„Někdo nás objevil a my jsme věděli, že se musíme přesunout do jiné části lesa. Připravovali jsme se na to, otec mi ukázal, jak se tam dostat, pro případ, že by nastaly potíže. Učil mě, jak se v lese pohybovat. Třeba že když položíte ucho na zem, jste schopni rozeznat na dálku zvíře od člověka. Byli jsme připraveni, ale oni přišli brzy toho rána. A hned začali střílet.“
Tak Ben Barenholtz později popisoval den, kdy opilí „banderovci“, tedy příslušníci Ukrajinské povstalecké armády, objevili v lese podzemní bunkry, v nichž se po řadu měsíců skrýval se svou rodinou a několika sousedy.
„Mého otce zabili skoro hned na začátku. A pak zabili toho dalšího muže, jeho ženu a jeho dceru. To poslední, co mi otec řekl, bylo: ‚Utíkej!‘ Já chytil za ruku svého malého kamaráda, bylo mu sedm, mně tehdy bylo osm let… Věděl jsem, kam máme jít. Takže jsem ho vzal za ruku a vzpomínám si, že jsme přeskočili tělo jeho sestry.“
Nejdřív kolchozy, pak pogromy
Ben Barenholtz se narodil v roce 1935 ve městě Kovel na Volyni na severozápadě dnešní Ukrajiny. Tehdy tato část Volyně náležela Druhé Polské republice, takže úřady a školy zde byly polské, byť nejpočetnější skupinu mnohonárodnostní Volyně představovali Ukrajinci. Židovská rodina Barenholtzů ovšem žila v Českém Kupičově, „české vesnici“ obývané z největší části potomky českých kolonistů. Ti ve druhé polovině 19. století odešli za vidinou lepšího života do tehdejšího ruského impéria, zakoupili tu půdu a většinou hospodařili na vlastním. Židům, živícím se převážně řemeslem a obchodem se vedle nich dařilo relativně dobře. Ve 30. letech v Kupičově žilo asi 300 Židů, tento počet se více než ztrojnásobil po nacistické okupaci západní části Polska.
Dětským očím se prý soužití pestré mnohonárodnostní směsi zdálo bezproblémové, lidé spolu „vycházeli docela dobře“. Benův otec Áron Barenholtz pracoval jako správce pro jednoho z místních polských velkostatkářů a těšil se všeobecné úctě.
„Doma jsme mluvili jidiš. Ale můj otec – a také bratr, který stihl nějaký čas chodit do školy – mluvil i rusky, polsky a česky.“
Když si v roce 1939 Hitler se Stalinem rozdělili Polsko, do Kupičova dorazila Rudá armáda a v závěsu za ní sovětští úředníci. Začala nucená kolektivizace, zakládání kolchozů, vysidlování „kulackých“ rodin na Sibiř. Také Áron Barenholtz se zpočátku obával deportace, nakonec si ale své postavení po dobu „prvních Sovětů“ udržel. Situaci rodiny podstatně zhoršil až 22. červen 1941, kdy Hitler porušil dohodu se Stalinem a napadl Sovětský svaz.
Během dvou týdnů nacisté rychlým tempem obsadili západní Ukrajinu, a tedy i Český Kupičov. Začala platit protižidovská opatření, Židé museli nosit žluté pásky a ještě předtím, než se nacistická správa plně ustavila, propukaly po celé Volyni pogromy, iniciované často Ukrajinci nebo i Poláky a podporované německými Einsatzgruppen.
„Asi nejhorší byli Ukrajinci, z nichž někteří byli nacionalisti a to byl problém,“ vysvětloval Ben Barenholtz, že častěji než Němců se volyňští Židé museli obávat právě ukrajinských nacionalistů. Mnoho z nich v případné porážce Sovětského svazu vidělo příležitost pro vytvoření samostatného ukrajinského státu, a s nacisty proto spolupracovalo: vstoupili do policejních a polovojenských jednotek nebo do struktur lokální správy, o niž se nacisté opírali. Zejména na venkově se tak ukrajinští nacionalisté stali podstatnou oporou Hitlerovy politiky – včetně konečného řešení židovské otázky.
Rachot kulometu se ozýval celý den
Zkáza Benova světa začala jedné soboty počátkem srpna roku 1942. „Ve vsi se objevil tlustý německý důstojník v mercedesu a my jsme si uvědomili, že jsme další na řadě. Dělali to tak, že většinou se toho účastnili jen dva tři Němci, k dispozici ale měli náklaďák ukrajinských nacionalistů.“
Ukrajinští policisté obsadili únikové cesty z vesnice. Benova matka, která si včas uvědomila blížící se pohromu, na poslední chvíli ještě dokázala vyslat staršího syna za otcem do lesa, aby ho varoval. V noci se pak i ona s Benem pokusila z obklíčení vyklouznout a jako jedné z mála se jí to podařilo.
„Zastavil nás ukrajinský policajt, ale byl to místní člověk. Znal naši rodinu, dřív jsme jim pomáhali. Takže nás nechal jít.“
Ve vesnici ovšem Barenholtzovi museli zanechat všechny své příbuzné včetně Benovy babičky, která se s chromou nohou odmítla o útěk pokusit. Ben s matkou ale unikli a na smluveném místě se setkali s otcem a bratrem. Společně přečkali noc na břehu jezera, obávali se totiž, aby je nevyslídili lovečtí psi. Ti se naštěstí neukázali. Ráno pak vyděšená rodina zaslechla střelbu: „Rachot kulometu se ozýval každých deset patnáct minut. Slyšeli jsme to, nebyli jsme daleko. Trvalo to celý den.“
Co se dělo v Kupičově, později popsali bývalí kupičovští Češi. Jak se píše v jejich vzpomínkách, zaznamenaných v 90. letech, němečtí vojáci spolu s ukrajinskou policií toho rána začali vyhánět kupičovské Židy z jejich domovů a soustřeďovat je na školním hřišti. Do Kupičova zároveň svezli i Židy z okolních ukrajinských vesnic a celý houf nešťastníků pak stráže hnaly do městečka Ozerany, kde bylo zřízeno provizorní ghetto. Už 24. srpna 1942 pak byli obyvatelé ghetta vyvedeni do starých pískoven nedaleko obce Sušibaba a bez milosti postříleni. Lidé se údajně museli vysvléct a lehnout si do jámy, kde byli usmrcováni ranou do týla. Svědci masakru prý vypravovali, že ohromná masa lidských těl se pohybovala, jako kdyby dýchala. „Jako kdyby mrtví žalovali nebi za zločin na nich spáchaný,“ napsali ve svých vzpomínkách kupičovští Češi.
Podrobnosti o masakru, při němž zahynulo na 752 mužů, žen a dětí včetně jeho širší rodiny se ale Ben sám dozvěděl až později. Den poté, co rodina unikla z obklíčené vesnice, je Áron Barenholtz odvedl ke svému příteli, polskému sedláku Władysławu Kotowskému z polsko-ukrajinské vesnice Gruszówka. Ten všechny čtyři ukryl ve stodole. Riziko odhalení ale bylo příliš velké, ukrajinští policisté, jak říká Ben, „čmuchali“ kolem. Když pak jedné noci přišly do Gruszówky prosit o jídlo židovské dívky skrývající se v lese, rozhodli se Barenholtzovi, že do lesa odejdou také. Polská rodina Kotowských je vybavila zásobami jídla i vším ostatním, co pro přežití v divočině potřebovali.
Dva roky pod zemí
V nedalekém Litynském lese se spojili s dalšími přeživšími Židy. Celkem jich tu bylo 24, kvůli bezpečnosti se však rozdělili na dvě skupiny. Na příhodných místech si vybudovali podzemní úkryty. Šlo o důmyslné bunkry s vývody kouře z ohnišť a vchody ukrytými v hustých křovinách. Strávili v nich dlouhé měsíce, kdy se živili převážně vařenými bramborami a na povrch vycházeli až na výjimky pouze v noci, například aby se „vykoupali ve sněhu“. Za tmy se také plížili do vesnice prosit spolehlivé sousedy o jídlo.
Kontakty s vesnicí byly nutné, ale nebezpečné, ukrajinští policisté stále pátrali po ukrývajících se lidech. A les, v němž poslední z kupičovských Židů takto přežívali, byl poměrně malý. Poté,
co se v táboře objevilo několik lidí z druhé skupiny a s hrůzou líčili, jak Ukrajinci jejich úkryt objevili a pobili většinu z nich, se Barenholtzovi odhodlali k riskantnímu stěhování do odlehlejších končin lesa. Času měli málo, tušili, že i jejich úkryt je prozrazen. Matka s Reubenem stihli odejít. Naopak Benův otec, Ben i jeho kamarád Šlojmele stále ještě byli ve starém tábořišti, když i do něj vtrhli „banderovci“ a odehrála se scéna popsaná v úvodu článku. Opilí násilníci tehdy zastřelili Árona Barenholtze a nakonec i sedmiletého Šlojmeleho.
„V jednu chvíli jsem musel pustit jeho ruku a oni ho dostali, zabili ho. Hádám, že to pro ně bylo něco jako: ‚Pojďme si ulovit nějaké Židy!‘ Takže na konci války nás z tisíce zbylo už jen dvanáct.“
Ben i tentokrát se štěstím unikl a sám našel i nové tábořiště, kde se setkal s matkou, bratrem a zbylými devíti lidmi. Znovu vybudovali podzemní bunkry a v nich přečkali až do příchodu sovětských partyzánů. „Jednoho dne jsme slyšeli letadla. Byla to ruská letadla a shazovala letáky o vítězství u Stalingradu. Takže jsme věděli, že Rusové se vrátí.“
Otcova vraha Sověti popravili
Rok 1943 se na Volyni nesl ve znamení krutých národnostních bojů. Oběťmi masových vražd páchaných zejména Ukrajinskou povstaleckou armádou (UPA) se vedle zbytků židovské komunity stávali především Poláci, v menší míře potom i další národnosti. Také Český Kupičov se banderovcům musel bránit. V listopadu 1943 kupičovští občané uzavřeli dohodu s polskými partyzánskými oddíly o vzájemné pomoci proti banderovcům a společně odrazili dva nájezdy UPA na Kupičov. Podle kupičovských kronik pak obec spravovala „rada starších“ jako svobodnou enklávu až do posledního přechodu fronty na jaře roku 1944.
Někdy v té době Benův bratr objevil v lese jednotku sovětských partyzánů. S jejich pomocí se Ben a zbylí Židé po dvaadvaceti měsících konečně mohli vrátit do vesnice. Ukrajinští nacionalisté byli mezitím z Kupičova vytlačeni a nakonec se ukrývali ve stejném lese jako předtím Barenholtzovi.
Brzy po sovětských partyzánech pak dorazili i vojáci Rudé armády.
„Jeden z nich se mě ptal: ‚Kde je tvůj otec?‘ Něco jsem řekl, pochopil. ‚Němci ho zabili? Chceš si taky zabít nějaké Němce?‘ Řekl jsem ‚Jasně!‘ a chystal se jít s nimi, ale matka mě zadržela.“
Když o něco později devítiletý Ben mezi zajatými ukrajinskými nacionalisty identifikoval jednoho z vrahů svého otce, Sověti ho bez okolků odpravili u zdi nejbližší stodoly.
Ben s matkou a bratrem se vrátili do svého domu, ten byl ale vyrabovaný a nezůstal v něm jediný kus nábytku. Na čas proto přijali pohostinství českých sousedů a po téměř dvou letech se mohli pořádně umýt a převléci se do čistých šatů. Brzy však dospěli k závěru, že ve vsi, kde z tisícihlavé židovské komunity přežilo válečné hrůzy jen dvanáct lidí, už dál žít nemohou – podobný poměr přeživších měly i okolní obce; podle odhadů historiků celkově na Volyni přežilo jen 1,5 % židovského obyvatelstva.
Odešli nejprve do Kovelu, který nalezli „totálně vybombardovaný“, poté se matka provdala za muže, který podobně jako ona přišel o většinu příbuzných, a odstěhovali se do Lublinu.
Ve druhé polovině roku 1945 se díky iniciativě Židovské agentury pro Izrael dostali přes Prahu do Vídně, kde přešli do americké okupační zóny. V uprchlickém táboře v Bad Gasteinu počkali na vyřízení víz do Spojených států amerických a následně v roce 1947 odcestovali do New Yorku. To už ale bez Benova staršího bratra Reubena, který v téže době odjel do Palestiny a po vzniku státu Izrael prožil několik let v jednom z kibuců.
Objevil Davida Lynche i bratry Coenovi
Dvanáctiletý Ben v New Yorku krátce navštěvoval brooklynskou ješivu, židovskou školu vyššího vzdělání. Protože tam ale čelil posměchu kvůli svému východoevropskému akcentu, absolvoval několik dalších ročníků raději ve veřejné škole. I zde po čtyřech letech usoudil, že „škola pro něho není“ a dál se vzdělával už jen v ulicích New Yorku a především v promítacích sálech kin. Když se mu podařilo obstarat potřebný obnos, dokázal prý tehdy zhlédnout i čtyři filmy za den.
V první polovině padesátých let pak vstoupil do armády Spojených států amerických a dva roky sloužil v Evropě u posádek poblíž Mnichova a Norimberku. Po návratu do New Yorku získal americké občanství a usadil se v Greenwich Village. Živil se, jak se dalo, a stále se pohyboval na hranici bídy. Byl však pravidelným hostem ve zdejší Cedar Tavern, baště abstraktních expresionistů, kde popíjel mimo jiné s Willemem de Kooningem nebo Franzem Klinem, pohyboval se i v okruhu autorů Beat Generation.
Od roku 1966 spravoval Village Theater, z nějž vytvořil jedno z center tehdejší kontrakultury. Vystupovali zde rozmanité osobnosti od Allena Ginsberga a Timothyho Learyho přes Leonarda Cohena a Johna Coltranea až po představitele hnutí proti válce ve Vietnamu. O dva roky později pak Barenholtz přesídlil do Elgin Theater v Chelsea a také z něj se záhy stal fenomén newyorského nočního života, nezávislé kultury a především nezávislého filmu. V Elgin Theater začal uvádět avantgardní a experimentální filmy z okruhu The Film-Maker's Cooperative. Prosadil se mimo jiné s konceptem nočního kina promítajícího dvanáct hodin denně, z nějž dokázal téměř bez jakékoliv propagace, jen „s pochopením pro dobu a publikum“ učinit módní záležitost.
V pozdějších letech se věnoval i filmové distribuci, produkci a režii a spolupracoval mimo jiné s Davidem Lynchem, k jehož prvotině koupil práva pro celosvětovou distribuci, Joelem a Ethanem Coenovými, Georgem Romerem nebo Darrenem Aronofským. Jako režisér, scenárista a producent stál za dvěma dokumenty – Music Inn a Wakaliwood: The Documentary. Režíroval i celovečerní hraný film Alina.
Mnoho let ovšem Ben Barenholtz také pátral po rodině Kotowských, která je po dobu, kdy se skrývali v lese, zásobovala jídlem. Nakonec potomky svých tehdejších zachránců nalezl v Polsku a zasadil se o to, aby se jejich předkům dostalo zaslouženého uznání. Spolu se svým bratrem Reubenem také v Krásném Dvoře v severních Čechách objevil své bývalé sousedy z Kupičova, volyňské Čechy repatriované po skončení války do Československa.
„Před nějakými deseti patnácti lety tam měli slavnost a my s bratrem jsme na ni přijeli. Pamatuji si jednoho muže, který býval naším sousedem přes ulici. Řekl:“
„‚Teď, když jsem vás uviděl, mohu klidně zemřít.‘“
„Můj bratr na té slavnosti promluvil – česky – stále si totiž pamatoval svou češtinu,“ svěřil se Ben Barenholtz Paměti národa v roce 2018. Také on si uchoval vztah k Česku. Poslední etapu svého života prožil v Praze, kde 27. června 2019 zemřel, pracoval v té době na scénáři k autobiografickému filmu, jenž měl nést jméno jeho otce – Aaron.
