Narodila se v roce 1929 v Tel Avivu v tehdejší britské kolonii Palestině, kde se poznali její židovští rodiče. Maminka pocházela z Vídně, tatínek z Prahy a krátce po narození Raji se rozhodli vrátit se do Prahy. Bydleli v Letohradské ulici na Letné a doma hovořili česky a německy, maminka Rakušanka se česky pořádně naučila až po válce.
„Moji rodiči byli oba dost výjimeční lidé. Tatínek byl strojní inženýr a uměl snad všechno, v životě jsme neměli doma řemeslníka. A kromě toho psal divadelní hry pro loutkové divadlo, které hráli s dědečkem. Byl strašně všestranný člověk a byla s ním zábava. Maminka byla skvělá žena, ona na to nevypadala, ale všechno zvládla,“ popsala své rodiče Artura a Růženu Engländerovi.
Raje bylo jedenáct let, když nacisté nařídili vyloučení židovských dětí z českých škol. Výuka ve školním roce 1940/1941 pokračovala v soukromí a děti mohly na jeho konci složit zkoušky. Raja se učila v kroužku s dalšími osmi děvčaty, z nichž válku přežily jen dvě. „Jedna učitelka nás učila všechny předměty, neměli jsme učebnice ani pomůcky, ale ona toho uměla hodně.“
Zákaz navštěvovat školy byl jedním z desítek nařízení, kterými protektorátní úřady omezovaly stále více svobodu Čechů židovského původu – nesměli vykonávat řadu profesí, museli odezdat svůj majetek a byty, nesměli navštěvovat divadla či biografy, do obchodů mohli jen v určitou dobu, jezdit tramvají směli jen v zadním voze.
Princezna se zlatou hvězdou
Vyloučení z veřejného života umožňovalo označení židovskou hvězdou, kterou museli mít pevně přišitou na oblečení od září 1941. Raja Žádníková popsala moment, když poprvé s hvězdou vyšla:
„Když jsem poprvé vyšla s hvězdou a šla do tramvaje, tak jsem měla smíšené pocity. Nevěděla jsem, co se bude dít, jak budou lidi reagovat. Být takhle označkovaný příjemné nebylo. Dopadlo to ale úplně jinak, protože když mě uviděl průvodčí, tak říkal: 'Podívejme, přišla nám princezna se zlatou hvězdou.' To bylo úžasné, musím říct. To mě dojímá ještě dnes, když si na to vzpomenu, protože on přesně vystihl, jaké asi byly mé pocity. Bylo to od něj moc hezké. Pak už jsem se nebála. Potom už bylo víc lidí, kteří měli hvězdy, ale poprvé, když jsem se s hvězdou ukázala, bylo chování toho průvodčího úplně úžasné a ohromně mi to usnadnil.“
V lednu 1942 musela její rodina nastoupit do jednoho z prvních transportů do Terezína. Z cesty ze shromaždiště u Veletržního paláce na nádraží Bubny si paní Raja vybavuje, jak potkala kamarádku, která jí řekla, ať s ní jde do kina. „Já nemůžu, já musím do transportu,“ odpověděla jí Raja.
Tyfus přežila díky úkolům
První rok v Terezíně popsala jako velmi krušný. Dvanáctiletá Raja se ocitla bez rodičů v Hamburských kasárnách v jednom pokoji s třiceti dětmi. „Byla tam jen sláma na zemi a měli jsme pořád strašný hlad, dostávali jsme půl chleba na týden a tuřín s plesnivými bramborami. Ale nejhorší bylo, že tam nebylo co dělat, byli jsme tam zavření a směli jsme jen na dvůr.“
Vysvobozením v této situaci byly pro paní Raju jako vášnivou čtenářku knížky, které si půjčovali. „Když jsem měla knihu, tak mi nic nevadilo,“ vyprávěla s tím, že však na rok pobytu v kasárnách nevydržely.
Situace se zlepšila po roce, když nacisté z Terezína vystěhovali civilní obyvatele a z pevnostního města se stalo uzavřené ghetto, ve kterém se mohli vězni pohybovat. Raja bydlela se stejně starými dívkami ve „žlutém domě“ vedle kostela na terezínském náměstí. Na pokoji jich bydlelo 24, spaly na třípatrových kavalcích. „To už bylo milionový proti těm kasárnám.“
Vedoucí domu se stala Rajina maminka, profesí učitelka. „Sice jsem byla na ni hrozně pyšná, ale také jsem žárlila a nejvíc, když vypukla tyfová epidemie a já jsem dostala tyfus a než nás izolovali, tak se máma starala o nás všechny, a já jsem jí to vyčítala, že se nestarala jen o mě.“
Následná izolace byla pro paní Raju strašným zážitkem – ležela s ostatními nemocnými v bývalém skladišti v dlouhé místnosti bez oken jen se slabým umělým světlem. „Bylo tam strašně málo ošetřujícího personálu a mě bylo opravdu špatně. Táta přišel na geniální nápad, posílal mi po sestrách dopisy, ve kterým mi psal: ‘Už jsi lenošila dost dlouho, koukej taky něco dělat.‘ Já si myslela, že se zbláznil, ale abych mu udělala radost, tak jsem se snažila vypočítat úlohy.“
Jednou tatínka zahlédla přes prosklené dveře do místnosti izolace a vyhrkly jí slzy. „Proč brečíš? Vždyť už ti ta matematika jde,“ zareagoval tatínek a paní Raja si myslí, že měl co dělat, aby se v takové situaci nerozplakal.
Raja se uzdravila a dodnes je přesvědčena, že jí k tomu pomohly právě dopisy od tatínka s úkoly, které ji vytrhly z letargie. „On mi doslova zachránil život tímhle originálním způsobem,“ řekla dokumentaristům Paměti národa.
Záchrana před transportem na východ
Důležitost učení si v Terezíně uvědomovali i dospělí, kteří pro děti a mládež organizovali tajné vyučování. Probíhalo večer po těžké dvanáctihodinové práci na poli. „Byli jsme unavení, ale strašně jsme se chtěli něco naučit, to byla naše forma protestu. Svým dětem říkám, že když chceš, aby někdo něco dělal, tak mu to zakaž,“ vyprávěla se smíchem a popsala výuku:
„Smělo se jen kreslit a zpívat, a tak u dveří stály hlídky, jestli nejdou Němci, abychom začali zpívat. Měli jsme skvělé učitele, ale bohužel většina z nich byla později odvezena do dalších koncentračních táborů a zahynuli. I bez učebnic nám předali co nejvíc ze svých znalostí a podařilo se jim vzbudit v nás především touhu po vědění, po učení, po smyslu života.“
Válka jí připravila o milovaného otce, dědečka s babičkou a většinu přátel – a o pět let školního vzdělávání. S maminkou měly štěstí a díky zvláštní náhodě se v Terezíně dožily konce války.
S maminkou měly nastoupit do posledního transportu vypravovaného z Terezína. Když k vlaku přišly, tak zjistily, že na seznamu je jen její maminka. Musely se tedy rozloučit. Maminka zachovala chladnou hlavu – podala jen Raje ruku, neuronila žádnou slzu a řekla: „Nedá se nic dělat, musíš tady zůstat, já jdu.“ V okamžiku, kdy už měla nohu na stupátku, kufr byl ve vlaku, když jeden z příslušníků SS mrkl na druhého, který cpal lidi do vagónu, a ten strhl maminku zpět. „Já věřím, že kdyby máma udělala nějakou dramatickou scénu, kdyby se rozplakala nebo mě objímala, tak by nehnuli ani brvou.“
Co nejdřív se vrátit do školy
Šestnáctiletá Raja spěchala do Prahy, aby co nejdříve nastoupila zpět do školy. Naštěstí neonemocněla tyfem, který v době osvobození zabíjel stovky vězňů, a odjela z Terezína před uvalením karantény se skupinou dětí a mládeže, kterou odvezl humanitární pracovník Přemysl Pitter na ozdravný pobyt na zámek Štiřín. Raja ze Štiřína s kamarádkou utekla a Přemyslu Pitterovi napsaly omluvný dopis. V Praze obešly osm gymnázií, než uspěly na gymnáziu Sladkovského na pražském Žižkově. Raja dodnes s vděkem vzpomíná na tamního ředitele Prokeše, který jim umožnil okamžitý nástup ke studiu s odloženými rozdílovými zkouškami.
Školu vyřešily, ale neměly v Praze ubytování. Rajina maminka zůstala v Terezíně, kde se ještě čtyři měsíce starala o děti bez rodičů. Raja tedy s kamarádkou přespávaly na nádraží nebo na lavičkách v parku. „Tenkrát se vraceli lidé z války, takže to nebylo nic tak zvláštního,“ upozorňuje. Po Praze byly zřízeny vývařovny pro lidi, kteří se vraceli z koncentračních táborů, takže měly postaráno alespoň o jídlo.
Po nějaké době se vrátila maminka Rajiny kamarádky, a tak Raja mohla chvíli bydlet u ní. Na konci léta se vrátila Rajina maminka, které byl přidělen vybydlený byt v Holešovicích. S sebou přivedla osiřelou dívku Renku, o dva roky mladší než Raja. Společně pak po nocích doháněly zameškané učivo.
Raja se od svých čtrnácti chtěla stát lékařkou a dětský sen se jí splnil, vystudovala medicínu, specializovala se na pediatrii a 53 let pracovala v Ústavu péče o matku a dítě v Praze-Podolí. Cesta k úspěšné vědecké kariéře ale nebyla jednoduchá. Během studií se seznámila se svým budoucím manželem a v jedenadvaceti letech se vdala. Ještě před dokončením školy se jí v roce 1954 narodila dcera Kateřina a o rok později syn Michal. Výchova dvou malých dětí a náročné studium medicíny nešly dost dobře skloubit. „Moje máma řekla: ,Dost!´ a zůstala doma. Šla tedy předčasně do důchodu, i když měla teda z nás největší plat.“ Díky matčině pomoci mohla v klidu dostudovat, nastoupit na aspiranturu a následně i do zaměstnání.
Věnovala se výzkumu, vyvinula vakcínu Colinfant na střevní infekce kojenců. Do důchodu odešla až ve svých 78 letech. I přes všechny tragédie a útrapy, které jí život přichystal, byla vždy velmi optimistická, aktivní, se smyslem pro humor.
MUDr. Raja Žádníková, CSc. se dožila 91 let, zemřela 17. prosince 2020.
