Příběh Jarmily Rychlíkové jsme mohli zaznamenat díky podpoře Zlínského kraje a města Vizovice. Pokud máte ve svém okolí někoho, jehož životní příběh by neměl zůstat zapomenut, kontaktujte nás na e-mailové adrese jitka.andrysova@postbellum.cz nebo na telefonním čísle 777 763 388.
S příběhy pamětníků se můžete seznámit také v rámci expozice Institutu Paměti národa v olomouckých Bezručových Sadech, která je od září opět otevřena pro veřejnost.
„Prý jsem přišla na svět už posledního prosince /roku 1937/ v osm hodin večer, ale babka pravila: ‚Nebudeme ji nechávat starší, počkáme,‘“ vypráví Jarmila Rychlíková o svém narození. „Dali si slivovici, poseděli a nakonec napsali 1. ledna 1938.“ Ve Vizovicích na ni už čekalo pět nevlastních sourozenců. Její matka Vincencie se poprvé provdala za řezníka Františka Hrabala. Manžel však zemřel na otravu krve v roce 1927, zranil se při stavbě nového domu.
Vincencie zůstala sama s dětmi a nedostavěným domem. Pomohl jí farář Antonín Vysloužil – stavbu dokončili, matka založila malé hospodářství a do domu vzala také nájemníky manžele Lutonské, výrobce vizovického pečiva. Jejich syn Alfons si padl s Vincencií do oka, přestože byl o dvanáct let mladší. Nakonec se vzali a narodily se jim dvě dcery Jarmila a Vlasta.
Vybírali z kabátů vši
Vincencie Lutonská, matka Jarmily Rychlíkové, kolem roku 1970
Druhá světová válka se nevyhnula ani Vizovicím. Řada místních obyvatel se s okupací nesmířila a zapojila se do odboje, někteří z nich za to však zaplatili životem. V roce 1943 u sebe Lutonští museli ubytovat rumunské vojáky. „Pamatuji si, jak seděli venku, kabáty obrácené naruby a vybírali si vši. Byli tak zdecimovaní, že to byla hrůza,“ vzpomíná Jarmila Rychlíková. Vybavuje si i načerno prováděné zabijačky, protože za války byly potraviny nedostatkovým zbožím na příděl. Jednou se jí zeptala sousedka, zda zabíjeli „černé“ prase. Bezelstně odpověděla, že ne – bylo přece bílé. Nikdo je naštěstí neudal.
Během válečných let chodila malá Jarmila do mateřské školy v klášteře Milosrdných bratří ve Vizovicích. „Brali nás na vycházky k Janově hoře, kde jsme se sestřičkami sledovali letící bombardéry. Směrem na Zlín přelétávaly nízko, to byl veliký hukot, až jsme se schovávali sestřičkám pod sukně.“ Ani půl roku po zápisu ještě nemohla nastoupit do školy. Děti se učily, kde se dalo. „Chodili jsme k paní učitelce Novákové na Těchlov. Když jsme se jednou vraceli, letadla letěla nízko. Došli jsme do Štěpské ulice a ve strachu slezli po schůdkách pod most. Hrozně jsme se báli a bylo nám jedno, že jsme seděli v kopřivách,“ vzpomíná Jarmila Rychlíková.
Teror dva dny před osvobozením
Pohřeb partyzánů ve Vizovicích, 7. května 1945
Rok před koncem války přerostl místní odpor k okupantům v otevřenou partyzánskou válku, v níž byla aktivní zejména první čs. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova. Na jaře 1945 činnost partyzánů sílila a reakce Němců na sebe nenechala dlouho čekat. Na zámku ve Vizovicích byl ubytován speciální stíhací oddíl, tzv. Jagdkommando, který měl na svědomí vypálení pasekářských usedlostí a osad, jako byly např. Ploština a Prlov. Ještě 2. května chtěli Němci vybudovat pozorovatelnu na Vařákových pasekách. Při přestřelce s přicházejícími partyzány, kteří je obklíčili, se podařilo jednomu z nacistů utéct a podat hlášení. Výsledkem bylo osm zapálených domů a čtyři mrtví.
„To byla opravdová hrůza. Byli jsme zrovna na ulici u mostku, vojenské náklaďáky jely po cestě nahoru, a pak byla slyšet střelba. Najednou jsme uviděli velký oheň, to zapálili usedlosti,“ popisuje události ze samého konce války Jarmila Rychlíková. „Byl tam i můj vrstevník jménem Vaculík. Když jsme chodili do školy, říkalo se o něm, že je pomatený. Měl z toho trauma. Ta rodina přišla o všechno.“
Když se blížila fronta, vybudoval Alfons Lutonský ve sklepě domu kryt. „Sešli se tam všichni, co neměli sklep. Tatínek schody zabezpečil pomocí klád, aby se nezasypaly. Byl tam otoman, my děti jsme seděly přikryté dekou. Zvenčí jsme slyšeli střelbu,“ vybavuje si závěr války Jarmila Rychlíková. Vizovice byly osvobozeny 4. května 1945.
Zlé časy nepominuly
Jarmila Rychlíková (čtvrtá ve druhé řadě) pochodující se skupinou děvčat, 1948
Rodina Lutonských se těšila na klidný poválečný život, toho se však bohužel nedočkala. Vše začalo smrtí faráře Vysloužila, který se po válce dostal k důkaznímu materiálu usvědčujícímu vysoce postavené zlínské komunisty z toho, že za války patřili ke konfidentům gestapa. Farář se snažil dosáhnout spravedlnosti, a tak odjel do Prahy za svým právníkem, během cesty byl však vyhozen z vlaku. Událost byla uzavřena jako nešťastná náhoda. Jarmila Rychlíková se zúčastnila jeho pohřbu, na kterém se navzdory přítomnosti tajné policie sešlo mnoho místních a duchovních.
Tou dobou se otec rozhodl, že od rodiny kvůli problémovému soužití se staršími dětmi Vincencie Lutonské z minulého manželství odejde. Matka se dál starala o hospodářství a pět dětí, nejstarší dcery už žily v Praze. V září 1949 se však Alfons Lutonský střetl na motorce s nákladním autem a zemřel. Vincencii Lutonské tak podobně jako po smrti prvního manžela zůstala rozestavěná budova.
„Propagandou zfanatizovaná veřejnost tehdy prý požadovala pro obžalované trest smrti.“
„Hned poté v červnu 1950 přišel další šok.“ Bratr Jarmily Rychlíkové Vladimír pracoval u řezníka Kalendy, jehož dcera po roce 1945 emigrovala. I Kalendův syn Karel se pokusil ze země utéct, ale při návratu z Německa pro nějaké dokumenty byl zatčen a uvězněn. Jarmila Rychlíková uvádí, že její bratr pozadí celé události neznal. Zaměstnavatel jej pouze požádal, aby do hostince za Vizovice doručil aktovku. Vladimír mu vyhověl – v hostinci se setkal s Karlem, předal mu věci a vrátil se. Cestou na místo předání byl však sledován.
Podrobnosti své rodině nikdy nesdělil, jména Vladimíra Hrabala a obou Kalendových jsou ovšem uvedena na seznamu členů partyzánské skupiny Jana Žižky. Bratr byl v červnu 1950 zatčen a o rok později odsouzen ve veřejném politickém procesu ve vizovické sokolovně na třináct let. Trest si odpykal na Borech a v Jáchymově. Veřejnost, zfanatizovaná propagandou, prý tehdy pro obžalované požadovala smrt.
Konec světa
Bratr Vladimír po návratu z vězení
Zatímco Vladimír čekal na rozsudek, Jarmila Rychlíková chodila do měšťanky. V chalupě zůstala na práci jen s matkou. Ráno před cestou do školy musela napást krávu a zvládat další povinnosti. Bratrovi kamarádi jim zpočátku pomáhali, jenže po čase byli varováni, aby dali od rodiny ruce pryč.
Matka začala komunisty nenávidět a odmítala se režimu podvolit. „Zdálo se, že je všechny zničí. Mstila se, kde mohla,“ pamatuje si Jarmila Rychlíková. „Jednou jela s krávou na pole na Hrušovém a vedle cesty stála Vláďova motorka po otci. Poté, co ho zavřeli, motorku dostal největší komunista a estébák. Tak maminka do motorky drcla a shodila ji.“ Po několika dalších incidentech s místními straníky Vincencii Lutonské začali vyhrožovat odebráním dětí. To matku nakonec zlomilo – už nebojovala, pouze plakala. „V listopadu jsme oraly pole, padal už déšť i sníh. Zbyla nám jen jedna kráva. Šly jsme zdecimované domů a říkaly si, že to už je konec světa.“ Posléze matce sdělili, že jestli se chce vidět dceru ve škole, musí vstoupit družstva.
V 50. letech Jarmila Rychlíková vystudovala střední pedagogickou školu v Kroměříži a stala se členkou školního pěveckého souboru Čajka. Začala pracovat jako učitelka a provdala se za Stanislava Rychlíka, s nímž se znala od dětství. Věnovala se dětem a začala vyrábět vizovické pečivo. Vstup do KSČ odmítala.
Po amnestii v roce 1960 se z vězení vrátil s podlomeným zdravím bratr Vladimír. V Jáchymově těžil uran bez ochranných pomůcek a jako mnoho dalších vězňů později onemocněl rakovinou. Dožil se sice sametové revoluce, odškodněn ale nikdy nebyl. Nejlepší roky života, které strávil v komunistickém lágru, mu nikdo vrátit nemohl.
Článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
