Nezletilé dívky v hledáčku Státní bezpečnosti

Dětství ve stínu dějin

Příběhy Heleny Pohořelské (* 1937) a Beatrice Landovské (* 1962) jsou diametrálně odlišné, a přeci v něčem stejné. Protínají se ve strachu a nejistotě. Tedy v něčem, co by žádné dítě nemělo prožívat.

Helena se narodila v nejisté době, která brzy přerostla v mezinárodní konflikt s hrůznými následky. Její první dětské vzpomínky se odehrávají ve válečných kulisách. O život se bála v šesti letech, když se přihnala fronta a rodina se ukrývala ve sklepě. V jednu chvíli se dům otřásl v základech – naproti přes ulici vybuchl sovětský tank.

Beatrice měla jako dcera svobodomyslných umělců Pavla Landovského a Heleny Albertové během dětství jen jediné přání – mít rodiče, kteří jdou ráno do práce a večer se v panelákovém bytu dívají na televizi: „Máma nám často nedala ani najíst. Neměla žádný pud sebezáchovy, pořád jsme s ní jezdily na nějaké čundry bez peněz. Táta nás zase obvykle svěřil do péče různých ,tet‘, které se pohybovaly kolem filmových natáčení.“

Slečno, pojedete s námi

Helenina rodina se po válce přestěhovala do Šternberku do domu po odsunutých Němcích. Šternberk je „město hodin“ a Helena s ním spojila celý svůj život. Vyučila se tu nástrojařkou v Chronotechně, kde potom pracovala až do důchodu. Právě během učňovských let si pro ni do fabriky přijela Státní bezpečnost. 

Psala se padesátá léta, doba silného politického teroru. Helena musela bydlet na internátu – přestože žila ve stejném městě. Výchova se tu nesla ve stalinském duchu, dívky musely pravidelně navštěvovat politická školení a naopak nesměly nosit ofiny, které se neslučovaly se socialistickou představou, jak má vypadat správné děvče. 

Byla ve druhém ročníku, když zrovna probíhala praxe ve fabrice. Mistr za ní přišel na dílnu.

Helena ztuhla. Stalo se něco v rodině? Určitě se stalo něco zlého...

Čekali na ni venku. „Pojedete, slečno, s námi,“ řekl cizí muž v dlouhém koženém kabátě. A druhý se usmál a otevřel dveře černého osobního auta. 

Na stanici ji posadili za stůl, u vedlejšího stolu seděl nad psacím strojem policista v uniformě. Dva kožené kabáty se nad Helenou tyčily vstoje po celou dobu několikahodinového výslechu. 

„S námi byl ve druhém ročníku syn letce RAF, jmenoval se Tonda Slezáček. A my jsme jednou s kamarádkou vešly do společenské místnosti, kde byla zrovna parta kluků, a ten Tonda, to jsem akorát zaslechla, řekl: ,Komunisti jsou kokoti.‘ Ti policajti po mně chtěli vědět, jestli jsem to slyšela.“

Helena Tondu nezradila. Ani po několikahodinovém křížovém výslechu, kdy se na ní sypaly výhrůžky a křik. 

Kamarádku zfackovali

Beatrice Landovská se poprvé ocitla na výslechu v patnácti letech. Psal se rok 1977 a ona se s otcem zúčastnila Třetího festivalu druhé kultury na Hrádečku u Václava Havla. Když se ještě s o rok mladší kamarádkou vracely z procházky, viděly, že cesta i dům jsou obklíčeny. Jedna z hlídek si pro dívky přijela až do pole a odvezla je na stanici, aniž by jejich rodiče věděli, kde jsou. 

Ani Beatrice nic nevyzradila: „Zvolila jsem švejkovskou metodu. Věděla jsem, že jim nesmím nic říct. Říkala jsem, že nevím, kolik tam bylo lidí, mluvila jsem o tom, že jsem jedla polívku, a podobně. Kamarádka jim něco řekla, ale potom to nechtěla podepsat, tak jí dali natvrdo facku.“ 

Přestože obě ženy žily rozdílné životy, jejich příběhy se znovu spojily – tentokrát v radosti a nadechnutí se ze svobody, když komunismus v roce 1989 padl.