Toho dubnového dne roku 1945 měly za sebou vězeňkyně z koncentračního tábora Gross Rosen mnohadenní vyčerpávají pochod smrti, který mířil do Sudet. „Denně jsme musely ujít přes třicet kilometrů. Výmluvné je, že z tisícovky vězňů do cíle došlo sedmdesát,“ říká Eva Erbenová, jedna z těch pár desítek přeživších.
Jako devítiletá dívka odmítla opustit rodiče a odjet s Wintonovým transportem do Anglie, a tak následovala tatínka a maminku, Jindřicha a Martu Löwidtovi, do ghetta v Terezíně. Roku 1944 byla rodina deportována do Osvětimi a začátkem ledna 1945 ji s maminkou převezli do Grünbergu (dnes Zielona Góra), pobočky tábora Gross Rosen. Odtud je nacisté v dubnu hnali na pochod smrti.
Pochod se na noc zastavil v ženském táboře Svatava u Sokolova. Její matka zde zemřela vyčerpáním a patnáctiletá Eva upadla do stavu naprosté apatie. „Na noc nás nahnali do nějaké stodoly. Byla mi zima, a tak jsem si vlezla za krávu, která tam byla ustájená. Hledala jsem teplo, zavrtala jsem se do slámy a usnula tam. Ráno, když jsem se probrala, byli už všichni pryč a beze mě,“ vzpomíná.
Ze všech koutů Evropy do Svatavy
Svatava, německy Zwodau, byl největší koncentrační tábor pro ženy na území dnešní České republiky, šlo o jednu z poboček německého tábora Flossenbürg. Jeho výstavba začala v listopadu 1943, už během ní však několik desítek vězeňkyň pracovalo v budově místní přádelny, zabrané pro výrobu součástek pro německá letadla. Přespávaly na slámě přímo v tovární hale.
Tábor byl dokončen na přelomu jara a léta 1944 krátce poté, co se vojáci spojeneckých armád úspěšně vylodili v Normandii. Porážka Německa byla již jen otázkou času, ale smrtící soukolí koncentračních táborů stále pracovalo na plné obrátky. Do Svatavy začaly proudit transporty žen různých národností, z Maďarska, Francie, Německa, Polska, Sovětského svazu i Československa.
Střežilo je dvanáct příslušníků SS a dvaadvacet dozorkyň, jež měly k dispozici i cvičené služební psy. Přesto když v srpnu 1944 přijel na inspekci Karl Hermann Frank, státní ministr pro Protektorát Čechy a Morava, ve své zprávě poukázal na četné nedostatky:
„Drátěný plot okolo tábora je tvořen jen horizontálním ostnatým drátem, který lze roztáhnout, a netvoří tak žádnou vážnější překážku možným útěkům.“
„V současnosti nejsou ještě zřízeny strážní věže, jsou teprve ve výstavbě,“ kritizuje dále K. H. Frank. Jeho inspekční zprávu cituje historik Vladimír Bružeňák v knize Ve stínu Krušných hor, v níž se zabýval historií poboček koncentračního tábora Flossenbürg na území Karlovarska.
Vyrábět pro Říši za každou cenu
V táboře hrály důležitou roli kriminální vězeňkyně – zlodějky a pachatelky násilných trestných činů – které nosily na vězeňském mundúru zelený trojúhelník a z jejichž řad si dozorci vybírali táborovou starší. Svou krutostí proslula zejména německá kriminálnice Hanne Baumannová, přezdívaná „fúrie“:
„Mezi esesáky byla ve veliké oblibě. Sama nás také tloukla, žalovala, trestala odnětím jídla, ostříháním vlasů dohola a mnohahodinovým stáním na apelplacu za každého počasí.“
Tak na Baumannovou vzpomíná vězeňkyně Lída Nováková, jejíž svědectví zaznamenal Václav Němec v knize Ženský koncentrační tábor Svatava.
Úkolem vězeňkyň bylo pracovat pro německý válečný průmysl, vyráběly cívky, spínače a další součástky pro vojenská letadla v nově zřízené továrně LGW Hackenfelde, součásti koncernu Siemens. Pracovaly dvanáct hodin denně, v sobotu a v neděli „jen“ deset. Jako Damoklův meč nad nimi visely vysoko nastavené denní normy, jejichž nesplnění se trestalo snížením přídělu jídla nebo zařazením na ještě těžší práci do stavebního komanda. Vyčerpané vězeňkyně pracovaly dosti neefektivně, jejich stroje měly velkou poruchovost, často docházelo k pracovním úrazům a nemalou roli hrály i pokusy o sabotáž německé válečné výroby.
Shnilá řepa, vši a mokré mundúry
Vězněné ženy stále sužoval hlad. K obědu obvykle bývala řídká polévka s tuřínem, drcenými bramborami nebo bramborovými slupkami. Polská vězeňkyně Czeslawa Malinowska na to vzpomíná:
„Jídlo bylo někdy tak strašné, že ani hladové ženy jej nesnědly a vylévaly zbytky páchnoucí řepy a tuřínu do koryt v koupelně.“
„Odpad se někdy ucpal a já musela vybírat zbytky řepy rukou a umývat podlahu,“ dodává Czeslawa Malinowska (z knihy Vladimíra Bružeňáka Ve stínu Krušných hor).
Snad ještě více je ale trýznila nemožnost udržování hygieny. Vypraný vězeňský mundúr ženy sušily na slamníku pod vlastním tělem, ale stejně si ho ráno musely obléci vlhký. V táboře se znovu a znovu šířily vši, které přežívaly ve slamnících, a ani po opakovaném odvšivování nebylo možné se jich zbavit.
Vězeňkyně, které byly v táboře od začátku, vzpomínaly téměř s láskou na prvního velitele Svatavy Willibalda Richtera, který se k nim choval relativně lidsky a byl přezdíván „papá Richer“. Říkalo se o něm, že do SS vstoupil jen proto, aby se vyhnul narukování na frontu. Osudnými se mu staly opakované pokusy o útěk, které nenahlásil na vyšší místa. Jedna z dozorkyň si na něj kvůli tomu stěžovala a v létě 1944 byl odvolán. Oba jeho nástupci už byli neobyčejně krutí...
Mezi životem a smrtí
Na jaře 1945 vydal Heinrich Himmler příkaz k evakuaci koncentračních táborů, které nesměly padnout do rukou Spojenců. Do Svatavy tak přicházely pochody smrti židovských žen potácejících se mezi životem a smrtí, často nemocných tyfem.
Jednou z nich byla i Eva Erbenová, jejíž neúmyslný „útěk“ nedaleko Svatavy jsme zmínili na začátku tohoto textu. Usnula ve stodole ukrytá za tělem krávy a poté se probudila již na svobodě. Ostatní vězeňkyně se vydaly dál na cestu. Objevil ji mladý polský vězeň, který jí přinesl trochu jídla a upozornil ji, ať nezůstává na místě, kde je stále většina německého obyvatelstva.
Pokračovala tedy v cestě po kolejích až do obce Postřekov nedaleko Domažlic. Došla až k rybníku, kde omdlela. Ujala se jí rodina místní selky a Eva Erbenová později s láskou vzpomínala na jejich odvahu, laskavost a péči. Z její nejbližší rodiny válku nikdo nepřežil.
Ve Svatavě s historikem
78. výročí osvobození ženského koncentračního tábora ve Svatavě u Sokolova jsme si v neděli 7. května připomněli na komentované procházce s historikem PhDr. Vladimírem Bružeňákem i na promítání kinopříběhu Paměti národa ze vzpomínek Evy Erbenové na Městském úřadě ve Svatavě.
Němci se snažili zahladit stopy
Dvacátého dubna 1945, v den, který v předchozích letech Německo oslavovalo narozeniny Adolfa Hitlera, dostalo osazenstvo tábora ve Svatavě příkaz k evakuaci. Jedna z kolon žen hnaných na pochod se po několika dnech do tábora vrátila a vězeňkyně pochopily, že Němci se mezitím snažili zahladit stopy. Ostnatý drát nabitý elektřinou byl stržený. Krátce poté sedmého května se zbylé vězeňkyně v táboře dočkaly osvobození americkou armádou, které se dozorci bez odporu vzdali.
V červnu 1945 pak Američané opuštěné budovy tábora spálili, aby zlikvidovali přežívající zárodky tyfu. Na místě bývalé táborové ošetřovny dnes stojí pomník obětem tábora od akademické sochařky Daniely Vodákové-Vinopalové.
Zdroje:
Bružeňák, Vladimír: Ve stínu Krušných hor. Svět křídel, 2015, 296 str.
Fantysová, Nikol: Ženský koncentrační tábor v obci Svatava. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, fakulta filozofická, 2015, 60 str.
Němec, Václav: Ženský koncentrační tábor Svatava. ČSPB, 1985. 116 str.
