24. únor 2022 vstoupil do historie jako začátek nejničivějšího evropského konfliktu od dob Adolfa Hitlera… Rusko napadlo Ukrajinu, jejíž části okupovalo už od roku 2014. V prvních týdnech a měsících nebylo jasné, jestli Ukrajina obrovské přesile odolá. Evropu a s ní i Českou republiku zaplavily statisíce uprchlíků a zejména uprchlic, mnohé z nich s námi žijí dodnes. Našly u nás otevřenou náruč, stále ale sní o návratu domů – do země, která bude ale opět svobodná a bezpečná. Zajímáme se dostatečně o to, čím si kvůli válce prošly? O bolest v jejich srdcích, o stesk po domově a zabitých příbuzných? Jejich vzpomínky jsou součástí naší Paměti národa.
Cherson: Obklíčili naše město a zakázali lidem odejít
Lyudmila Gatsenko (nar. 1969) přijela do Prahy se synem Vladyslavem v březnu 2022, měsíc po začátku ruské agrese. Její rodný Cherson patřil mezi první cíle okupantů. „Město obsadili asi dvě hodiny po začátku války. Z Krymu přišlo mnoho ruských vojáků, Cherson není daleko,“ vzpomíná paní Lyudmila. „Bylo to něco strašného, naprostý šok. Město bylo v obklíčení a lidé nesměli odjet. Prostě zastřelili každého, kdo se pokusil uniknout, nešetřili děti ani staré lidi... Hodně lidí tehdy zemřelo. Ti, kteří se chopili zbraní na obranu Chersonu a šli proti tankům, byli všichni zastřeleni... Z bezprostřední blízkosti.“
Lyudmila je povoláním učitelka, vyrůstala a studovala ještě v dobách SSSR. Vyučujícím jazykem na školách tehdy byla ruština, ukrajinština byla v nabídce pouze jako vedlejší jazyk. Rok 1991 ale přinesl nezávislou Ukrajinu. S jejím vznikem se podle paní Gatsenko spojovala velká očekávání „duchovního povznesení obyvatelstva“, dále podpořené během tzv. revoluce důstojnosti v roce 2014. „Pak se ale ukázalo, že Rusové chtějí svými zločinnými akcemi a vnucováním své ideologie naši jednotu rozbít,“ říká.
„Od začátku války jsme byli téměř pořád v protileteckých krytech. Nepřátelská letadla létala dost nízko, všude dopadaly střepiny a po městě jezdily tanky. Já jsem se spolu s dalšími sousedy ukrývala v krytu v továrně, kde pracovali moji rodiče. Nebyly tam dobré podmínky, protože nikdo si předem nemyslel, že je taková válka vůbec možná. Takže jsme nebyli připraveni. Byla zima, neměli jsme co jíst. Rusové rabovali sklady a obchody. Kvůli kousku chleba musel člověk stát půl dne ve frontě za zvuku nepřátelské palby.“
Jestli okupanti čekali, že je budou chersonští občané vítat, spletli se. „Někteří aktivisté chodili na demonstrace proti okupaci. Rusové po nich pátrali, a když je našli, ti lidé beze stopy zmizeli. Obce v okolí Chersonu zůstaly téměř bez lidí a plné hrobů... Předpokládám, že podobně tomu bylo v roce 2014 v Luhanské a Doněcké oblasti. Rukopis okupantů je totiž stejný: masové vraždy, vynucené odevzdávání pasů a deportace do Ruska.“
Po měsíčním pobytu v krytu začalo být zřejmé, že okupace bude trvat dlouho, ruské vojenské techniky ve městě přibývalo. Lyudmila se rozhodla odjet do České republiky, kde v Mariánských Lázních a Kutné Hoře žili již po generace její příbuzní. „V přestávkách mezi palbou jsme zkoušeli odejít, vyšlo to ale až na několikátý pokus. Naše auto ještě projelo, ale na další za námi už stříleli. Na ruských stanovištích nás pak čekaly prohlídky, zabavovali kompromitující materiál – například fotografie se zavražděnými civilisty.“
Paní Lyudmila dnes žije v Praze, práci našla v cukrárně. Její syn se z prožitého stresu vzpamatovával půl roku. Cherson byl ukrajinskou armádou osvobozen v listopadu 2022, zůstává ale jedním z ohnisek války a čelí častému ostřelování. Ve městě zůstávají Lyudmilini rodiče. „Otec svolil, že za námi přijede na návštěvu, ale pouze za jedné podmínky – že Ukrajina zvítězí ve válce!“
Mariupol: Normální město, které přestalo existovat
Juliia Maksymenko (nar. 1968) opustila rodný Mariupol jen s pár věcmi a milovanou kočkou 15. března 2022, tři týdny po ruské invazi. Její město je symbolem statečného vzdoru Ukrajinců proti okupaci, ale i bezohledné destrukce a vylidnění ukrajinského východu. „Když jsem opouštěla Mariupol, bylo tam už mnoho zničených domů, rozbitých semaforů a ohořelých aut. Město bylo šedočerné, zakouřené a prázdné,“ vzpomíná paní Juliia. „Myslím, že kdybych se tam teď vrátila, psychicky bych to nezvládla, nedokázala bych to všechno přijmout. Pořád mám strach.“
„Člověk žil v normálním městě, a teď jako by neexistovalo. Všechno je spálené a zničené. Není se čemu divit, protože denně na Mariupol padalo padesát až sto bomb.“
Julia se posledních deset let před útěkem živila jako účetní, je ale absolventkou mariupolského metalurgického institutu. Pracovala v továrním komplexu Azovstal, který se v roce 2022 stal poslední výspou ukrajinských obránců města. Bránili ji téměř doslova do poslední kapky krve, řada bojovníků zůstává dodnes v ruském zajetí či jsou nezvěstní.
Mariupol přitom trpěl už během konfliktu v letech 2014–15. „Bylo to děsivé. Když člověk slyšel výbuchy, pokaždé se zdálo, že tlaková vlna může rozbít okna v domě,“ vzpomíná na tu dobu paní Juliia. „Můj syn tehdy chodil do školy a já se neustále bála o jeho bezpečnost. Deset kilometrů od Mariupolu se nacházela známá vesnice Šyrokyne, která je dnes zcela zpustlá. Tam se bez ustání bojovalo. Dobře si také pamatuju, jak byly v lednu 2015 ostřelovány obytné domy v jedné z mariupolských čtvrtí, kde zahynulo mnoho civilistů. Už tehdy to bylo děsivé, ale do poslední chvíle jsem rodné město nechtěla opustit. Navzdory všem útrapám se tři roky před vypuknutím totální války zdálo, že město Mariupol zažívá svou renesanci. Plánovaly se nové projekty, aleje, náměstí. Bohužel jsme naše plány nestihli zrealizovat…“
24. únor 2022 si Juliia Maksymenko vybavuje živě. „Když v Mariupolu začala otevřená válka, byla jsem sama, protože můj syn den předtím odjel za prací do České republiky. Ráno jsem uslyšela hlasitý výbuch kdesi daleko. Pak byly výbuchy stále hlasitější a častější. Od 2. března bylo naše město zcela bez elektřiny, vody a komunikací. Neslyšeli jsme nic jiného než střelbu a v okolí hořely domy. Krátce nato zasáhla nepřátelská raketa devítipatrovou budovu vedle mého domu a zasáhla jeden z bytů ve čtvrtém patře. Bohužel obyvatelé bytu zahynuli. Mnoho lidí jednoduše neuneslo hrůzy, které zažili, jeden muž spáchal sebevraždu. Městské služby nefungovaly, mrtvé vynášeli z bytů na dvůr a pokládali na lavičky. Pohřbili je do jámy, kterou vykopali poblíž. Ve městě nebylo topení ani voda, takže obyvatelé Mariupolu začali rozdělávat ohně přímo na dvorech svých domů, aby si mohli uvařit jídlo. Pro vodu se chodilo k řece a k nedaleké studni.“
Když se Juliia dozvěděla, že ulicemi Mariupolu již projíždějí ruské tanky, rozhodla se město opustit. „Město bylo v obležení. Výjezd směrem na Doněck byl obsazen už od roku 2014. Ze všech stran jsme byli ostřelováni. Pak 15. března lidé sestavili na vlastní nebezpečí kolonu aut a projeli ostřelováním bez ozbrojeného doprovodu, protože ve městě už nebylo možné zůstat.“
„Všechna auta, ve kterých jsme jeli, nesla následky po ostřelování, ale jezdila. Dvě neměla přední sklo, já jsem jela ve voze bez bočního okénka. Byla zima, velká zima. Zabalili jsme se do dek a plédů. Ale dojeli jsme do Záproží.“
Odtud se paní Juliia přes Užhorod dostala do Prahy. Ke konci března jí známí z Mariupolu poslali smutné fotografie jejího vlastního bytu po zásahu nepřátelské bomby. Mariupol je dodnes okupován, město je zdevastované, drtivá většina obyvatel ho opustila. Bude-li jednou osvobozeno, Juliia Maksymenko se stejně nebude mít kam vrátit – její byt již neexistuje.
Charkiv a Černihiv: zkáza kulturních památek
Nataliia Melnyk a Anastasiia Kharchenko jsou mladé, obě ale během svého života musely z domova uprchnout už dvakrát, poprvé v roce 2014. Nataliia (nar. 1983) provozovala v Luhansku síť psychologických poraden, prodavačka Anastasiia (nar. 1996) pochází z Kerče na Krymu. Jejich domovy obsadila ruská armáda už během prvního konfliktu před deseti lety, obě proto utekly na území pod ukrajinskou kontrolou.
Nataliia přesídlila do univerzitního Charkivu, v únoru 2022 ale jako by zažila dejá-vu. „Stejně jako v roce 2014 jsme se probudili v pět ráno a slyšeli výbuchy. Probudila jsem se a pomyslela si: ‚To nemůže být pravda, asi se mi to zdá.‘ Až po nějaké době jsem tu děsivou realitu přijala.“
Anastasiia našla nový domov v Semenivce v Černihivské oblasti. „Od února do dubna 2022 byla Semenivka okupována. Neměli jsme žádné zásoby léků a potravin. Vzpomínám si, že když syn onemocněl, běhali jsme po celém městě a sháněli léky na zánět. Nemluvě o lidech s chronickými nemocemi, kteří na léky nemohli dlouho čekat.“
„Došlo i k tomu, že se dvanáctileté dívce s kardiovaskulární chorobou v důsledku hluku ostřelování zastavilo srdce a nepodařilo se ji zachránit. To bylo hrozné...“
Nataliia Melnyk opustila Charkiv hned v březnu 2022, Anastasiia Kharchenko odjela do Čech až v květnu 2023. Tehdy už sice Semenivka byla osvobozena, čelila ale silné vlně ostřelování, která zničila několik škol v okolí jejího bydliště. V létě téhož roku dostal její manžel povolávací rozkaz, okamžitě odjel z Lysé nad Labem na frontu. „Chtěli jsme u vás zůstat pár měsíců, víc ne. Doufali jsme, že na podzim bude klidněji a vrátíme se domů,“ říká Anastasiia. Klidněji není dodnes.
Charkiv trpí ruskými raketovými útoky už od 25. února 2022, město však nikdy nebylo dobyto. Černihiv byl na počátku války dočasně okupován. Obě města patří mezi kulturní metropole Ukrajiny, škody na kulturních památkách způsobených válkou jsou nevyčíslitelné. Dopad tak budou bohužel mít i na budoucí generace včetně šestiletého syna Anastasiie Kharchenko.
„Říct, že to bylo děsivé, je málo. Dokonce ještě měsíc po příjezdu do Prahy jsem nechápala, že jsem v bezpečí,“ rozebírá psycholožka Nataliia svůj psychický stav. „Jela jsem například tramvají nebo vlakem, a nebyla si jistá, jestli jsem naživu, nebo už na onom světě. Když jsme přijeli do Prahy, dobrovolníci nám říkali: ‚Tady mají rádi, když se lidé usmívají, když jsou veselí.‘ Bylo ale těžké usmívat se, když zkrátka nemáte důvod.“
Třicet let poté, co Ukrajina oficiálně získala nezávislost, musí znovu hájit své právo na existenci a na samostatnost suverénního státu. Události z 24. února 2022, kdy Putinovo Rusko zemi zákeřně napadlo a zahájilo totální válku, rozdělily životy Ukrajinců na období „předtím“ a „poté“. „Jen hluboká víra ve vítězství Ukrajiny nám dává sílu žít dál,“ říká další z charkivských uprchlic Viktoriia Slyvka (nar. 1989).
