Pohledný blonďák, který ve vojenské kapele výborně hraje na příčnou flétnu. Flamendr, který s kamarády obalí kopyta koně hadry a do prvního patra domu jede popřát svému kapelníkovi k svátku. Horník v uranových dolech, který při nácviku poruchy šachetních klecí stoupá po více než dvou stech žebřících na povrch. Radioamatér, který se prostřednictvím vlastnoručně vyrobeného přístroje po vlnách spojuje se svými kamarády v éteru. Činorodý starý pán, který se prostřednictvím Skypu učí latinsky. Labor omnia vincit improbus.
Jedná se o jednu a tu samou osobu: Jindřich Holas, který se narodil 19. dubna 1931, toho ještě hodně zvládne. V sobě má nezdolný optimismus a radost.
Talisman
Byl malý kluk, který ještě ani nenastoupil do první třídy, když proběhla mobilizace, a on si pamatuje, jak českoslovenští vojáci pochodovali přes jeho rodné Dubí u Kladna směrem k německým hranicím. A zanedlouho se vraceli zpět do vnitrozemí a jeho maminka jim ošetřovala bolavé nohy. Rok poté začala válka.
Jindřich nastoupil do první třídy. První léta války přinesla také první okamžiky strachu. „Po škole se třeba rozšířila fáma, že přijdou německé sestřičky a budou píchat smrtící injekce,“ vzpomíná Jindřich. „Ve třídě pak nastal tísnivý zmatek…“
Během války rodina zažila tragédii. Jednu z Jindřichových tet někdo udal, že skrývá parašutistu. Její dceři, Jindřichově podobně staré sestřenici, tehdy bylo asi 12 let. Její rodiče, Jindřichovy tetu a strýčka, odvezli do sídla gestapa v Petschkově paláci a oba popravili. Další teta si poté malou sestřenici vzala k sobě.
„Setkal jsem se s ní až po válce a požádala mě, jestli bych jí nepomohl při prohlížení věcí, které po rodičích zbyly,“ smutně vzpomíná Jindřich. Nábytek a další vybavení domu bylo totiž po popravě rodičů shromážděno v jednom kladenském skladu. „Hledali jsme a hledali, a nakonec jsme našli jejich kredenc. Našli jsme malé kožené pantoflíčky, které jí její tetička poslala z vězení. A oba dva jsme plakali. Mám je dodnes schované…” Historku o ukrývání parašutisty, kvůli které tetu a jejího manžela popravili, si tehdy někdo prostě vymyslel.
Na Prahu!
Přišel konec války a Jindřich vzpomíná, jak na rozhlasové volání Prahy o pomoc reagoval jeho děda: společně s Jindrou vzali sekeru a pilu a z poražených stromů postavili spolu s dalšími lidmi z vesnice mezi Dubím a Vrapicemi tři metry vysokou barikádu. Měla nacistickým jednotkám bránit v ústupu. V tu dobu ale už také přijížděli Rusové a Jindřich společně s kamarády provedl poměrně nebezpečnou akci: naskočili na sovětský tank a jeli osvobozovat Prahu. Dojeli až do Ruzyně a domů se vrátili za tmy pěšky. Všichni samozřejmě dostali od maminek dost vyhubováno.
O prázdninách roku 1945 se po osvobození s ruskými vojáky znovu setkal osobně. Když byli s kamarády na osadě, vojáci jeli kolem nich na koních, a čtrnáctiletého chlapce vyzvedli do sedla. Absolvoval tak čtyři kilometry a cesta skončila svačinou – tradičním a tehdy také vzácným špekem a vodkou, kterou tak Jindřich poprvé ochutnal jako velmi mladý. „Já jsem tam byl opravdu bouchlej,“ vybavuje si starou vzpomínku.
Na začátku roku 1946 Jindřich nastoupil do vojenské hudební školy v Kasárně Karlín v Praze. Měl totiž rád zbraně a jako klukovi se mu také líbily vojenské uniformy. „Chtěli jsme s kamarádem dělat hudbu, ale zároveň jsme chtěli být vojáky, takže vojenská kapela byla jedinou možností. Líbilo se nám, že budeme frajeři,“ vzpomíná Jindřich radostně. Až při přijímací zkoušce kapelník rozhodl, že se chlapec bude učit hrát na příčnou flétnu. Zkoušky nakonec složili úspěšně a oba do vojenské školy nastoupili. A tam po dva roky hráli od od budíčku do večera, dennodenně.
Tehdy šestnáctiletý Jindřich se dokázal naučit celý koncert pro příčnou flétnu od Viléma Blodka zpaměti. Po dvou letech drilu hrál na flétnu velice slušně a byl přidělen ke kapele 5. pěšího pluku v Praze. „Pak jsme jezdívali po celé republice hrát při různých příležitostech. A třeba taky do rozhlasu. A tenkrát se všechno hrálo ‚z voleje‘, žádné nahrávání jako teď,“ pokyvuje Jindřich hlavou.
Curacao, prezidente Gottwalde… Curacao!
Tato doba byla pro Jindřicha velmi veselá. Vzpomíná, jak ho po jedné pijatice, kde bylo hlavním nápojem Curacao, při cestě zpět do smíchovských kasáren napadlo, že půjdou poblahopřát svému kapelníkovi k svátku. S kamarády pak zamířil do kasárenských stájí, kde měli dva koně. Jednomu z nich obalili kopyta hadry a vydali se do kanceláře kapelníka v prvním patře budovy gratulovat…
Vojenská škola ale nebyla vždy legrace, byla to také stupidní politická výchova. Jindřich vzpomíná na velmi hloupého velitele, který kontroloval vojákům čistotu jejich ešusů a dělal to pod okraji hrnců pomocí špendlíku. Ten samý člověk vždy ráno ve své prázdné kanceláři stál v pozoru před fotografií Gottwalda a salutoval.
U vojenské posádky byl deset let, pak z ní udělali Ústřední hudbu Československé armády. „Do karlínských kasáren se nastěhoval hudební Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého a do něj mě vždy posílali na výpomoc, půjčovali mě,“ vypráví. A právě v tu dobu Jindřich udělal velký průšvih. „Nebyl jsem jejich kmenovým členem, ale jejich vedoucí určil, že budu stát jako čestná stráž u hrobu sovětského vojáka. Odmítl jsem to, řekl jsem, že žádnou stráž stát nebudu. ‚Vemte si některého svého kluka!‘ řekl jsem jim, a tím jsem si udělal průšvih na celý život,“ konstatuje Jindřich.
V roce 1952 ještě těsně před skončením vojny ale začal vyučovat na Vojenské hudební škole na Slovensku. Pak se ovšem stal ministrem obrany generál Čepička a v armádní hudbě směli být jen důstojníci. Takže všem hudebníkům s nižší hodností nabídli, že si můžou vybrat, kde budou dále působit. „Byl jsem v Praze, a byl jsem i na Slovensku, tak jsem si vybral, že chci jít sloužit do Brna, kde jsem pak působil ještě po celé dva roky.“
Ticho v éteru
V civilu pak ještě nějakou dobu hrál v příbramském symfonickém orchestru, kde se mu ovšem stala velmi závažná nehoda. Spadl z výšky na beton a naštípl si lebku nad místem, kde vede tepna. Následovaly dva týdny bezvědomí.
K úplnému životu se probral až po třech měsících a lékař mu řekl: „Pokud nechceš zblbnout, okamžitě si najdi koníčka, který tvoji hlavu zaměstná.“ Proto se Jindra stal radioamatérem. Musel se učit řeči, musel se učit, jak se přes radiostanice spojovat s dalšími lidmi. Přestal se věnovat hudbě, založil rodinu a vše se muselo změnit.
Jindřich slíbil sám sobě a také kamarádům, že se ožení s první holkou, která mu dá pusu. Tenhle slib dodržel a ve dvaceti letech si už v roce 1951 vzal dívku, s níž byl po dalších 42 let. Celý život ho věrně následovala na místa, kam Jindru osud zavál. Když u vojáků na Slovensku ve Spišském Podhradí vyučoval hudbu, byla například kuchařkou, v Praze byla jeřábníci a v Brně pošťačkou. Žili spokojený manželský život, ale venku zuřila padesátá léta, která zasáhla i i do jejich životů.
Nemám ty kvality
Co si Jindřich zamane, to chce dělat na sto procent a někdy i na víc… „Když jsem byl na vojně, někdo za mnou přišel s nabídkou vstupu do strany. A já jsem si říkal: ‚Nebuď pitomý,‘ a koupil jsem si dějiny Všesvazové komunistické strany, spisy Lenina i Stalina a všechno jsem to uměl nazpaměť. Jenže tím jsem to prokoukl,“ usmívá se Jindřich. Dotyčný člověk na něj s nabídkou pořád dotíral. „Já jsem tedy řekl: ‚Díky za nabídku, ale to nemůžu přijmout, protože já přece nemám ty kvality, které by komunista měl mít. Musíte počkat, až se zlepším…‘ A tím jsem si to podepsal.“
Jindřich byl v roce 1954 vyhozen z armády a dostal se na práci do uranových dolů v Jáchymově. „Je to krutá a drsná práce,“ vzpomíná Jindřich. Pro mladého flétnistu, který do té doby žil světem orchestrální hudby, bylo tohle prostředí šokem.
„Vlezete do klece, která vás odveze sedm set metrů pod zem, a oni vám řeknou, že včera se to tam s někým utrhlo… Měl jsem štádlo, což je řetěz, na který se věší pracovní oblečení do dolu, vedle vraha. Byl tam taky člověk, který údajně snědl dítě. V takovéhle podivné společnosti tam jste,“ vzpomíná Jindřich. „Zažijete tam obrovské protiklady a musíte se s nimi vyrovnat, nikdo vám nepomůže… Tam jsou kamarády všichni, a nikdo…“
Řídil přepravní lokomotivu a na bezpečnost se v dolech prý moc nehledělo. „Vezl jsem na mašině dva metráky střeliva a dvě stě zápalníků jsem měl v kapuci za bundou. Neexistovalo, že bych měl strach, že to bouchne. Propadaly se stropy chodeb, vezl jsem třeba čtyřicet prázdných vozíků na dílo, a když jsem tam dojel, bylo jich dvacet plných. Cestou se na ně totiž utrhl strop.“
„Jeden můj kolega spadl takzvaně do ‚šípu‘, uran se totiž těží kolmo a do volného prostoru, do ‚šípu‘, se opět nasype hlušina. A když na tohle místo šlápnete, propadne se to s vámi a rozdrtí vás to. Toho člověka vytáhli po kouskách zpod šípu na plachtě. Když se při práci staly velmi závažné úrazy, tak tělo přivázali na prkno a dali do klece. Nosítko se do ní totiž nevešlo…“ Pro případ, že by se zasekla klec, která horníky vyvážela nahoru, cvičili také únikovou cestu. Celkem ji tvořilo přes dvě stě žebříků, vylézt po nich na povrch trvalo dvě hodiny.
Po dvou letech byla šachta uzavřena a Jindřich se s rodinou přesunul na Šumavu k Vimperku. Začal pracovat v zemědělství u zvířat, telil krávy, zabíjel prasata. Pak vystudoval Průmyslovou školu zemědělskou v Březnici a mohl pracovat jako zootechnik. Tak se z flétnisty stal zemědělec. Na flétnu úplně přestal hrát a jak sám říká, nebylo mu to líto. „Na nějaké lítosti nebyl čas, protože přicházely další věci a muselo se pořád pokračovat.”
Venkovská idyla
V srpnu 1968 pracoval na Šumavě v zemědělství. „Po příjezdu okupačních armád mě jeden traktorista, trochu hlupák, vyzval, abych tou svou amatérskou vysílačkou zavolal do Německa, že jsou tady Rusové. Říkal jsem mu, že nemám baterky, a on mi nabídl, že vysílačku připojíme na baterie traktoru. Tak mi je vynesl do patra, já jsem je připojil a dělal jsem, že mi baterie spálily dvě elektronky ve vysílačce, abych se bláznivé akci vyhnul,“ směje se Jindřich. Ještě téhož roku mu odebrali a pak zase vrátili povolení k vysílání.
Rodina s ním všechny jeho změny bydliště absolvovala a děti si na nových místech vždy našly nové kamarády, manželka Jindřichovi nikdy nic nevyčítala. Všechno brali tak, jak to přijde. „Víte, dneska se všechno moc pitvá, a když se člověk protlouká dlouhým životem, není čas na řešení maličkostí. Když budu navíc k tomu ještě smutný, tak bude všechno stejné, jako když budu veselý. A kdybych o všem pořád přemýšlel, tak se zblázním. Já mám tamhle v rohu postavenou flétnu, radši si teda zahraju na flétnu a je to hotové.“ V roce 2017 se totiž po 60 letech ke hře na příčnou flétnu vrátil.
Jindřich se také nedávno začal učit latinu, svou učitelku má v Táboře, takže výuka probíhá po Skypu. K latině ho přivedlo studium na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, které absolvoval poté, co mu v roce 1994 zemřela manželka. „Potom jsem dělal Akademii třetího věku a pak jsem udělal zkoušky na Univerzitu Karlovu – tam jsem byl dva roky. Dělal jsem v kostele bohoslužby slova, ty jsou velice náročné na paměť,“ shrnuje Jindřich Holas svou cestu k náboženství, kterém se během života soustředěně nikdy nevěnoval, ale byl tím směrem zaměřený.
„A za celý svůj život jsem nikdy nebyl na dovolené. Já nevím, co to je dovolená. Co bych tam měl dělat? Já musím pořád mít plno práce…“
Přejeme všechno nejlepší!
