Prvorepublikový Zlín bylo moderní město jako vystřižené z americké reklamy na úspěšný život. Elegantní stavby strohého funkcionalistického stylu se snoubily se zelení, vše až pedantsky čisté. V srdci města stál mrakodrap – budova č. 21, kde sídlila centrála firmy podnikatele Tomáše Bati. To on dal provinčnímu moravskému městečku jeho nezaměnitelnou moderní tvář, která charakterizuje Zlín dodnes.
Třicátá léta se tu nesla v duchu rozkvětu, expanze a bohatství. Baťa ovlivňoval a řídil životy mnoha lidí – od mládeže vychovávané pro práci ve firmě na speciálních a k tomu určených internátech až po skladníky, šičky či koželuhy. Ve Zlíně tak vznikl uzavřený svět, který fungoval podle svých vlastních principů.
Být učitelské děcko je neštěstí
Iva Ondráčková vzpomíná, jak se do tohoto státu ve státě přistěhovali její rodiče Karel a Marie Zemkovi: „Přišli do nově vymalovaného čtyřpokojového domu pro dva manžele – tak si Baťa vážil učitelů! Bylo tady všude čisto, o všechno se postarali. Každé tři měsíce chodil pan Vlček, který kontroloval, že spotřebiče správně fungují. Chodil sem pekař, vozilo se mléko, takže když jste nechtěli do města, nemuseli jste. Stačilo ale zavolat a nějaký obchodník vám sem ochotně všechno dovezl.“ Iva se Zemkovým narodila 6. května roku 1937. Rodina žila klidným životem středostavovské rodiny. V následujících letech se ale všechno změnilo.
„Když mi byly dva roky, vtrhli sem Němci. A to si vzpomínám, že matka plakala. Nevěděla jsem proč, ve dvou letech…“ vzpomíná Iva Ondráčková, která své dětství musela prožívat ve všudypřítomné atmosféře strachu a podřízenosti nacistické velmoci. Ve škole byla povinná němčina. Iva jako dítě učitele od ostatních dětí často zažívala různé ústrky. Dávali jí najevo, že je z „lepší rodiny“. Lehké to neměla ani ze strany kantorů. „Být učitelské děcko je neštěstí. Dívají se na vás jinak, měla byste všechno umět lépe než druzí, a běda, kdybyste něco neuměla. Takže být učitelské dítě není nic pěkného,“ upřesňuje Iva Ondráčková.
Při náletu jsem zůstala sama
S postupujícími léty se válečné dění stále víc promítalo do každodenního života. Přibývalo poplachů, zatemnění a s tím spojených kontrol domů. „Sirény houkaly signál ‚nebezpečí‘ a potom ‚poplach‘, to už bylo vážné. Když nastal poplach, tak se dělníci z továren hrnuli do krytů přes naši zahradu.“ vzpomíná Iva Ondráčková.
Druhé bombardování Zlína, které nastalo v pondělí 20. listopadu 1944, prožila Iva již ve sklepě s rodiči: „Byla jsem velice nemocná, měla jsem vysoké horečky a matka pro mě přišla do ložnice, že musím jít do sklepa. Hlásili prý, že jsou letadla pět minut od Otrokovic.“
„Skutečně začaly padat bomby a to bylo už mnohem vážnější, protože hořely továrny, nešla elektřina, nešla voda, nešel plyn. Po tom zážitku, který jsem měla po prvním bombardování, jsem ale cítila, že mi je naprosto lhostejné, co se se mnou stane.“
Vyřizování účtů
Rodina se kvůli strachu z dalších náletů ještě téhož roku přestěhovala k rodičům maminky do Bystřice pod Hostýnem, kde je také zastihl příchod fronty. 5. května 1945 se v městečku objevily jednotky 1. československého armádního sboru, které zlikvidovaly poslední hnízdo odporu nacistů v Zellerově vile. Na druhý den se k nim přidaly sovětské jednotky maršála Malinovského. A začalo vyřizování účtů. „A teď ti naši vojáci vedli dva Němce a mlátili je pažbami. Jeden pořád padal, už nemohl, druhý mu pomáhal. Stála jsem na chodníku a oni šli těsně kolem mě.“
„A ten jeden Němec, co na tom byl zřejmě líp, mě začal sledovat očima. A celou dobu, co šel, se mně do očí díval. Na to nezapomenu, ten hrozný pohled, třeba měl doma právě takovou holčičku, jako jsem byla já.“
Sádlo vystavené pro výstrahu
Život po válce se pomalu vracel do starých kolejí. Ale i nově nabytá naděje a radost ze svobody se měly brzy přetavit v léta ústrku a šikany. Vybavuje si atmosféru voleb z 30. května roku 1948, už dávno ne svobodných a konaných pod všudypřítomných policejním dohledem. Změna poměrů a nástup komunistů k moci se odrazil i na dění v Masarykově škole, kterou Iva navštěvovala. Část učitelů byla vyhozena, část se otevřeně hlásila k novému režimu. Ve městě začal hon na živnostníky. V mnoha domovech došlo k prohlídkám a zabavení zásob, jež měli lidé na zimu – zkonfiskované sádlo pak bylo v centru města vystaveno pro výstavu i se jménem svého majitele.
Některé perzekuce postihly i její spolužáky, a Iva si tak od útlého mládí vybudovala vůči komunistickému režimu odpor. „Viděla jsem, jak se soudruzi chovají. Naprosto se mi nelíbila vláda jedné strany, protože to přece není normální.“
Po kolenou se budete plazit!
Po maturitě v roce 1956 Iva začala studovat jednoletou pedagogickou nástavbu v Holešově. Toužila učit. V témže roce se ale nechala tajně pokřtít a někdo ji udal, takže vzápětí přišlo pozvání na školský úřad. Nabídli jí, že si může vybrat školu, na kterou půjde učit. Podmínkou ovšem bylo, že bude úřadům donášet, kdo z učitelů tajně navštěvuje bohoslužby. Iva to odmítla a dostalo se jí jasné odpovědi z úst přednosty školského úřadu Boleslava Libíčka: „Já Vás srazím na zem, po kolenou se budete plazit a prosit. Máte zákaz vyučování na všech československých školách.“
Sanitářka s červeným diplomem
Ivě se přesto ještě na přelomu šedesátých a sedmdesátých let podařilo vystudovat pedagogickou fakultu na brněnské Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, obor český jazyk – angličtina. Musela ale nastoupit na nekvalifikované a špatně placené místo sanitářky v gottwaldovské nemocnici. Tam pracovala až do sametové revoluce – dlouhých šestnáct let. Svého snu učit angličtinu se však nikdy nevzdala. Během podřadného zaměstnání si vybudovala stálou klientelu studentů, kterou po práci, dům od domu, během odpolední a večerů navštěvovala. Takto učila i lidi, kteří chtěli emigrovat.
V roce 1990 si Iva Ondráčková konečně mohla oficiálně zažádat o místo učitelky angličtiny. Školské instituce se tehdy ale ještě nacházely v rukou starých komunistických kádrů a práci pedagožky jí prý pod různými záminkami upírali. Angličtinu nakonec neučila na školské půdě, ale v několika soukromých firmách a výuce se věnovala i v důchodovém věku.
