Děkujeme městu Šternberk a Olomouckému kraji za podporu, bez vás bychom příběh nemohli zaznamenat. Paměť národa stále hledá pamětníky. Pokud znáte někoho, kdo během minulého století prožil zajímavé momenty, kontaktujte nás prosím na jitka.andrysova@postbellum.cz, 777 763 388.
Od září také bude znovu otevřen Institut Paměti národa v olomouckých Bezručových sadech – audiovizuální expozice toho nejlepšího, co naši dokumentaristé v průběhu let zaznamenali.
Jeho tatínek Adolf Palarčík musel jako šestnáctiletý narukovat za wehrmacht na západní frontu. Ve Francii se mu podařilo zběhnout ke spojencům a Adolf se tak pod vedením generála Aloise Lišky zúčastnil v roce 1944 obléhání Dunkerque. V roce 1948 vstoupil do komunistické strany, ve které vydržel až do 21. srpna 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo.
„To pro něj byl zlom. Vrátil stranickou knížku a několikrát se s nimi tak pohádal, že si troufnu říci, že režim stál za jeho třemi infarkty, z nichž poslední nepřežil.“
Otcův stín padl i na syna
Kvůli postojům svého otce Petr nesměl nastoupit na vysněnou uměleckou průmyslovku. Po delších peripetiích se to přecijen podařilo a Petr mohl začít studovat – na Gymnáziu Šternberk. „A skutečně přesto, že to bylo půl na půl, měli jsme některé skvělé profesory, kteří svůj odpor k režimu neskrývali,“ dodává Petr Palarčík.
Ještě ve druhém ročníku škole vládl starý ředitel a oblíbený liberál. Po jeho odchodu se ředitelny zmocnil kovaný komunista, který přikázal odstranit z chodeb všechny obrazy s náboženskou tématikou. „Dal to za úkol oblíbenému profesorovi Skývovi, který mne požádal o pomoc,“ vypravuje Petr Palarčík.
„A profesor Skýva během sundávání všech těch Dürerů a dalších mistrů renesance rozhodně nešetřil sprostými slovy.“
Petr někdy v tu dobu také s kamarádem Petrem Hrabalem „vzali spravedlnost do svých rukou“, když rudou barvou napsali na výkladní skříň olomoucké cukrárny Dejmal: „Se Sovětským svazem se zlámaným vazem.“
Petr Palarčík maturoval v roce 1983. A protože většina mužského osazenstva třídy včetně Petra nosila dlouhé vlasy, přišel ředitelský zákaz – nesmíte mít tablo a nesmíte mít poslední zvonění, abyste nedělali socialismu ostudu!
Vůně klihu a tajného společenství
Petr se po maturitě znovu marně snažil o přijetí na nějakou vysokou školu s výtvarným zaměřením. Nastoupil tedy jako grafik do Městské tiskárny Olomouc. A to určilo jeho další cestu. Během 80. let vzal za kliku olomoucké vinárny Študáč, kde se tehdy scházeli výtvarníci i šiřitelé samizdatové literatury, jako byli například Rostislav Valušek, Václav Burian či Eduard Zacha.
Ač se sám do tvorby samizdatu nezapojil, občas se mu podařilo z tiskáren vynést papír – mezi disidenty byl vedle svobody nanejvýš ceněnou komoditou. V průběhu 80. let se Petr seznámil s osobou a tvorbou Jindřicha Štreita. Na Sovinci, kde známý fotograf přebýval, se konaly tajné výstavy a setkání lidí stejného kmene. Petr zde v roce 1989 podepsal petici Několik vět.
Votobia
Během událostí 17. listopadu 1989 se Petr Palarčík zapojil do výroby revolučních plakátů.
Po pádu komunismu byla velká poptávka po všem, co režim předtím zakazoval. Petr Palarčík tehdy patřil k okruhu lidí okolo básníka Jiřího Kuběny a brněnského dělníka poezie J. E. Friče – a vznikl nápad založit nakladatelství Votobia, které fungovalo až do roku 2009. Po jeho rozpadu se Petr Palarčík na volné noze věnoval knižní grafice, ale také psaní poezie. Vydal dvě sbírky – Den a noc a Toulky loutky. Příležitostně se živil i fotografováním. S manželkou Alenou vychovali dceru Annu a v roce 2023 žili v Olomouci.
