Následoval monstrproces a uložení trestu třinácti let za údajnou velezradu. Bál se jen jediného: že komunisti ublíží jeho manželce a dceři. Ve vězení se dokonce setkal se svým dřívějším vyšetřovatelem.
Antonín Husník si po 2. světové válce splnil sen: stal se vojákem. Přijali ho na vojenskou akademii v Hranicích. „Šel jsem si pro lejstro a chlapovi na úřadě říkám, že chci do vojenské akademie: ‚Tady to je.‘ Dal mi přihlášku a přistrčil přede mě další papír: ‚Tohle si taky podepiš.‘ Koukám, o co jde: ‚Co mi to, člověče, dáváš?! To je přihláška k bolševikům!‘ Že prý mi nemůže přihlášku do akademie dát, když to nepodepíšu,“ rozčiloval se Husník, který agitátora ostře odmítl.
Za pár týdnů úspěšně složil náročné přijímací řízení. „Celý rok jsme byli buď na cvičáku, nebo v učebně. Padali jsme na hubu, ale taky hlady,“ vzpomíná pětaosmdesátiletý Antonín Husník. Akademii nedokončil, změnily se totiž politické poměry. Ze školy také vyhodili „zápaďáky“, profesory, kteří za války prošli speciálním výcvikem v Anglii, mnohé z nich po roce 1948 úředním rozhodnutím odeslali na stavební práce, jiné zavřeli s obviněním, že by se mohli pokusit opět utéct na Západ a vyzradit vojenské tajemství. Takto uvěznili například generála Antonína Špačka:
„Soud nabyl přesvědčení, že kdyby se obžalovanému Špačkovi nepodařilo odjet ze země legálně, byl by stejně jako v roce 1939 odešel ilegálně. A vyzradil by utajované skutečnosti, čímž by spáchal zločin velezrady. No. A šel jsem…“ vyprávěl pro Paměť národa Antonín Špaček, kterého poslali na deset let do vězení.
Mohl se při zatýkání poprat a utéct na Západ, měl ale v porodnici manželku
Vycvičený vojenský parašutista Antonín Husník, přeřazený z vojenské akademie na rotu v Čáslavi, byl zatčen v roce 1951 během výcviku ve vojenském prostoru v Kuřivodech u Mnichova Hradiště. Tři agenti OBZ (Obranného zpravodajství, vojenská obdoba StB) mu s namířenými pistolemi sdělili, že půjde s nimi. Býval by je nějak zpacifikoval a mohl se pokusit přejít asi třicet kilometrů vzdálenou hranici do Německa. Ten den však odvezli jeho manželku do porodnice, nechat ji tu nemohl:
„A když jsem se z vězení vrátil, měl jsem skoro sedmiletou dceru.“
Metody vyšetřování soudruhů z Domečku
Svalnatého pětatřicátníka odvezli z Ralska do Prahy do loretánského tzv. Domečku do Kapucínské ulice. Pamatuje si z prvních dní strašné vedro a žízeň. Na prosbu o vodu nikdo nereagoval. Převzal ho velitel věznice štábní kapitán František Pergl přezdívaný Suchá Lípa. Tento muž se svými kumpány vězně mučil všemi možnými způsoby – bitím obuškem, fackováním, dáváním do želez, nočním pochodováním a poléváním studenou vodou, cvičením až do omdlení, neustálým buzením, kopáním a tzv. baštonádou – bitím přes chodidla, zvedáním za uši a bitím mokrým ručníkem. Vězni trpěli hladem a žízní.
Pokyn k násilí: „Zase si nemůže na nic vzpomenout…“
Vězně vodili přes dvůr do vyšetřoven, kde na ně čekali vojenští vyšetřovatelé OBZ. Husníka měl na starost štábní kapitán Bohata: „Dostal jsem sem tam nějakou tu facku, když se vyšetřovatel strašně rozčílil. Odtamtud ale člověka vždycky odvedli ke dveřím: ‚Tak si ho tam vem, zase si nemůže na nic vzpomenout!‘“ Pergl měl ve věznici na mlácení totiž pochopa – vzrostlou „mlátičku“ rotmistra Malého. „Ten když dal facku, to bylo jako když do člověka strčí stěhovací auto,“ vypráví Husník, který snášel fyzické násilí snadněji než psychické... Zdeptanému několika dny beze spánku mu pak vyšetřovatel Bohata sdělil, že jestli nebude spolupracovat, odnese to jeho manželka s dítětem.
Po třech měsících vyšetřování Husníka odeslali na Pankrác, kde čekal na soud. Za to, že neudal svého přítele, kterému se podařilo utéct na Západ, a za údajné vojenské spiknutí dostal trest třináct let vězení a zabavení veškerého majetku. Odseděl si šest let. Prošel Leopoldovem, Valdicemi a jáchymovskými lágry.
„Udělám zle“ tvé manželce a dítěti, vyhrožoval mu vyšetřovatel. Pak ho potkal ve vězení
Antonín Husník vzpomíná na jednu zásadní chvíli ve vězení: na světnici mu jednou přivedli nového spoluvězně. Byl jím bývalý vyšetřovatel OBZ štábní kapitán Bohata, komunista, který nařizoval jeho mučení ve vyšetřovně v roce 1951 a otevřeně mu vyhrožoval, že jestli nebude spolupracovat, „udělá zle“ jeho manželce a právě narozené dceři. Nikdo by se nedivil, kdyby tomu člověku dal – jak se ve vězení mezi mukly říkalo – „bubeníka“.
Nastartovaného Husníka však zadržel jeden z nejrespektovanějších vězňů generál Karel Janoušek, letecký maršál, někdejší velitel čs. letců RAF, toho času nadoživotí odsouzený mukl.
„Bohata stál ve dveřích! Tak to je jasné! Hlavně my mladí jsme se těšili na večer, to bude něco…“
Jenomže generál Janoušek rozhodl, že se na něj s nadhledem úplně vysereme. Totálně ignorovat! No tak jo, když to řekl generál, tak jsme to respektovali. Ale Bohata si z toho nic nedělal. Netrvalo dlouho a už chodil s lejstrama a měl tam post. Strašně nás pak mrzelo, že jsme ho nemohli zmrskat,“ vyprávěl Antonín Husník pro Paměť národa.
Antonína Husníka soudy částečně rehabilitovaly v roce 1970, úplného zrušení rozhodnutí komunistických soudů úřady se dočkal až po roce 1989. Do svého důchodu pracoval ve Škodovce v Plzni jako dělník. Zemřel v devadesáti letech 29. března 2011.
