V našich článcích často připomínáme výročí událostí. Některé z nich jsou pietní vzpomínkou na činy předků či pamětníků. To však není případ petiční akce „Věrni zůstaneme“ z roku 1938, která se v souvislosti s válkou na Ukrajině znovuzpřítomnila. Kdo byli lidé, kteří manifest tehdy podepsali, šířili a podporovali?
Za jakých okolností vznikla petice Věrni zůstaneme?
Na podzim roku 1936 vznikl „Výbor na pomoc demokratickém Španělsku“. Za jeho vznikem stál kromě jiných i velmi zajímavý člověk – kapitán Emanuel Voska. Čechoameričan, který se výrazně zasloužil o úspěch československého počínání směřujícího ke vzniku Československé republiky. Nešlo jen o morální pomoc, výbor totiž třeba dokázal sestavit a vypravit celou polní nemocnici. Výbor se posléze změnil ve „Společnost přátel demokratického Španělska“.
Významnou část těchto přátel tvořili levicově smýšlející lidé, levicoví intelektuálové obsadili i vedoucí funkce Společnosti. A významnou úlohu hráli později i v Petičním výboru „Věrni zůstaneme“. Jeho členy byli obecně lidé, kteří se znepokojením pozorovali rostoucí vliv fašistických režimů a jejich vojenské a politické angažování se ve Španělsku i jinde.
Následovníci Masaryka
Důležitou okolností pro vznik Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ bylo úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka. Po jeho smrti mezi projevy vedoucích osobností republiky patrně nejvíce vynikla slova muže, který na dílo TGM měl navázat. Tímto mužem byl samozřejmě Edvard Beneš:
„Prezidente Osvoboditeli, odkazu, který jste vložil do našich rukou, věrni zůstaneme.“
Přímým impulsem pro vznik samotného manifestu však byla německá anexe Rakouska. Ta byla završena 12. března 1938 a v Československu vzbudila oprávněné obavy. Posílil je sjezd Sudetoněmecké strany v Karlových Varech. Z něho vzešel i takzvaný „Karlovarský program“. Jeho stylizace a jednotlivé body zacházely za hranu nějaké legitimní emancipace Němců a nevyhnutelně násobil obavy o osud Československa. Ostatně jeho návrh se zrodil během schůzky vůdce sudetských Němců s vůdcem Třetí říše Adolfem Hitlerem, která proběhla 28. března. Bylo zřejmé, že Československo je v ohrožení. Že tlak bude narůstat a Němci českoslovenští i ti říšští budou usilovat o dekonstrukci československého státu.
Od myšlenky k činu
Reakcí na tyto německé (a sudetoněmecké) akce byl mimo jiné právě i manifest „Věrni zůstaneme“, který se objevil v některých novinách 15. května 1938. Nejen názvem, ale i textem se odvolával právě na slova Edvarda Beneše vyřčená nad rakví TGM. Text apeloval na sounáležitost, na upřímné navázání na ideje, ideály a úsilí, díky kterým Československo nabylo své samostatnosti. Manifest vyzýval, aby lidé v zájmu zachování samostatnosti Československa a jeho zřízení překročili třídní i politické rozdíly. Právě zřízení našeho státu totiž umožňovalo svobodu smýšlení, demokracii a svobodu jako takovou.
Autoři manifestu také zdůrazňovali nejen věrnost těmto ideálům, ale i věrnost cestě, která republiku a její obyvatele k těmto ideálům dovedla. Považovali tedy za důležité, aby stejně cítící lidé, tedy lidé republice stejně věrní, byli své republice oporou a ona z této cesty nesešla.
Podpisy jednoho milionu lidí. Včetně Horákové, Peroutky i Čapka
Zakrátko po vydání manifestu se začaly mezi lidmi šířit petiční archy. Již 20. května svoje podpisy připojila celá městská rada v Praze včetně Milady Horákové a primátora Petra Zenkla. Svůj podpis připojil například i Ferdinand Peroutka, Eduard Bass nebo Karel Čapek.
Předseda petičního výboru Dr. Jan Bělehrádek konstatoval, že za necelý týden od publikování manifestu měli na 7 455 arších již více jeden milion podpisů.
Milionkrát vyslovený souhlas, milion odhodlaných a podobně smýšlejících občanů věřících v republiku… Tento milion signatářů zastupoval petiční výbor, a zejména během mnichovské krize tak činil velice hlasitě.
Za republiku a pro republiku
Signatáři manifestu prostřednictvím petičního výboru vytrvale volali po tom, aby se republika bránila. Počtem signatářů manifestu se zaštiťovali i ve výzvě vládě ze 7. září 1938, v ní vyzývali ministry československé vlády, aby Henleinovi nečinili ústupky. Další výzvu obdržel prezident republiky 22. září, kdy petiční výbor požadoval, aby nová vláda byla všenárodní a reprezentovala celé politické spektrum. Události nabraly rychlý spád a další telegramy dostala kancelář prezidenta republiky vzápětí. Výbor se dožadoval akce u Společnosti národů i jednání se Sovětským svazem, když Velká Británie s Francií nedodržely svou spojeneckou smlouvu s Československem.
Petiční výbor „Věrni zůstaneme“ zároveň vydal burcující provolání k občanům republiky. Tato provolání ale byla marná, byly marné protesty, slzy i jakékoliv odhodlání občanů republiky vzepřít se mnichovskému diktátu, který prezident Beneš akceptoval.
Petiční výbor si však uvědomoval svou sílu a svůj mandát podpořený stohy podepsaných petičních archů. Proto se snažil transformovat v politickou sílu, která by dál mohla stát na hodnotách prohlášení. Pokus však kvůli sociálním demokratům nebyl úspěšný.
Všechny snahy ukončil 8. březen, kdy Němci dokončili likvidaci republiky. Konec Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ to však neznamenalo, přešel totiž do ilegality a stal se součástí domácího odboje ukrytého za zkratkou PVVZ.
S Benešem v odboji
PVVZ se na onen přechod do ilegality připravoval ještě v době tzv. Druhé republiky, kdy získal kurýry pro styk s Edvardem Benešem, který se po mnichovských událostech odebral do exilu. Okupaci zbytku republiky a nutnost vytvoření odbojové organizace předvídal.
Signátáři manifestu tvořili pestrou skupinu lidí, mnozí z nich byli důležitými osobnostmi se skvělými kontakty nebo jedinečnými schopnostmi. Našli bychom mezi nimi vysoké armádní důstojníky, podnikatele, státní úředníky aj. A ti všichni mohli být v odboji prospěšní – někteří měli informace, jiní peníze, další vliv nebo přístup ke zbraním.
Organizátorem odbojové skupiny PVVZ se stal Vojtěch Čížek a jeho vila na Ořechovce jedním z prvních míst, kde se rodily plány odbojové činnosti. Další důležitou osobností byl gen. Jaroslav Čihák. Nesmíme zapomenout ani na Annu Pollertovou, která až do svého zatčení velmi výrazně pomáhala při mnoha různých akcích PVVZ.
Obecně byla škála činnosti organizace pestrá. Sahala od sběru informací zpravodajského charakteru, špionáže, obstarávaní zbraní až po přípravu sabotážních akcí či podporu rodin zatčených odbojářů. O sabotážních akcích, na kterých se podílela, vyprávěla Paměti národa i Jaryna Mlchová. Její příběh můžete „prožít“ i v Institutu Paměti národa v Pardubicích, a poznat tak činy této statečné ženy, strach a hrozby, které musela překonávat, i atmosféru doby.
Věrni až do samého konce…
Rostoucí vliv i možnosti PVVZ ho sblížil s nejdůležitějšími odbojovými organizacemi. Poté, co do začátku roku 1940 Němci zatkli téměř tisíc členů „Obrany národa“ a podařilo se jim rozmetat i další organizaci „Politické ústředí“, stal se PVVZ nejdůležitější složkou probenešovského odboje. PVVZ fungoval až do poslední třetiny roku 1941, kdy byl zatýkáním rovněž téměř zničen.
Na skrývání předsedy Petičního výboru Věrni zůstaneme vzpomínal pro Paměť národa pan Palatý. Na zátah gestapa a zatýkání svého otce, který v PVVZ rovněž působil, pro nás vzpomínala paní Křupalová, ta otci svou duchapřítomností zachránila život. Podobnou zkušenost měl i pan Vaněček, který otci pomáhal schovávat zpravodajské materiály určené pro PVVZ, a dokonce sám působil jako spojka PVVZ s jeho buňkou v Českých Budějovicích.
Druhý život petice a noví „věrní“
Paměť národa iniciovala novodobou petiční akci „Věrni zůstaneme“, a navazuje tím tak na činy našich předků. Ti volali po zodpovědném přístupu k obraně republiky a jejích hodnot, my dnes bohužel cítíme nutnost volat znovu. Osobně mě mrzí, že takového apelu je vůbec zapotřebí a že i v 21. století je před námi hrozba obdobné závažnosti, jaké se obával třeba i Karel Čapek, a tehdejší výzvu proto podepsal.
