„Ještě jako kluk předškolního věku jsem ho viděl ve vězení – v Kartouzích. Byl to starý, unavený muž, ale pořád toužil povídat si se svou rodinou,“ říká David Piálek o svém pradědečkovi v rozhovoru pro Paměť národa. Svého pradědu potkal až v tragickém závěru jeho dlouhého a mimořádně činorodého života, který komunistická totalita „odměnila“ dlouholetým žalářem.
Za oceán s pěti dolary v kapse
„Byl to tak trochu ‚rebelant z Kutné Hory‘. Ještě za Rakouska měl problémy s establishmentem,“ začíná David Piálek vyprávění o svém pradědovi. Pocházel z rodiny kameníků, jako malý chlapec ztratil otce při tragické nehodě v kamenolomu. Sám se ale nehodlal spokojit s poslušným životem plným chudoby a fyzické dřiny. Po práci docházel do odpolední průmyslovky, byl aktivní v mnoha spolcích a jeho dělnický původ ho přirozeně přivedl do řad sociální demokracie, která tehdy v rámci rakousko-uherského mocnářství čerstvě získala postavení samostatné české politické strany.
Uměl se ozvat proti nespravedlnostem, i když věděl, že mu to přinese problémy. V jednom z takových vystoupení si na schůzi kutnohorské sociálnědemokratické organizace dovolil kritizovat špatné podmínky, v nichž pracovaly ženy v c. k. továrně na tabák v nedalekém Sedlci. Jeho buřičský projev neunikl pozornosti policie, a okresní hejtman mu doporučil odejít za hranice.
Zpočátku opět pracoval v kamenolomu, postupně se učil anglicky, brzy se vypracoval na předáka a oženil se s Češkou Annou Ročňákovou. Tato část jeho života je příběhem typického amerického „self-made mana“, který dovedl dokonale využít příležitosti v „zemi neomezených možností“. Kolem své třicítky byl již vlastníkem mramorového lomu Voska & Bremer Marble Company, stavebním podnikatelem a pustil se také do vydávání novin pro místní českou komunitu. Stejně jako ve vlasti byl velmi aktivním v krajanském spolkovém životě a úspěch v podnikání nijak neotupil jeho cit pro sociální spravedlnost, takže v USA založil buňku sociální demokracie. Na jednom z mnoha krajanských setkání se seznámil s profesorem Masarykem a v roce 1907 mu v Americe zorganizoval přednáškové turné.
Na prahu kariéry vyzvědače
Na samém začátku první světové války navštívil Emanuel Voska Prahu a Tomáš Garrigue Masaryk ho požádal, aby při zpáteční cestě do USA předal v Londýně důležité informace zpravodajského charakteru žurnalistovi Wickhamu Steedovi. Právě zde začíná „špionská“ kariéra Emanuela Vosky. Kdyby písemnosti objevila rakousko-uherská pohraniční kontrola, okamžitě by šel za mříže. Přes hranice je proto převážel vložené do podrážek svých bot.
Zde také do příběhu vstupuje Voskova dcera Villa, která do Prahy cestovala s otcem a další část tajných materiálů ukryla ve své šněrovačce. Během cesty – až po pěti dnech šťastně dorazili do londýnské redakce Timesů – si šněrovačku nesměla ani jednou sundat.
Tehdy sedmnáctiletá dívka pak později vyrostla v mimořádnou ženu. David Piálek na ni vzpomíná:
„Nikdy jsem ji neviděl v nedbalkách. Stále nosila kostým s broží na klopě... Byla prostě ‚tip top‘,“ pokračuje David Piálek. „Na druhou stranu byla velice chápající ve věcech, kde by to člověk nečekal. V době, kdy jsme vůbec neměli peníze, a k Vánocům jsme si dávali výhradně praktické dárky, jsem od ní dostal desku Beatles. To bylo úplně dechberoucí!“
U zrodu Československa
V dalších letech první světové války se Emanuel Voska naplno zapojil do zpravodajské činnosti. Z vlastních peněz začal budovat dobrovolnickou zpravodajskou agenturu, jejímž cílem bylo napomoci k porážce Rakouska-Uherska a Německa. Musel kvůli tomu prodat svůj kamenolom a agentura skutečně slavila nemalé úspěchy: dařilo se jí odhalovat německé a rakouské sabotáže amerického průmyslu a v USA odhalovat špióny obou mocností. Na této činnosti se podílela i Villa, která jako osmnáctiletá nastoupila coby sekretářka v německé firmě, a měla přístup k důkazům o mnoha nelegálních machinacích.
V roce 1916 sice byla Voskova síť dobrovolných zpravodajců odhalena, on i jeho dcera však vstoupili do služeb americké rozvědky. V posledních měsících války pak Voska sloužil jako prostředník při jednáních Tomáše Garrigua Masaryka s americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem. Jeho pravnuk David Piálek to komentuje:
Nová země, nový život
Těsně po vzniku Československé republiky se tehdy čtyřiačtyřicetiletý Emanuel Voska vrátil zpět do vlasti a usadil se. A vedle úspěšné obchodní činnosti, která mu umožnila vybudovat na Zbraslavi hotel známý pod názvem Ritz, se brzy znovu začal veřejně angažovat. Společně s Alicí Masarykovou stál u zrodu československého Červeného kříže. Ve třicátých letech se věnoval humanitární činnosti: hotel Ritz sloužil veteránům československých legií jako rekreační středisko, později byl útočištěm pro německé sociálnědemokraticky orientované lidi, kteří uprchli před nacismem. Organizoval také pomoc pro Španělsko zmítané občanskou válkou.
Villa se v klidnějším období první republiky provdala za Zdeňka Bechyněho, syna sociálnědemokratického ministra Rudolfa Bechyněho. „Bylo zajímavé, že babička byla o devět let starší než děda. A řekl bych, že zamilovanost jim vydržela až do konce života,“ říká o svých prarodičích David Piálek, a zároveň tak předjímá dramatickou budoucnost mladých manželů:
Ve třicátých letech Bechyňovi koupili farmu v Brodech u Podbořan a Zdeněk Bechyně zde vybudoval novou mlékárnu. Tady vychovávali dceru Petruši, budoucí matku Davida Piálka.
Válka ale rodinu brzy poprvé rozdělila. Po vzniku protektorátu Zdeněk Bechyně odešel do Velké Británie, kde se v exilových jednotkách zapojil do boje proti nacismu, zatímco Villa prožila válku v USA.
Emanuel Voska také odcestoval do Ameriky a znovu vstoupil do výzvědných služeb Spojených států. Jako zpravodajec s krytím obchodníka působil v Istanbulu, kde odhaloval německé špióny, a zároveň usiloval o získání neutrálního Turecka pro spolupráci se Spojenci.
Jedeme domů. Kam jinam bychom měli jít?
Po skončení války se Emanuel Voska i jeho dcera a zeť opět vrátili do Československa. Země se v té době již výrazně orientovala na Sovětský svaz a lidé s tak výraznými vazbami na Západ se snadno mohli dostat do problémů. David Piálek to komentuje:
„Ale děda tvrdil, že přece nikomu nic špatnému neudělali. Jdou domů, kam jinam by měli jít?“ pokračuje David Piálek.
Čerstvě sedmdesátiletý Emanuel Voska se znovu pustil do podnikání, tentokrát začal dovážet psací stroje. Manželé Bechyňovi se vrátili na svou farmu v Brodech. Ale klidný život netrval dlouho…
Po nástupu komunistů k moci byli Emanuel Voska, jeho dcera i zeť jasnými terči. Měli totiž většinu přitěžujících okolností, které po roce 1948 dostávaly lidi za mříže: byli bohatí, žili na Západě, sloužili v západní armádě, měli kontakty na zpravodajské služby, angažovali se v politice i ve španělské občanské válce. „Každý, kdo vyčníval, komunistům vadil. Řídili se heslem: kdo není s námi, je proti nám. A oni s nimi samozřejmě nebyli,“ konstatuje David Piálek. V roce 1950 všichni skončili před soudem a ve vykonstruovaných procesech dostali vysoké tresty: Emanuel Voska deset let, Zdeněk Bechyně čtrnáct let, jeho žena Villa „pouze“ tři a půl roku.
O dva roky později přišel na svět jejich vnuk a pravnuk David Piálek. Pravidelnou součástí jeho raného dětství tak byly návštěvy ve věznicích:
Villa se tak dostala na svobodu v roce 1953, její otec Emanuel v roce 1960 jako tehdy pětaosmdesátiletý, vyčerpaný muž, který krátce po propuštění zemřel. Zdeněk Bechyně byl propuštěn až v roce 1964. Se svou ženou Villou se usadili v obci Velká Hleďsebe u Mariánských Lázní, kde Zdeněk Bechyně musel až do své smrti o deset let později pracovat na statku, protože neměl žádný důchod. Villa se jako jediná dožila svobody: zemřela 28. dubna roku 1995.
Emanuel Voska byl pohřben na hřbitově Všech svatých v Kutné Hoře, ale jeho jméno se na náhrobku nesmělo objevit. Kutná Hora se k odkazu slavného rodáka přihlásila až o mnoho let později. Od roku 2013 nese jeho jméno nově vybudovaná ulice Kapitána Vosky, je nedaleko místa, kde se roku 1873 narodil.
