Na jaře 1942 čekal šestnáctiletý Hanuš s matkou a sestrou na seřadišti u pražského Veletržního paláce na transport do Terezína. Najednou uslyšeli vyvolávat své příjmení. Esesák jim přinášel dopis od otce, na který čekali mnoho měsíců. V obálce, která putovala až z Číny, bylo všechno potřebné pro jejich vystěhování: dokumenty i jízdenky na Transsibiřskou magistrálu. „Ale už bylo pozdě,“ konstatuje Hanuš Hron. „V té době už probíhala válka Německa se Sovětským svazem a cesta přes Rusko byla tedy nemožná,” říká Hanuš Hron. Několik hodin poté dostali příkaz odebrat se v zástupu na bubenské nádraží, odkud je vlak odvezl do Terezína.
Signál, na který nikdo nebral zřetel
Hanuš Hron se narodil v Mostě jako Hanuš Weinstein. Příjmení si změnil po válce pod vlivem tehdejších protiněmeckých nálad:
„Můj otec toho tenkrát litoval a dnes toho lituji já. Myslím, že člověk si má své jméno ponechat.“
V roce 1945 však měl bezpochyby i jiné důvody ke změně jména: jméno Weinstein odkazovalo na jeho židovský původ. A přestože on i jeho rodiče a sestra shodou téměř zázračných okolností přežili holocaust, většina jejich příbuzných to štěstí neměla.
Jako chlapec, který vyrůstal v Sudetech, se s antisemitismem zpočátku téměř nesetkával. Jejich rodina patřila k asimilovaným Židům a náboženské tradice udržovali jen vlažně: „Byli jsme Dreitagesjuden, třídenní Židé - chodili jsme do synagogy jenom třikrát ročně, na svátky pesach, jom kipur a roš ha-šana.“ Od druhé poloviny třicátých let ale agresivita mosteckých Němců vůči Židům narůstala: „Dělali noční průvody s pochodněmi, které se občas zastavily i před naším domem. Bylo obecně známo, že v něm žije židovský lékař. Ale nikdo nečekal, že to dojde až do takových konců,” dodává Hanuš Hron. Rodina místního židovského uhlobarona Petschka v té době prodala všechny své majetky na Mostecku a odstěhovala se do Velké Británie. „To byl určitý signál, že se něco blíží. Ale nikdo něj nebral zřetel.“
Většina rodin tu možnost neměla
Po obsazení Sudet na podzim 1938 se rodina musela přestěhovat do vnitrozemí. Hanušovi rodiče si pronajali byt v Praze a chlapec pak ještě chvíli mohl studovat, i když místo gymnázia navštěvoval jen měšťanku. Po jejím dokončení hledal alespoň příležitost se vyučit, ale možnosti se stále zužovaly: na krátký čas ho přijali jako učně do klempírny v ČKD, brzy byl ale kvůli židovskému původu propuštěn. To se opakovalo u různých firem ještě několikrát, krátkou dobu také pracoval jako učeň ve vodárně. Nakonec ho zaměstnala židovská obec: měl na dvoukoláku tahat zavazadla lidí, kteří odcházeli do transportů.
Volný čas trávil převážně v židovském sportovním klubu Hagibor, kde se mohl věnovat kolektivním hrám i lehké atletice. „Významný faktor byl také seznamování s děvčaty. Žádnou jinou příležitost jsme k tomu neměli, na taneční zábavy jsme chodit nemohli, jako Židé jsme po dvacáté hodině večer měli zákaz vycházení,“ konstatuje.„Já jsem ta omezení tolik neprožíval. Ale pro mou matku, i když byla psychicky dost odolná, to pochopitelně bylo těžší než pro mě.“
Hanušův otec, jehož lékařskou specializací bylo ušní-nosní-krční, už od vyhlášení protektorátu sháněl pro celou rodinu možnost vystěhování do zahraničí. Bylo to obtížné, protože většina zemí požadovala vysoké kauce anebo ručitele z řad vlastních občanů. Otec nakonec získal možnost odcestovat do Číny, kde o něj jako o lékaře měli zájem. Ani tak ale neměl dost prostředků na to, aby mohl rodinu vzít s sebou. Odjel tedy začátkem roku 1941 sám s tím, že až bude ekonomicky zajištěný, manželka a děti za ním přijedou.
„Většina židovských rodin tu možnost neměla. Navíc by pro ně nebylo přijatelné odejít někam, kde neměly zaručenou práci. Pro jejich mentalitu to bylo nemyslitelné.“
O otci znovu uslyšeli až v onu osudnou chvíli, kdy čekali v davu dalších deportovaných na odjezd do Terezína.
V tajných chodbách pod Terezínem
“Někdy se mě lidé ptají, proč Židé nastupovali dobrovolně do transportů nebo proč jsme neutekli z Terezína. Nechápou, že člověk v protektorátu nemohl existovat bez potravinových lístků. Leda že by měl příbuzného v zapadlé vesnici, který by ho dokázal ukrýt a uživit. Ano, z Terezína se dalo utéct, ale kam by člověk potom šel?” uvažuje Hanuš Hron.
On sám měl v Terezíně štěstí v neštěstí díky své krátké praxi vodárenského učně. „Zásobování vodou bylo projektované na 12 tisíc obyvatel města plus vojenskou posádku. Jenže v té době tam v ghettu bylo uvězněno 50 tisíc Židů. Rozvod vody byl tedy v dost kritickém stavu,“ vysvětluje Hanuš Hron, proč byly jeho zkušenosti s opravováním potrubí a čerpadel v Terezíně velmi cenné a pravděpodobně mu zachránily život. Ani on, ani jeho matka a sestra nebyli během pobytu v ghettu zařazeni do žádného transportu na východ. Díky své práci ve vodárně se občas i dosyta najedl, třeba když byl povolán, aby opravil čerpadlo na místních jatkách.
Bydlel v místním domově mládeže, kde se přátelil s budoucím entomologem Erichem Mautnerem. Jednou před Vánoci 1943 se spolu tajně v noci vypravili pro vánoční stromek, pod kterým chtěli s ostatními oslavit Štědrý večer. Většina dětí v domově mládeže pocházela z asimilovaných židovských rodin, takže oslava Vánoc, včetně stromečku, pro ně byla něčím zcela přirozeným.
„Šli jsme tajnou chodbou, kterých bylo v Terezíně mnoho.“
Hanuš Hron pokračuje ve vánoční vzpomínce: „Žebřík, který jsme nesli, jsme v jednu chvíli museli rozříznout, abychom prošli zátočinou chodby. Došli jsme k zamřížované střílně z doby Marie Terezie, uzamčené řetězem. Ten jsme přeřízli a okénkem jsme spustili žebřík. Sešplhali jsme dolů do příkopu a potom přeběhli silnici do lesa, kde jsme uřízli stromek. Pak jsme se stejnou cestou vrátili zpátky.“
Panika ve sprchách
Židé v Terezíně podle Hanuše Hrona dlouho nevěděli nic o vyhlazovacích táborech, netušili, co se děje s lidmi, kteří míří v transportech na východ. Tato informace se k nim dostala až v roce 1943: „Tehdy dorazil do Terezína transport asi tisícovky dětí z Osvětimi. Byli v něm i lékaři a zdravotní sestry, všechno Židé. Když odvedli děti do sprch, aby se umyly, vypukla šílená panika, že jsou v plynových komorách.“ Hanuš Hron zde zřejmě mluví o příjezdu dětského transportu z likvidovaného ghetta v Białystoku v srpnu roku 1943.
„Tehdy jsme se poprvé dozvěděli, že plynové komory v Osvětimi existují.“
„Ten transport pobyl v Terezíně jen několik týdnů,“ pokračuje. „Potom šel kompletně celý zpátky do Osvětimi a tam hned na smrt, do plynu.“
On sám se v roce 1944 dobrovolně přihlásil do speciálního transportu řemeslníků do Německa. Jeho cílem byl tábor v lesích asi osmdesát kilometrů od Berlína, kde měli za úkol vybudovat náhradní sídlo pro nejvyšší velení SS pro případ, že by byl Berlín vybombardovaný. „Protože nám během pobytu tam těžko mohli zabránit v útěku, slíbili nám, že během pobytu v Německu budou členové našich rodin v Terezíně chráněni před transporty do Polska,“ říká Hanuš Hron. Přinejmenším v jeho případě nacisté tento slib dodrželi: v únoru 1945 se v Terezíně znovu shledal s matkou a se sestrou. Tehdy už tušil, že konec války se blíží, protože při práci v Německu občas slýchali dunění dělostřelby.
Dej sem boty!
„Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě, žádný Němec ani český četník.“ V té době sem směřovaly tisíce vězňů z jiných koncentračních táborů v katastrofálním fyzickém i psychickém stavu. „Když jsem jim měl donést chleba, vrhli se na mě, povalili mě, koš převrhli a chleba rozdupali, bylo to zoufalství. Přestože jsme byli vězňové stejně jako oni, museli jsme je držet od sebe pomocí klacků, abychom mezi ně mohli chleba rozdělit,“ říká Hanuš Hron.
Když z terezínských hradeb viděl, jak kolem projíždí nekonečná kolona sovětských vojáků mířících od Drážďan na Prahu, naskočil na ruský gazík a jel do Prahy společně s nimi. Před Prahou se kolona zastavila, v protisměru je míjela mnohatisícová kolona německých zajatců. „Jeden zajatec měl okolo krku na tkaničkách pověšené boty. Ruský voják ukázal na moje boty, úplně rozervané, a pak na ty jeho,“ vypráví Hanuš Hron.
„Poprvé v životě jsem mohl zvýšit hlas na německého občana. Odhodlal jsem se a zařval: ,Gibt die Schuhe!’“
Němec si boty sundal a podával mu je. Ale když se pro ně Hanuš Hron sehnul, uviděl, že voják jde bosý. Boty, které nesl kolem krku, byly jeho jediné. „Zastyděl jsem se a hodil jsem mu ty boty zpátky. V ten okamžik se kolony daly do pohybu, takže k lepším botám jsem přišel později. Ale netrvalo to dlouho,“ popisuje Hanuš Hron moment ve svém životě, kdy se vědomě rozhodl, že se nebude Němcům mstít.
Až odejdou válečné generace
Přestože Hanušova nejužší rodina holocaust přežila, ostatní jejich příbuzní takové štěstí většinou neměli. Většina matčiných sourozenců zahynula i s celými rodinami.
V roce 1946 se Weinsteinovi znovu shledali s otcem, který se vrátil z Číny. Ale po pětileté odluce bylo těžké obnovit zpřetrhaná pouta. „Moje matka už s ním vztah nikdy nenavázala. A já… Ten večer, co se otec vrátil, jsem měl koupené lístky do kina. A nechtěl jsem to propást. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že to bylo otci hrozně líto,“ konstatuje Hanuš Hron.
„Existuje něco jako historická pravda, ale ta se hodí jen archivářům nebo historikům. Pro obyčejného člověka nemá cenu. My, ať už Židé, Češi nebo Němci, kteří jsme ty události prožili, se na ně díváme z úhlu pohledu svých vlastních osudů,“ říká Hanuš Hron. „Soužití Čechů a Němců může přerůst v intenzivnější přátelství až v době, kdy odejdou generace, které prožily válku nebo o ní slyšely od rodičů. Teprve nové, historií nezatížené generace dají ty vztahy do pořádku. Možná líp, než si teď umíme představit.“
