Libuše Jarcovjáková – „Bála jsem se lidí. Tak proto ty fotky zezadu…“

Fotografka Libuše Jarcovjáková se považuje za celoživotního outsidera, což ale pro svou tvorbu vnímá jako svým způsobem požehnání. Její životní dráha ji zavedla do blízkosti menšinových a alternativních komunit, její tvorba tak zůstala velmi osobní autoterapií… Nemusela se proto podřizovat požadavkům komerční líbivosti: 

Už na střední škole v Hellichově ulici, kde studovala obor fotografie, studenti denně slýchávali, že o své budoucnosti si nemají dělat žádné iluze: „Říkali nám, že skončíme jako laboranti, ať si nepředstavujeme, že by z nás někdy mohli být umělci.“ Po maturitě se nedostala na vysokou školu a rozhodla se vylepšit si kádrový profil dělnickou prací v tiskárně Svoboda na pražském Smíchově. Zde se setkala s velmi barvitým společenstvím vyhozených osmašedesátníků i alkoholiků a starých dělnic. Drsné prostředí ji fascinovalo a inspirovalo. Začala místní lidi fotografovat: „A to byl začátek konce, protože ty fotografie začaly kolovat a dostaly se až na závodní radu KSČ. Tam mi fotografování tvrdě zakázali, že prý to je poškozování dobrého jména socialistických pracujících.“ 

Jeden kolega ji pozval na diskotéku homosexuální menšiny – výrazy jako gay či LGBT se tehdy ještě nepoužívaly. Okouzlení z tohoto světa se pro její tvorbu stalo dalším výrazným impulzem, vždy však úzkostlivě dbala na to, aby nikoho nefotila bez jeho souhlasu: 

„Nechtěla jsem nikoho dostat do situace, že by se proti své vůli ocitl na fotce z tohoto prostředí. I proto jsem fotila bleskem, abych byla pro všechny viditelná.“ 

Bylo to důležité i proto, že v normalizačním Československu byli homosexuálové sledováni a často vydíráni Státní bezpečností, neustále se vlastně pohybovali „na hraně“. 

Libuši Jarcovjákové se nakonec podařilo vystudovat fotografii na FAMU, v roce 1985 však emigrovala do Západního Berlína, kde žila v bohémské čtvrti Kreuzberg. I zde se však jako hotelová pokojská těžko probíjela a občas podnikala osamělé výlety na druhou stranu Berlínské zdi, kde s podivnou nostalgií popíjela v nevlídných východoberlínských hospodách. Po pádu oné zdi a zhroucení socialismu v Československu opět našla domov v Praze.