Na jaře 1988 podal Josef výpověď v Elektru-Praga a těšil se, že se jeho rogalový koníček stane jeho obživou. Aniž by o tom však věděl, StB se zajímala, kam po své výpovědi hodlá nastoupit. „Když se dozvěděli, že bych měl pilotovat rogalo, došli do vedení JZD a já měl utrum. Každý pilot prý měl být ve straně, ale já byl politicky nevyhovující, takže o místo pilota jsem přišel, ještě než jsem do něj nastoupil.“
To byla pro Josefa poslední kapka a tehdy v něm uzrálo ono rozhodnutí pokusit se o útěk z republiky. Žena s jedním dítětem odcestovala do Jugoslávie, Josef s tříletým Davidem odjel k slovensko-rakouským hranicím a uprostřed noci tam s pomocí svého otce sestavil rogalo.
Zaměřili na nás reflektory
Rogalem, které létalo maximální rychlostí 50 km/h v maximální výšce 2000 metrů, měli přeletět jen sedmikilometrový úsek, cesta se nicméně notně protáhla a zdramatizovala. Nějakou dobu po startu, v naprosté tmě a bez navigace, Josef ztratil kurz, a když se začalo rozednívat, uvědomil si, že má červánky po pravé straně namísto v zádech. Letěl tedy zřejmě podél hranice. Když spatřil světlo, zamířil k němu, ovšem co spatřil, ho vůbec nepotěšilo.
„Asi dvacet metrů ode mě se objevila strážní věž. Na ní dva ozbrojení vojáci, viděli mě, já je. Zaměřili na nás reflektory, ozvaly se sirény, dole na zemi povyk,“ popsal asi nejšílenější okamžik naprosté paniky. Instinktivně stočil rogalo směrem do tmy, čímž ztratil rychlost a výšku, ale stále ještě se udržel několik metrů nad stromy. Po celou dobu letěl do 50 metrů nad zemí, aby rogalo nezaznamenaly radary.
Po nějaké době zahlédl řadu světel, domníval se, že jsou to hranice, ale když se k nim přiblížil, s ohromnou úlevou zjistil, že jde o rakouské nádraží. V ranní mlze rozpoznal billboardy s reklamou na cigarety Marlboro a brzy se přiblížil k polím u jakési rakouské vesnice.
Vyhráno však ještě zdaleka nebylo. „Byla strašlivá mlha a hrozilo nebezpečí, že narazím na telegrafní dráty, kterých tam bylo plno, což by byl konec. Měl jsem opravdu velký strach. Až po delší době se naštěstí mlha rozestoupila a našel jsem bezpečné místo k přistání.“
Jakmile po 40 minutách od startu dosedli na rakouskou půdu, Josef odvázal Davídka, který se celý natěšený začal okamžitě shánět po mamince – a běžel se s ním schovat do křoví. Nad hlavami se jim totiž nečekaně zjevil československý vrtulník. „Viděli nás, ale byli na cizím území a dolů si netroufli,“ zhodnotil Josef.
Byl přesvědčen, že měli velké štěstí, když se jim podařilo přistát včas. Kdyby byli ještě ve vzduchu, vrtulník by prý rogalo vírem vrtule záměrně strhl k zemi. „Zabili by nás, ale vypadalo by to jako nehoda. A propaganda by bylo spokojená. Všude by se psalo, že šílenec, co chtěl utéct na rogalu, zabil svoje dítě i sebe.“
Rogalo nechali na místě a stopem se pak dostali na první policejní stanici, kde Josef vypověděl svůj neuvěřitelný příběh.
Manželka vyskočila oknem
Jeho manželka v té chvíli bojovala o svou svobodu v Jugoslávii. Nečekala, že po příjezdu k moři delegátka účastníkům zájezdu zabaví pasy, a tak si vymyslela, že je syn nemocný a musí k lékaři. Svědomitá delegátka ji ovšem doprovodila až k lékaři, kde jí vydala pas teprve před čekárnou, a hlídala před vchodem do nemocnice, až se bude se synem vracet. S pasem a ročním dítětem v ruce utekla tedy paní Hlavatá oknem z čekárny a vydala se stopem do Bělehradu.
Manželé Hlavatí se kvůli různým komplikacím setkali v Rakousku až po dvou měsících a nakonec se rozhodli nepokračovat do USA – jak měli původně v plánu – ale zůstat v Rakousku. Rok poté, v létě 1989, za nimi emigrovali Josefovi rodiče, kterým zaplatili převaděče přes maďarsko-rakouské hranice.
Po revoluci se do Československa nevrátili. V roce 1997 dostali rakouské občanství a pořídili si domek v Česku kousek za hranicemi s tím, že do původní vlasti budou jezdit na víkendy. Následoval však rozvod a teprve tehdy se Josef rozhodl do domu na české straně hranice trvale přestěhovat. Do Rakouska však jezdí nadále každý den do práce.
Sen profesionálního designéra si nesplnil, protože existenčně zajistit rodinu v nových začátcích bylo důležitější. Pracoval jako automechanik, svářeč, dnes v Rakousku pracuje ve fabrice na výrobu karoserií pro lokomotivy. Ve volném čase dál konstruuje a přestavuje nejen motorky.
