Loket je malebné městečko na kopci pod středověkým hradem, který kolem dokola obtéká zákrut řeky Ohře. Dnes je oblíbeným cílem turistů a lázeňských hostů z Karlových Varů, kteří si chtějí udělat krátký výlet. Po skončení druhé světové války však byl dějištěm dramatických událostí. Generál Herbert Osterkamp, velitel lokálních německých vojsk, 8. května 1945 v loketském hotelu Bílý kůň podepsal kapitulaci s brigádním generálem americké armády Arthurem Taylorem. Pro místní Němce však válečné útrapy zdaleka neskončily.
Jan Mosebach se přistěhoval do Lokte v květnu 1945 jako čtyřletý chlapec se svou matkou a sestrou. V té době mu ještě říkali Karl Hans. Zanedlouho poté ho však česká úřednice jedním škrtnutím pera svévolně přejmenovala na Jana, což je jméno, které používá dodnes.
Během bombardování býval se sestrou sám
Narodil se o pár desítek kilometrů dál v německém Chemnitz, kam se jeho matka před válkou vydala za prací a provdala se tam za prodavače Karla Hanse Mosebacha. Jan ale svého otce téměř nepoznal, brzy po chlapcově narození musel narukovat do Wehrmachtu, řadu let po válce byl nezvěstný a i když se nakonec objevil, k rodině se už nevrátil.
Janovy první dětské vzpomínky sahají do doby spojeneckých náletů na Chemnitz:
Pozn.: Po vypuštění z letadel proužky staniolu vytvářely ve vzduchu mrak odrazivých objektů, který na radarových obrazovkách vypadal jako skupina letadel.
Se svou sestrou Jan býval v těch okamžicích většinou sám, protože matka pracovala jako obsluha protiletadlového děla. Děti přežily nálety bez úhony i díky tomu, že sousedé je vždy po vyhlášení poplachu vzali s sebou do krytu.
Bezprostředně po skončení války se Janova matka rozhodla vrátit do Lokte, odkud pocházela a měla tam mnoho příbuzných. Brzy si tu našla i nového partnera, o šestnáct let staršího ovdovělého otce sedmi dětí Franze Dotzauera. Loket měl oproti Chemnitz ještě jednu výhodu: zatímco německé Sasko osvobodila Rudá armáda, v Lokti byli Američané, kteří se k německému obyvatelstvu chovali korektně.
Jan Mosebach vzpomíná, že americká armáda v hotelu Bílý kůň vydávala dětem obědy, vojáci rozdávali i suchary, kávu a čokoládu. Dospělí si posílali děti pro cigarety: „Vojáci nám je nesměli dávat, ale dělali to tak, že si zapálili cigaretu, hned ji zahodili na zem, ale nerozšlápli ji. Věděli, že někdo z dětí ji vždycky sebere.“
První příchozí do Sudet šli většinou za majetkem
Když americká armáda v průběhu roku 1945 odešla, situace Němců v Lokti se výrazně zhoršila. „Přišli Češi a začalo být zle,“ konstatuje Jan Mosebach. Příslušníci Revolučních gard podle něj nosili uniformy SS s červenou páskou s písmeny RG na rukávu. „V noci projížděli městem na motorkách,“ vypráví a pokračuje:
Byli to především nevzdělaní a nemajetní lidé, kteří se do Sudet přicházeli obohatit. „Každý z nich chtěl být úředníkem, nikomu se nechtělo pracovat. Chlapi ze Slovenska zase rozebrali spoustu domů na cihly, které si odvezli s sebou.“
Německé rodiny se musely vystěhovat ze svých domovů a byly internovány na ostrově na Ohři, kde dřív stávala jen malá porcelánka. Tam žili v izolaci, takže Jan se nesměl stýkat s českými dětmi. Rodina žila jen z nepatrných přídělů potravin.
Chystali se do odsunu, ale dopadlo to jinak
Když začal odsun německého obyvatelstva, Janova matka a její partner počítali s odchodem do Německa. Jan si směl sbalit jen jednu nejmilejší hračku, pohyblivého šaška na provázcích, kterého mu vyrobil bratranec. Odjížděli z nádraží v Novém Sedle a jejich vlak mířil do německého Selbu. Jenže to pak dopadlo jinak:
Matčin partner Franz Dotzauer totiž jako zaměstnanec porcelánky patřil k odborníkům potřebným pro obnovu výroby. Nucené setrvání v Lokti podle Jana Mosebacha mělo jediné pozitivum: „Lidé, kteří odcházeli do odsunu, nám občas nosili různé věci. Například peřiny, které nám předtím ukradli příslušníci Revolučních gard.“
Rodina i nadále žila ve velké bídě, Němci měli oproti Čechům poloviční příděly potravin, ke kterým si mohli přilepšit jen díky tomu, že Janův otčím byl veden jako těžce pracující. „Dlouho jsme se s tím nesmířili, to pro nás tenkrát byly zlý časy. Jak pro děti, tak pro dospělé, ale časem si člověk zvykne na všechno. Našel jsem si i nové přátele mezi českými dětmi.“
Učiteli nerozuměl ani slovo
V roce 1947 Jan nastoupil do první třídy. I začátek školní docházky se pro něj pojí s traumatickým zážitkem: „Jako jediný ze třídy jsem měl takovou krásnou aktovku z vepřové kůže. Šel jsem do školy takovou úzkou uličkou, proti mě šel chlap. Dal mi facku, vzal mi tu brašnu, vysypal učebnice a odešel.“ Jan útočníka poznal, a když přišel s pláčem domů, otčím se rozhodl muže konfrontovat. „Měl dva metry, ruce jak lopaty, takže mu zpřerážel žebra.“ Nevlastnímu otci pak hrozilo vězení za napadení, ale protože v práci byl nepostradatelný, dostal od nadřízených průkazku antifašisty, aby nemohl být stíhán.
Učení se bylo ve škole pro Jana zpočátku téměř nemožné:
Na prvním vysvědčení měl napsáno pouze „neklasifikován“. Postupem času pochytil základy češtiny a teprve v dalším školním roce se mu intenzivněji věnovala jedna učitelka, která ho konečně začala soustavně učit česky, takže už mohl vnímat i učivo.
Běžnou součástí dětských her bylo v této poválečné době hraní si s nalezeným vojenským materiálem. Malý Jan podle svých slov vlastnil vojenskou pušku, lehký italský kulomet Beretta se zásobníkem po straně, množství nábojů, granáty i dynamit. „Pistole se měnila třeba za jablíčko,“ usmívá se. S jednou pistolí byl přistižen i ve škole, a když potom všichni žáci museli vysypat na lavice obsah svých brašen, byla to hotová „výstava zbraní“.
Nebylo mu čtrnáct, do zaměstnání ho nevzali
Nástup komunistů k moci roku 1948 Janova rodina nijak výrazně neprožívala:
Jan ale brzy zaznamenal změnu narativu při vyučování ve škole: ve vlastivědě se najednou učili, že Loket osvobodila Rudá armáda. Když se Jan přihlásil a upozornil, že na vlastní oči v Lokti viděl armádu americkou, byl potrestán: musel klečet s pravítkem na předpažených rukou.
Pravidelnou školní docházku ukončil absolvováním základní školy v roce 1955, protože jako Němec se nesměl dále vzdělávat. Zároveň mu ale ještě nebylo čtrnáct let, takže ho nikde nechtěli vzít do zaměstnání. Střídal různé manuální práce, po základní vojenské službě čtyři roky pracoval v ostravských dolech. Roku 1966 se vrátil do Lokte a pracovně zakotvil ve sklárně v nedalekém Novém Sedle, kde pak pracoval až do odchodu do důchodu.
„Přál bych jim, aby to měli lepší než my,“ odpovídá Jan Mosebach na otázku, co by chtěl vzkázat budoucím generacím. „A hlavně, aby nebyla válka, nic strašnějšího totiž není.“
