Konference s mezinárodní účastí se v roce 1971 konala asi měsíc poté, co byl Jan Doskočil pro „narušení socialistického řádu“ vyhozen z Výzkumného ústavu elektrotechnické keramiky. Neprošel tehdy normalizačními prověrkami a nově pracoval jako kopáč u národního podniku Silnice Hradec Králové. Na zmíněné konferenci však měl z dřívějších dob přihlášenu přednášku v angličtině o svém výzkumu syntézy barium titanátu.
„Vzal jsem si tedy volno z práce a přednášku jsem absolvoval,“ vyprávěl Doskočil pro Paměť národa. „Pak ale bylo nutné zameškanou směnu nějak napracovat. Pracoval jsem u Bílé věže po krk v díře, hlína lítala. No a lidé z konference šli shodou okolností kolem, poznali mě a velmi se podivili.“
Odvolali komunistické funkcionáře
„Byl jsem takový hodný chlapeček,“ vzpomínal Jan Doskočil na své dětství. „Rodiče i prarodiče mě vždy nabádali, abych se do ničeho moc nepletl. A už vůbec ne do politiky, protože politika je svinstvo,“ dodával muž, který se v 90. letech stal královéhradeckým primátorem.
Zpočátku se ale opravdu do ničeho ještě moc nepletl. Od dětství ho fascinovala chemie, vystudoval chemickou průmyslovku v Hradci Králové a následně i Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Šťastně se oženil, takže při odchodu na jednoletou vojnu se s ním loučila manželka už společně s malým synem. V roce 1965 pak nastoupil do oddělení základního výzkumu Výzkumného ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové. Měl štěstí na skvělé spolupracovníky a nic v té době nenasvědčovalo, že by se měl jeho pokojný život nějak významně změnit.
Přišlo však Pražské jaro. Ve výzkumném ústavu probíhaly diskuse o všem možném – a především pochopitelně o politice. Doskočil se už neřídil radami svých rodičů a prarodičů, aby se do ničeho nepletl: společně s dalšími kolegy svolal shromáždění, které mělo řešit nepřístojné chování komunistické nomenklatury ve výzkumném ústavu. Na něm byli odvoláni téměř všichni komunističtí členové Revolučního odborového hnutí – tak se za minulého režimu nazývaly odbory. O „převratu“ tehdy psal i východočeský komunistický deník Pochodeň.
Jan Doskočil začal působit také v lokálních strukturách Klubu angažovaných nestraníků (KAN), což bylo politické hnutí vzešlé z Pražského jara a sdružující opozici vůči komunistům. Královéhradecká sekce KAN chystala ustavující sjezd na září 1968.
Vyhazov mu posílil sebevědomí
Svého sjezdu se už ale královéhradecký KAN nedočkal. Přišel srpen 1968 a okupace Československa. Netrvalo dlouho a ve výzkumném ústavu se plíživě organizovali normalizační konjunkturalisté. Někteří zaměstnanci začali litovat svých postojů.
„Přišly stranické prověrky a pak začaly také prověrky s nestraníky. Pro všechny zaměstnance byly připraveny dotazníky s pečlivě formulovanými návodnými otázkami. Otázky byly vedeny tak, aby si lidé posypali hlavu popelem a podepsali to,“ vzpomínal na počátek normalizace Doskočil. Sám prokázal pevný charakter i odvahu tím, že dotazník nepodepsal.
K nesouhlasu s „bratrskou pomocí spřátelených armád“ mu připočetli všechny další hříchy z nedávné minulosti jako odvolání komunistických členů odborů a činnost v KAN. Následovala výpověď pro narušení socialistického řádu.
Formulace dokumentu se z hlediska dnešního pracovního práva může zdát úsměvná. V právním státě by takto formulovaná výpověď nemohla u nezávislého soudu projít. Tehdy ale znamenala ukončení slibné kariéry výzkumného pracovníka.
„Pro mě to tenkrát bylo osvobození. Cítil jsem se najednou volnější a svobodnější a posílilo mi to sebevědomí,“ říkal ale překvapivě Doskočil. Ze tří stovek zaměstnanců výzkumného ústavu se takto čestně zachovali pouze tři lidé.
„Těm, kteří se káli, nic nevyčítám. Je to lidské, je to pochopitelné, měli rodiny."
Při tomto vyjádření skromně pominul, že sám měl velkou rodinu – manželku a tři syny – a velkou existenční nejistotu před sebou.
Zachovat kontinuitu hodnot
Po vyhazovu z výzkumného ústavu dlouho nemohl sehnat nové pracovní místo. Nakonec na přímluvu známých získal místo kopáče v národním podniku Silnice Hradec Králové.
„Kolegové cikáni mě naučili házet lopatou celý den tak, abych se neunavil,“ vyprávěl s úsměvem. „Není to xenofobní, myslím to upřímně, oni uměli fyzickou práci dělat tak, že při ní dokázali zapojit všechny svaly.“
V národním podniku Silnice se postupně dostal k práci, která byla fyzicky méně náročná: „Naučil jsem se jezdit s vibračním válcem a po dvou letech jsem už obsluhoval celou betonárku, jezdil jsem s buldozerem i s náklaďákem.“
Teprve mnohem později ale šťastnou shodou okolností našel místo ve vodohospodářské laboratoři. Jezdil pak odebírat vzorky ze studní i z odpadních vod. Nakonec vystudoval postgraduální kurz z hydrochemie, a stal se pak dokonce vedoucím laboratoře.
Většina bývalých kolegů, kteří zůstali ve výzkumném ústavu, s ním přerušila styky. „Pravidelně jsme se setkávali jen s těmi vyhozenými a s mým bývalým šéfem,“ vzpomínal na tuto dobu.
„Nijak výrazně politicky jsem se pak už neangažoval, ale chtěl jsem přispívat k zachování kontinuity hodnot. A to pro mě byla křesťanská víra a z ní vyplývající hodnoty.“
Účastnil se proto akcí „podzemní církve“, organizoval bytové semináře, na nichž se probírala křesťanská filozofie a distribuoval se samizdatový INFOCH neboli Informace o Chartě. Své děti také posílal na ilegální křesťanské tábory organizované salesiány, tzv. chaloupky.
První náraz roku 1989 si Jan Doskočil prožil, když se mu prostřední syn vrátil z nepovolené demonstrace z Prahy zmlácený a pořezaný od střepů. Příslušníci pohotovostního oddílu ho totiž prohodili skleněnými dveřmi telefonní budky.
„V listopadu 1989 nám oba starší synové volali telefonem o událostech na Národní třídě. Tentokrát se ale oběma podařilo vyhnout se přímému střetu s policejními obušky.“
Ve svém bytě pak začali organizovat studentské akce. „U nás byla přestupní stanice pro výjezdy studentů do různých míst v kraji. Já jsem se pak angažoval v Občanském fóru.“
Muž, který se dokázal rozhodnout správně
V roce 1994 se Jan Doskočil stal za Občanskou demokratickou alianci (ODA) náměstkem primátora Hradce Králové. Když pak byl primátor odvolán půl roku před koncem svého funkčního období, bylo nutné jmenovat v rozjitřené politické situaci někoho, kdo má morální a osobnostní autoritu u všech znesvářených stran. Jan Doskočil se tak stal primátorem Hradce Králové.
Po skončení svého působení na magistrátě začal pracovat jako pracovník biskupské kurie v Hradci Králové. Stal se vedoucím odboru správy majetku, připravoval restituce. V roce 2009 mu papež udělil vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice, nejvyšší vyznamenání, jaké může laik od církve získat.
Jan Doskočil zemřel 10. února 2023. Když se s ním v Hradci Králové loučil plný kostel Nanebevzetí Panny Marie, hovořilo se o tom, že odešel člověk, který neoplýval velkými slovy a gesty. Byť měl důvod cítit se ukřivděný a mohl dávat najevo svému okolí, že on je ten statečný, zatímco oni podepsali „normalizační úpis“, nikdy se tak nestalo. Jan Doskočil byl opravdovým představitelem pravé křesťanské pokory a odpuštění. Svůj život shrnul pro Paměť národa takto: „Povedlo se mi manželství, povedly se mně děti, co si víc můžu přát.“
Na jeho pohřbu zaznělo možná i to nejvýstižnější vyjádření: „Jan Doskočil byl muž, který se dokázal rozhodnout vždycky správně.“
