Na velikonoční pondělí roku 1948, krátce po komunistickém převratu, se mladíci ve východočeské Proseči vydali po vsi s pomlázkami. Jenže i koledování se odehrávalo v politicky třaskavé náladě. Josef Odehnal, tehdy ani ne osmnáctiletý truhlář, se dostal do sporu s trojicí mladých komunistů, které potkal za vesnicí. „Oni tenkrát sháněli straníky jako čert hříšnou duši,“ vzpomíná. Tušil, že právě naverbovali také jeho souseda, bojácného Daňka.
„Nesete Daňkovi legitimaci?“ zeptal se.
„Jak to můžeš vědět?“
„Já si to myslím.“
„To je naše věc.“
„Nemáte ještě jednu? Mně se chce srát…”
Vulgární poznámka mladé agitátory samozřejmě rozzuřila. Vzplanula hádka, ve které Josef Odehnal přidal ještě pár peprných poznámek o tom, že „v Sovětském svazu jsou sto let za vopicema“, a vznesl dotaz na tehdy velmi čerstvou smrt Jana Masaryka:
„Mě by zajímalo, proč ten Masaryk za sebou zavíral okno, když z něj skákal.“
Případ skončil před soudem a Josef byl jako mladistvý odsouzen k mírnému trestu čtrnácti dnů vězení s podmínečným odkladem na dva roky. Jenže to nebyl definitivní konec. Kauza, která začala jako venkovská slovní potyčka, skončila odsouzením devatenácti mladých lidí k mnohaletému žaláři. Později se o nich mluvilo jako o „budislavských Jánošících“.
Už zase mu někdo dal nakládačku
„Když jsem se vrátil z kriminálu, stal jsem se tak trochu středem pozornosti a ti kamarádi, kteří byli antibolševici, se mi začali díky sympatiím přibližovat,“ vypráví Josef Odehnal. Skupina antikomunisticky naladěných mladíků z Proseče a Budislavi se sešla v lednu 1949. Patřil k nim i lesnický praktikant, osmnáctiletý Stanislav Vobejda. Od známého si opatřil automatickou zbraň, se kterou měl jediný plán:
„Naznačit bolševikům, že se jejich horlivost může obrátit proti nim. Dát najevo, že je kdosi v lesích, kdo se nemusí spokojit se stavem věcí.“
Bezprostředně po schůzce se několik chlapců vloupalo do kanceláře místního národního výboru, kde na psacím stroji vytvořili pár letáků s textem: „Komuni, sbalte si ranec, brzy bude tanec.“ Ty potom rozhazovali v Proseči i v Budislavi.
Na schůzce ale především vymysleli plán na první akci: chtěli zastrašit místopředsedu místní organizace KSČ, nenáviděného Matěje Čoudka. Ten byl v Proseči extrémně nepopulární a často se dostával do konfliktů, když se vracel v podroušeném stavu z hospody. „Jeho domácí říkala mamince: ,Paní Odehnalová, dneska zase byla u vrátek kaluž krve. Zase mu tady někdo dal nakládačku,‘“ říká Josef Odehnal.
On sám se ovšem zastrašovací akce neúčastnil. Bylo jasné, že první podezření padne na něj, a tak si předem připravil alibi. Činu se ujali dva truhláři z Budislavi Miroslav Paťava a Jaroslav Tmej. Okolo půlnoci 15. března 1949, když se Čoudek v podkrovním bytě už ukládal ke spánku, mu z pistole ráže 7,65 mm vystřelili do okna. Čoudek si ale průstřelu hned nevšiml a na policii přišel až o čtyři dny později. Tvrdil, že míval ve zvyku večer sedávat u tohoto okna, takže případ se začal vyšetřovat jako pokus o vraždu. „Nechtěli jsme ho zasáhnout, aby tekla krev,“ popírá násilný úmysl Stanislav Vobejda. „Mělo to mít odstrašující účinek, aby trochu přibrzdil.“
Josef Odehnal podle očekávání skončil ve vyšetřovací vazbě a oba střelci uprchli do Bavorska.
Vlastně jsme byli dost vyděšení
Tím mohl celý případ skončit. Jenže mladší bratr Jaroslava Tmeje, patnáctiletý František, neodolal a pochlubil se kamarádovi Josefu Křivkovi, se kterým každý den jezdil autobusem do Litomyšle do učení. Josef byl zvědavý na zbraně a dychtil cokoli si s nimi vyzkoušet. Nový vůdce skupiny, devatenáctiletý syn řezníka Josef Lněnička, nebyl z patnáctiletého spolubojovníka právě nadšený. Ale protože ve skupině teď prakticky zbyl jen on sám, nakonec ho pod závazkem naprostého mlčení vzal na milost. Během pár dnů přibyl ještě mlynářský učeň Jaroslav Vomáčka a dvě dívky Milada Dočkalová a Milada Boušková, které se na činnosti podílely ukrýváním zbraně a vylepením několika letáků.
Josef Křivka se účastnil několika akcí, které Josef Lněnička naplánoval. Třináctého května 1949 čekali v zatáčce za Budislaví na okresního tajemníka Kroulíka, až se bude vracet na kole z komunistické schůze. „Zalehli jsme v příkopě u cesty a čekali, až Kroulík pojede kolem. Měl jsem za úkol dát signál. Když se Kroulík objevil, zapískal jsem, Lněnička vystřelil a tím to skončilo. Potom jsme se báli, aby nás nikdo neviděl, takže jsme se vraceli oklikou. Od rybníka jsme šli domů a měli pocit, že najednou někdo jde. To byl starosta Soušek, který byl na stejné schůzi jako Kroulík, a teď se vracel domů. Utíkali jsme pryč, aby nás neviděl, mezitím on vyběhl na hráz a zakřičel: ,Stůj!' A vystřelil. A my s tou jednou patronou jsme ze strachu vystřelili taky, ale spíš tak do země, ani už nevím. Vlastně jsme byli dost vyděšení,“ popsal události v rozhovoru pro Paměť národa.
K dalším akcím se skupina odhodlala v září, kdy se k ní přidal také dvaadvacetiletý syn zemědělce Miloslav Dočkal. Společně s Josefem Lněničkou a dalšími se pokusili vykrást obchod se smíšeným zbožím v Proseči, kde si hodlali opatřit náboje a rozbušky. Přímo na místě ale zjistili, že do dveří obchodu nepasuje ani jeden z paklíčů, které si předem připravili, a navíc se jim připletli do cesty náhodní kolemjdoucí, mladý muž s dívkou. Onen mladík, Jindřich Drahoš, nabídl skupině spolupráci, ale nic konkrétního s ní později nepodnikl.
Další zářijová akce byla o poznání sofistikovanější. Josef Lněnička a Miloslav Dočkal se v kuklách vloupali do bytu komunisty Josefa Vaňouse. Tvrdili o sobě, že jsou parašutisté, kteří právě seskočili, a požadovali informace týkající se místních funkcionářů KSČ. Rozloučili se zvoláním „Ať žije budoucí prezident Petr Zenkl!“
Pozatýkali je během týdne
V té chvíli „budislavským Jánošíkům“ ale už byla na stopě policie. Z kanceláře poštovního úřadu z pouzdra zmizela pistole a náboje, které tam měl uložené budislavský poštmistr. Po vsi se rozšířila zpráva, že pachatel zanechal na místě otisky prstů. Na policii se vzápětí přihlásil Miloslav Dočkal a tvrdil, že v onen večer zrovna procházel okolo. Jelikož uslyšel podezřelé vrznutí, šel se na místo podívat a našel vypadlý okenní rám. Údajně nasadil rám zpátky a odešel. Chtěl tak vysvětlit přítomnost svých otisků prstů na místě činu, ale to mu neprošlo. Z Pardubic okamžitě dorazila Státní bezpečnost a udeřila na Dočkala přímo v jeho bytě.
Naivní organizace akcí a nedostatečná konspirace vedly k tomu, že všichni členové budislavské skupiny byli pozatýkání během jediného týdne. O půl roku později k nim přibyli i mladíci z Proseče, kteří s akcemi Josefa Lněničky neměli nic společného – mezi nimi i Josef Odehnal: „Já jsem s tím nechtěl mít nic společného, ačkoli jsem o tom věděl. Vadilo mi, že se používají zbraně, původně jsem měl v úmyslu pouze tisknout protirežimní letáky.“
„Ti budislavští kluci měli všichni takový nádech dobrodruhů. Všichni, celá vesnice.“
„Akorát Mirek Paťavů a Jarda Tmejů byli jiní – z jejich strany to nebylo jen pro dobrodružství. Šlo jim o postoj vůči režimu. Ostatní vůči režimu měli taky záporný postoj, ale ti mladší kluci chtěli i dobrodružství – něco dělat, něco dělat!“ dodává Josef Odehnal.
Přesto je prakticky jisté, že nikdo z mladých dobrodruhů neměl v úmyslu zabíjet. Všechny jejich akce směřovaly jen k postrašení místních komunistů.
Dají vám na zadek a pošlou vás domů
Když začalo zatýkání, patnáctiletý Josef Křivka utekl z domova a přespal ve stohu. „Kluci, nebojte se, vždyť je vám patnáct. Dají vám na prdel a pustěj vás dom, co by tam s vámi dělali,“ povzbuzoval je soused, když se s Františkem Tmejem přece jen vydali na policii. Nemohl se mýlit více. Josefa čekalo třináct měsíců výslechů, křiku, bití a pláče. Když mu poprvé estébáci rozbili nos, zakrvácenou košili poslali domů rodičům.
Na podzim 1950 s celou skupinou „budislavských Jánošíků“ konečně stanul před soudem.
„Lidi – Litomyšláci – tam vystupovali a křičeli: ,Oběste je, dejte jim provaz!’ Na mě to křičeli taky.“
„Jeden advokát pak povídá: ,Paní, mějte rozum, copak můžeme věšet patnáctiletý děti?’“ pokračuje Josef Křivka. Oproti jiným členům skupiny měl ještě štěstí, byl totiž odsouzen jen ke tříletému trestu, který si odpykával v ústavu pro mladistvé v Zámrsku, v Pardubicích a v Chrudimi.
Josef Odehnal, který se žádné z násilných zastrašovacích akcí neúčastnil, dostal patnáct let. Odseděl si z nich sedm, z toho větší část v uranových lágrech.
Nejtěžší trest, pětadvacet let, dostal Miloslav Dočkal, který se podílel na přepadení Vaňouse, krádeži pistole, rozbití stranické vývěsky a pokusu o vyloupení obchodu.
Celá skupina „budišovských Jánošíků“ byla odsouzena k celkovému trestu 180 a půl roku. Režim dal jednoznačně najevo, že mládí a naivita nikoho neomlouvá. Ba dokonce ani fakt, že se dotyčný ničeho nedopustil. Mezi odsouzenými byl i Jindřich Drahoš, onen mladík, který na skupinku narazil před obchodem, když byl se svou dívkou na rande. Na činnosti skupiny se nepodílel, a nikoho z odsouzených ani neznal. Za to, že jim vyjádřil své sympatie, dostal dvanáct let.
