Jarmila Kovařčíková: Otce jsme po návratu z koncentráku nepoznali

Jarmila Kovařčíková, roz. Machačová, se narodila 3. prosince 1938 v Hranicích manželům Anděle (roz. Bělíkové) a Jaroslavu Machačovým. Celý život však prožila ve Valašském Meziříčí.

Pod německou kontrolou

Její matka Anděla pocházela z nedaleké podhorské obce Oznice, což v pozdějších letech zásadně ovlivnilo kontakt rodiny s partyzánským hnutím. Šlo o otcovo druhé manželství, Jarmila měla ještě nevlastní sestru Zdenu, kterou otec po tragické smrti své první ženy vychovával sám. Narodila se s mentálním postižením, její matka tragicky zahynula už před válkou. V době hospodářské krize chudé rodiny potřebovaly každý kousek paliva, ženy chodívaly na nádraží, kde z vagonů shazovaly uhlí, kterým se pak topilo. Mezi nimi byla i Zdenčina maminka. Jednou se však vlak dal nečekaně do pohybu a to se jí stalo osudným.

Zdenka kvůli svému mentálnímu hendikepu střídala ústavy, mimo jiné pobývala i v zařízení na zámečku v blízké Oznici (tehdejším ústavu pro choromyslné). Na konci války budovu zapálili ustupující Němci. Požár se tehdy obešel bez obětí a Zdenka se zde v té době nenacházela.

Dětství přerušené válkou

Když byl Jarmile pouhý rok, začala druhá světová válka, která od základu změnila život Machačových i jejich širší rodiny. V březnu 1939 přišla německá okupace a s ní i konec klidného života v Meziříčí. Město s velkým železničním uzlem a fabrikami bylo pro Němce strategicky důležité, a tak začali okamžitě všechno přísně kontrolovat. S novou nadvládou se však místní obyvatelé nesmířili a v regionu záhy začal vznikat první ilegální odboj.

Jednoho dne přišlo do školy gestapo, dusot jejich bot na chodbě si pamatuje dodnes. Učitelka děti držela ve třídě, dokud si pro ně nepřišli rodiče. Brzy poté se nad městem objevila první letadla a vyučování skončilo. „Když letěla letadla, mávali jsme a volali, ať nám hodí letáky,“ vzpomíná Jarmila Kovařčíková na momenty, kdy jim jako dětem nebezpečí ještě nedocházelo.

V lesích se pohybovali partyzáni

Situace v regionu eskalovala ve druhé polovině roku 1944. Po vypuknutí Slovenského národního povstání začaly přes nedalekou moravsko-slovenskou hranici přecházet do beskydských a hostýnských lesů organizované skupiny partyzánů a sovětských výsadkářů. V hustých lesích kolem Valašského Meziříčí začala operovat 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, zejména oddíl Alexander Dolinov a později skupina pod velením Petra Moskalenka.

Přímo ve městě navíc rozvinula rozsáhlou činnost odbojová skupina Michala Malíka, která v nenápadném domku v Sokolské ulici zřídila tajný sklad zbraní, střeliva a léků určených pro muže v horách. Bojovníci v lesích by však bez pomoci civilního obyvatelstva v podhůří nadcházející zimu nepřežili. Klíčovou roli v zásobování hrály rodiny z okolních vesnic. Mezi ně patřila navzdory prožité ztrátě manžela i maminčina sestra Marie, provdaná Bártková, která žila v Brňově v domě č. p. 35. Pomáhala sovětským zajatcům a partyzánům – nosila jim jídlo a poskytovala úkryt.

Ve druhé polovině roku 1944 se letecké poplachy a táhlé zvuky sirén pro občany Meziříčí staly častou realitou. Poplach ohlašovaly sirény z blízké továrny na klobouky. „Když houkaly jinak než na konec směny, věděli jsme, že je zle,“ vypráví pamětnice. Vždycky se utíkali schovat do lesa nad železničním přejezdem. „Matka měla připravené usušené krajíčky chleba jako nouzovou zásobu,“ vzpomíná Jarmila Kovařčíková.

Zatčení otce gestapem

Roku 1944 Jarmilina otce zatklo gestapo kvůli lístkům na maso, které pocházely z krádeže. Kupoval je od řeznického učně, netušil však, že je mladík bere svému zaměstnavateli. Jednoho dne se příslušníci gestapa objevili u nich na dvoře. Matka ještě stačila zašeptat Jarmile, že zřejmě přišli pro tatínka. Pak ho naložili do auta a odvezli. Jaroslav Machač strávil více než rok v koncentračním táboře v Dachau.

Domů se vrátil vyčerpaný a těžce nemocný. Děti ho tehdy téměř nepoznaly. Rodinu mezitím musela živit matka drobným prodejem u nádraží, vše bylo na příděl, oblečení se přešívalo a spravovalo ze starých kusů.

Sám proti početné přesile

Do odboje se na počátku roku 1945 zapojil i bratranec Jarmily Kovařčíkové Augustin Bártek. Když jako čerstvě plnoletý dostal předvolání na nucené práce do dolů a úředník mu mezi čtyřma očima naznačil, že v tomto drsném prostředí nemá šanci na přežití, rozhodl se pokračovat v otcových stopách. Osmnáctiletý mladík utekl k partyzánům a začal působit v řadách Žižkovy brigády. Jak Jarmila Kovařčíková vzpomínala, bunkr měli na Oznici a za podpory místních obyvatel se pohybovali v celém širokém okolí. Šlo o obrovskou odvahu, kdy kvůli jedinému udání hrozilo zatčení nebo smrt.

V průběhu zimních měsíců roku 1945 německé bezpečnostní složky, konkrétně speciální protipartyzánský stíhací oddíl ZbV-Kommando 31 sídlící přímo ve Valašském Meziříčí, zintenzivnily svou činnost. S pomocí konfidentů a zrádců nacisté začali postupně lokalizovat partyzánské úkryty.  

28. února 1945 došlo k tragédii – poloha bunkru na Oznici byla vyzrazena. V ten den partyzánský úkryt obklíčily desítky vojáků německého policejního pluku SS a příslušníků gestapa. Tou dobou se zde nacházel právě Augustin Bártek. Ačkoliv se pět hodin statečně bránil obrovské přesile, nakonec v bezvýchodné situaci odjistil granát, který ho usmrtil. „Roztrhal ho tak, že ho nikdo nepoznal,“ popisuje Jarmila Kovařčíková tragédii.

Osvobození nepřineslo jen radost

Konec války nebyl jen důvodem k oslavám. Sovětští vojáci prohledávali domy a brali, co se jim hodilo. Jednomu z nich padly do oka otcovy hodinky a chtěl mu je zabavit. Situace se vyhrotila natolik, že rudoarmějec namířil zbraň a v domě hrozila střelba, ke které nakonec naštěstí nedošlo. Rodiny se také bály o dívky. Mladé ženy se často skrývaly na půdách a ve sklepích, aby se vyhnuly násilí.

Z tohoto období si Jarmila Kovařčíková vybavuje i násilnou smrt místního udavače, kterého partyzáni zastřelili přímo v jeho domě. „V naší ulici žil takový hrozný Čecho-Němec, byl to udavač. Vytahoval se, že celé náměstí bude dlážděné českými lebkami,“ vzpomíná. Přítomnou babičku s vnukem měli partyzáni tehdy poslat do patra. Poté, co manželka dotyčného jednoho z partyzánů poznala, zastřelili i ji.

Srpen 1968 v tiskárně

Po válce Jarmila nastoupila do tiskárny ve Valašském Meziříčí, kde poté pracovala až do svého odchodu do penze. Dramatické chvíle zde zažila během srpna 1968, v den invaze vojsk Varšavské smlouvy. Do tiskařského provozu náhle vtrhli sovětští vojáci se samopaly, zastavili stroje a znehodnotili rozpracovaný tisk novin. Tehdejšího vedoucího odvedli k výslechu. Starší muž obrovský tlak neunesl a krátce nato zemřel.

Víra je provázela celý život

Rodina Machačova si po celou dobu totality udržela křesťanskou víru. V době nejtvrdšího stalinismu i pozdější normalizace navštěvovali bohoslužby v místním kostele. Jarmila se provdala za Jindřicha Kovařčíka, se kterým se seznámila v tiskárně. S manželem ve víře vychovali i své tři syny, ačkoliv kvůli docházce do hodin náboženství čelili ve škole potížím. Všem třem se nakonec podařilo úspěšně vystudovat vysoké školy.

Na konci roku 2025 Jarmila Kovařčíková žila v domově pro seniory ve Valašském Meziříčí. Při sledování aktuálního světového dění v televizi si znovu uvědomovala, jak blízko mají nynější válečné konflikty k jejím vlastním prožitkům z dětství. Válka pro ni neskončila jen datem jejího konce. Zůstala ve vzpomínkách, které si s sebou nesla celý život.

Zdroje:

KOPEČKOVÁ, Veronika. Odbojová skupina Michala Malíka ve Valašském Meziříčí v letech 1944–1945 [online]. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2010. Dostupné z: muni.cz

Historické reálie obce: Informace o bojovém nasazení a hrdinské smrti bratrance Augustina Bártka vycházejí ze záznamů o válečné historii na Oficiálních stránkách obce Oznice.