Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Psychoanalýza to nikdy neměla snadné. Už při svém zrodu zpochybnila představu, že člověk je rozumný tvor, který sám sobě dokonale rozumí. Sigmund Freud do spořádaného obrazu lidské mysli vpustil nevědomí, potlačená přání, dětskou zkušenost a sexualitu – zkrátka všechno, o čem se slušná společnost raději nebavila. Popudil tím lékaře, vědce, moralisty i některé ze svých vlastních žáků.
Od „židovské vědy“ k „buržoazní pavědě“
K odborné a společenské nedůvěře se brzy přidala také politika. Nacisté označili psychoanalýzu za „židovskou vědu“, komunistický režim ji odsoudil jako „buržoazní pavědu“. Slovo buržoazní mělo určit, na které straně barikády obor stojí, slovo pavěda mělo zařídit, aby už nebylo nutné zabývat se tím, co vlastně říká. Psychoanalytik Michael Šebek vysvětluje:
Veřejné působení pražské psychoanalytické skupiny ukončily mnichovská dohoda z roku 1938 a následná okupace. Většina jejích členů, z nichž mnozí byli židovského původu, emigrovala. Někteří zahynuli v koncentračních táborech. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se ideologicky správný pohled na člověka zúžil na nervovou soustavu a podmíněné reflexy a univerzálním návodem k vysvětlení lidského chování se stalo Pavlovovo učení. Psychika tím přišla o svou hloubku a proměnila se v mechanismus, který stačí správně vychovat, usměrnit a podle potřeby opravit. Čistky proti „buržoazní pavědě“ začínaly už u kádrových posudků na fakultách a pokračovaly přes psychiatrické kliniky a odborné společnosti až k nakladatelstvím, časopisům a knihovnám.
Freud jako profesní forma nesouhlasu
Zájem o Freudovo učení se však nikdy nepodařilo vymýtit. Mladí psychiatři a psychologové, kterým ideologické poučky k porozumění člověku nestačily, si své učitele našli. Za Bohodarem Dosužkovem, Otakarem Kučerou a Ladislavem Haasem – předními osobnostmi české psychoanalýzy, které už za nacistické okupace poznaly, co znamená působit v ilegalitě – přicházeli do bytů a nenápadných ordinací, kde se učili naslouchat tomu, co člověk skutečně prožívá, a hledat odpovědi i tam, kam žádná ideologická příručka nedohlédla.
Za normalizace, po krátkém nadechnutí na sklonku šedesátých let, se však psychoanalýza znovu stáhla do bytů a ordinací a přežívala mezi oficiálním ideologickým odmítáním a neoficiální tolerancí.
„Tehdy jsem šel do oboru, který byl polozakázaný. On byl vlastně zakázán ideologicky, on nebyl zakázán tak, že to nesmíte dělat. Byl zakázán jako něco, co se neshoduje s marxismem-leninismem,“ vysvětluje Michael Šebek, kterého z Freudových spisů oslovila myšlenka, že lidská psychika má také hlubší, skrytou vrstvu, bez níž psychologie zůstává jen na povrchu. „Lidská duše má hlubinnej rozměr a já nechci dělat žádnou psychologii bez toho hlubinného rozměru,“ objasňuje své tehdejší rozhodnutí. Po okupaci v srpnu 1968 se pro něj psychoanalýza stala také osobním odmítnutím ideologie, která měla ovládnout celý obor. „Určitě to v tom hrálo roli. Byl to jakýsi můj profesionální způsob disidentství.“
Jana Poněšického přivedla k psychoterapii a psychoanalýze zkušenost, že medicína často přehlíží člověka ukrytého za diagnózou. „Jenom se popsalo, co pacient prožívá, a na všechno byl potom určitej lék. Ale co s tím pacientem dělat nebo jak mu porozumět, o tom vůbec nebyla řeč.“ Nepřijatelný pro něj byl také zjednodušený pohled na člověka. „Není možné veškeré lidské chování vysvětlovat podmíněnými reflexy. Přece se můžeme svobodně rozhodnout,“ říkal si tehdejší medik, dnes uznávaný psychoanalytik.
Jiřího Kocourka, jenž vstoupil do výcviku na počátku sedmdesátých let, uvedl do hlubinné psychologie svými přednáškami asistent brněnské filozofické fakulty Hugo Široký. „Ve srovnání s přednáškami jiných asistentů byly opravdu masově navštěvované,“ vzpomíná Kocourek. První zkušenosti s analytickou prací získal se svým učitelem během stáže v psychiatrické léčebně ve Šternberku.
Výcvik v šedé zóně
Rozhodnutí podstoupit psychoanalytický výcvik ovlivňovalo celý život. Kandidáti podstupovali vlastní analýzu, zpravidla při třech až čtyřech sezeních týdně, studovali teorii a svou práci konzultovali se zkušenějším kolegou při supervizi. V podmínkách totalitního režimu navíc výcvik probíhal v utajení. Jiří Kocourek to shrnuje:
Teorie se přednášela po večerech v soukromí nebo na pracovištích. Odborná literatura se k psychoanalytikům dostávala především od zahraničních kolegů. Domácí odborné literatury bylo málo. „Měli jsme k dispozici vybrané spisy Sigmunda Freuda a pak bylo to, co jsme si sami přeložili,“ vzpomíná Michael Šebek. Zájemce o psychoanalýzu tak mohl být současně studentem, překladatelem i autorem vlastních studijních materiálů.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
AI asistent prohledává přepisy více než 30 000 hodin rozhovorů a nachází relevantní vzpomínky napříč archivem. Nemusíte znát jméno pamětníka ani vědět, kde hledat. Stačí položit otázku vlastními slovy.
Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Freud v ordinaci, marxismus na chodbě
Našly se také ordinace, v nichž psychoanalýza fungovala poměrně pravidelně. Rozhodovalo pracoviště, nadřízení i to, jak byla tato činnost označena. „Někdy bylo možné psychoanalýzu takzvaně zatřídit, zakomponovat pod psychoterapii, a ta byla tehdy již akceptovatelná,“ říká Jiří Kocourek.
Michael Šebek pracoval psychoanalyticky na pražských poliklinikách a později vedl výcvikové analýzy také na motolské klinice. S pobavením vzpomíná, že o tom věděli téměř všichni – s výjimkou přednosty kliniky Stanislava Drvoty, který pořádal odborná setkání zaměřená na kritiku psychoanalýzy. „Bylo to vlastně podzemí, zvláštní podzemí, který ovšem trošku koukalo ven. Odborná veřejnost věděla, že psychoanalytici tu jsou, a dokonce se vědělo, kdo všechno to je, ale současně se to drželo v tajnosti.“
Jan Poněšický, který kvůli svým politickým postojům z roku 1968 nemohl působit v jižních Čechách, nastoupil jako sekundář v léčebně v Horních Beřkovicích. Když tam své pacienty nechal mluvit o věcech, které je skutečně trápily, tvrdě narazil. Primářka mu vyčetla, že někteří po skupinové psychoterapii plakali. Další pokus o analytickou práci skončil ještě hůř:
Nesvoboda a nemožnost dalšího profesního růstu ho nakonec přiměly k odchodu ze země. V roce 1977 emigroval do západního Německa. Na svém pozdějším působišti, psychosomatické klinice Alpenblick v Isny-Neutrauchburgu, poskytl v osmdesátých letech útočiště také Věře Čáslavské. O její přijetí ho osobně požádal Václav Havel.
Jiří Kocourek působil v ambulanci psychiatrického oddělení v Praze-Dejvicích. Vzpomíná, že v té době se, podobně jako mnozí jeho kolegové, snažil pomáhat lidem, kteří se kvůli svým postojům ocitli v hledáčku režimu. Přijetí do psychiatrické péče je mohlo alespoň na čas „uchránit před tajnou policií, před fízly“.
Svou ordinaci musel opustit po podpisu Charty 77. Práci si našel jako telefonista v telekomunikační ústředně na pražském Žižkově. Jakmile však skončila oficiální pracovní doba, začínala doma jeho druhá směna. „Po pracovní době v pět, šest, sedm, osm přicházeli pacienti a měli regulérní analytickou sessi,“ vzpomíná.
Spanilá jízda do Říma
S Gorbačovovou perestrojkou začaly pomalu tát ledy i kolem české psychoanalýzy. Přibývalo kontaktů se zahraničními kolegy a v roce 1989 přišlo také mezinárodní uznání. Na letním kongresu v Římě se pět českých psychoanalytiků, včetně Jiřího Kocourka a Michaela Šebka, stalo přímými asociovanými členy Mezinárodní psychoanalytické asociace.
Jiří Kocourek, jemuž úřady vrátily pas zabavený po podpisu Charty až krátce před cestou, to nazývá „spanilou jízdou do Říma“. Po letech bytových sezení, utajovaných výcviků a večerního překládání odborné literatury se českým psychoanalytikům dostalo uznání před stovkami zahraničních kolegů. „Veliká sláva, no. Pochopitelně jsme si to užívali.“
Psychoanalýza vždy odmítala redukovat člověka na třídní původ, diagnózu nebo podmíněný reflex. I dnes, v době rychlých soudů a jednoduchých vysvětlení, připomíná, že člověk zůstává svobodnou, jedinečnou a ne zcela předvídatelnou bytostí.
