Den válečných veteránů 2026 Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Když se Růžena Kulhánková s rodinou v roce 1976 stěhovala ze Zahradního Města do rozlehlého bytu na tehdejším Engelsově, dnešním Rašínově nábřeží, netušila, jak zásadně tato změna ovlivní její další život. Dům číslo 2000, do něhož se Kulhánkovi nastěhovali, nechal v roce 1905 postavit dědeček Václava Havla a ve čtvrtém patře bydlela Havlova rodina. Kulhánkovi se nejprve spřátelili s Ivanem Havlem a jeho rodinou. Návštěvy a sousedské rozhovory se postupně staly přirozenou součástí jejich života. „Někdy jsme tam večer přišli si popovídat,“ vzpomíná Kulhánková. Jednou během takového posezení zaklepal na dveře starý pan Havel, v ruce držel tranzistorové rádio a upozornil společnost: „Děti, Hlas Ameriky.“
Dům na nábřeží se přitom postupně měnil v jedno z míst, kde bylo možné zblízka sledovat život československého disentu. Po zveřejnění Charty 77 přicházely zprávy o domovních prohlídkách, výsleších a zatýkání. Růžena ani její tehdejší manžel, grafik Oldřich Kulhánek, Chartu nepodepsali. Přesto se pohybovali v okruhu jejích signatářů, účastnili se některých akcí a ve svém bytě ukrývali samizdaty a další dokumenty v době, kdy hrozily domovní prohlídky.
Od sousedky ke spolupracovnici
Blíže se s Václavem Havlem začala Růžena Kulhánková poznávat poté, co se po návratu z vězení znovu zabydlel v rodinném domě. Sama už tehdy nebyla pouze pozorovatelkou disidentské činnosti. Přepisovala nejrůznější prohlášení a samizdatové texty a její jméno se postupně dostalo i k Havlovi. Ten ji požádal, zda by některé texty nepřepisovala také pro něj.
Byla to práce, při níž se rychle ukázala jedna Havlova vlastnost – mimořádná pečlivost. „On byl teda velice přísný, nesměl tam být jediný překlep,“ vzpomíná Kulhánková. Přepisování několika stránek tak někdy trvalo několik hodin. Stačilo vynechané písmeno a bylo nutné začít znovu. Psalo se na mechanickém stroji a Havel chtěl dokonale čistý originál, bez vsuvek a překlepů.
Důležitým okamžikem jejich sbližování byly Havlovy padesáté narozeniny v roce 1986. Kulhánková dostala osobní pozvání na oslavu, na níž se sešly stovky lidí z disidentského prostředí. Pro ni samotnou byl tento svět stále ještě do určité míry nový. Vzpomínala, jak seděla v arkýři, rozhlížela se kolem sebe a postupně zjišťovala, kdo jsou lidé, jejichž jména do té doby znala spíše zprostředkovaně. Jednou z žen, které tehdy ještě osobně neznala, byla Dana Němcová. Později se z nich staly přítelkyně.
Kulhánková se tak stále více stávala součástí prostředí, které obklopovalo Václava Havla. Přesto zůstávala především učitelkou, matkou dvou dětí a sousedkou z nižšího patra. Právě tato nenápadnost byla možná jedním z důvodů, proč jí mohl Havel tolik důvěřovat.
Úterý 10. listopadu 2026 v 19.00
Bazilika sv. Petra a Pavla, Vyšehrad, Praha
Vstupenky od 490 Kč. Celá cena vstupného podpoří pomoc válečným veteránům a zaznamenávání jejich příběhů.
Pietní setkání začíná v 18.20 před bazilikou; samostatná registrace není nutná.
Večery u počítače
Zásadní etapa jejich spolupráce nastala na počátku roku 1988. Havel tehdy získal ze zahraničí počítač IBM a rozhodl se připravit soubor svých esejů a dalších textů. Požádal Kulhánkovou, aby mu s jejich přepisováním pomohla.
Počítač byl pro oba novinkou. První lekci jim poskytl Ivan Havel. Ukázal jim, jak text napsat, opravit a především uložit. Růžena Kulhánková si dodnes pamatovala Havlovo nadšení, když napsal své jméno, text zavřel, znovu ho otevřel a zjistil, že jeho jméno nezmizelo.
Technika ale měla tehdy ještě své nástrahy. Během práce bylo nutné text pravidelně ukládat. Ivan Havel proto při průchodu pokojem dvojici připomínal: „Saving, saving.“ Ve vedlejším pokoji se zatím scházeli lidé na schůzku disidentů. Olga Havlová přišla několikrát upozornit, že je čas skončit. Václav Havel se omlouval, že mají ještě chvíli počkat, natolik ho práce s počítačem zaujala. Olga nakonec problém vyřešila po svém – vytáhla počítač ze zásuvky. Všechno, co do té chvíle napsali a nestačili uložit, zmizelo. Kulhánková šla domů a Havel za ostatními disidenty.
Podobné okamžiky ukazují jejich spolupráci jinak než pozdější oficiální fotografie prezidenta republiky. Havel zde nebyl státníkem, ale spisovatelem, který seděl nad rukopisem, učil se zacházet s počítačem a odmítal od rozepsané práce odejít.
Pro Kulhánkovou však nebylo nejdůležitější samotné přepisování. Následovaly společné korektury. Právě při nich dostávala možnost nahlédnout do Havlova způsobu přemýšlení.
Výsledkem několikaměsíční práce byl soubor textů, který vyšel pod názvem Do různých stran. Knihu připravil Vilém Prečan a v roce 1989 ji vydalo Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu. Ve svém exempláři dostala Kulhánková od Havla věnování, které jejich tehdejší vztah vystihuje možná lépe než dlouhé vysvětlování: „Růženě (spolutvůrkyni) Vašek 15/10/89.“
Člověk, kterému mohl důvěřovat
Kulhánková nebyla pouze opisovačkou Havlových textů. Postupně pro něj plnila úkoly, které předpokládaly značnou míru osobní důvěry. Sama později vzpomínala, že se stala jakousi „taxikářkou“ disidentů. Vozila představitele nezávislých iniciativ na tajná setkání a několikrát vezla i samotného Havla. Z rozhovorů s ním přitom tušila, že se poměry v Československu mění a že lidé z disentu stále vážněji přemýšlejí o budoucnosti země.
O rozsahu Havlovy důvěry svědčí i zdánlivě nenápadná epizoda z Českého Krumlova. Havel tam pobýval v hotelu Bílá růže, kde chtěl v klidu psát. Protože měl zkušenost, že mu Státní bezpečnost při silniční kontrole zabavila rukopis, neměl při návratu napsané texty u sebe. Prostřednictvím hotelové pokojské je nechal poslat na adresu Růženy Kulhánkové.
„Z toho je vidět, že jsem byla skutečně osoba loajální a velmi důvěryhodná,“ hodnotila po letech. Tato důvěra se projevila i v létě 1989.
Esej ukrytá pod podlážkou auta
Václav Havel měl v říjnu 1989 ve Frankfurtu nad Mohanem převzít Mírovou cenu německých knihkupců. Pro tuto příležitost připravil esej Slovo o slovu. Text se měl dostat na západoněmecké velvyslanectví a Kulhánková dostala za úkol pomoci s jeho předáním.
Večer před plánovanou cestou někdo zazvonil u jejích dveří. Když otevřela, našla lístek se vzkazem, aby přišla nahoru k Havlovi a přinesla esej, kterou měla u sebe schovanou. Kulhánková byla doma v županu a měla na hlavě natáčky. Ty si před vstupem do bytu sundala a odložila je v předsíni na komodu. V bytě byl ještě Milan Uhde, který přišel s Havlem ze setkání právě utvořené pobočky PEN klubu. Havel mu chtěl dát esej přečíst. Později na tento detail vzpomínala jako na něco téměř symbolického: velké dějiny se v domě na nábřeží odehrávaly uprostřed naprosto obyčejného života.
Druhý den ukryla Havlův text v automobilu pod podlážku a čekala před domem se zapnutým motorem. Měla Havla odvézt na západoněmecké velvyslanectví na oběd s vyslancem. Nejprve vyšel z domu Zdeněk Urbánek, za ním Václav Havel. K autu se však nedostal. Příslušník Státní bezpečnosti jej zadržel a odvedl. Kulhánková zůstala sama – s Havlovou esejí ukrytou v autě.
Rozhodla se pokračovat. Dojela na Malostranské náměstí a zamířila na západoněmecké velvyslanectví. Oznámila, že přináší zprávu od Václava Havla a že její autor nepřijde, protože jej právě odvedla Státní bezpečnost. Text předala a teprve poté začala přemýšlet, zda jej skutečně svěřila správnému člověku. Přes Alexandra Vondru proto kontaktovala Zdeňka Urbánka, který ji uklidnil, že postupovala správně.
Havel se objevil až v noci. Za sebou měl jedenáctihodinový výslech a dostal příkaz okamžitě opustit Prahu. Když zjistil, že Kulhánková esej předala neznámému člověku, nejprve se rozčílil. Když však uslyšel, že Zdeněk Urbánek ji ujistil, že se jednalo o důvěryhodnou osobu, uklidnil se. Pak svou sousedku požádal o sklenici koňaku a odjel na Hrádeček.
Objevujte v příbězích našich pamětníků nečekané souvislosti!
Nový AI asistent prohledává archiv nejen podle klíčových slov, ale také podle významu dotazu. Ptejte se na události, místa i zkušenosti pamětníků a objevujte související svědectví.Vyzkoušet AI asistenta Paměti národa
Sešli se u popelnice
Blízkost k Havlovi měla i méně příjemnou stránku. Po jeho propuštění z vězení v květnu 1989 byla Kulhánková předvolána k výslechu. Příslušníka Státní bezpečnosti zajímalo mimo jiné, jak často se s Havlem stýká.
Její odpověď dokonale vystihovala zvláštnost života ve společném domě. Záleží prý na dni. Někdy se s Havlem vidí i několikrát – například ve frontě v samoobsluze nebo u popelnic, když oba vynášejí odpadky.
Vyšetřovatel jí také oznámil, že na ni přišlo ze školy anonymní udání kvůli stykům s disidenty. Kulhánková odpověděla, že to je skutečně hrozné: člověk, který má vychovávat mládež, píše anonymní dopisy. Když jí následně navrhl, že by se mohli příště sejít v příjemnějším prostředí, třeba v kavárně, odmítla. Setká se s ním jedině po úředním předvolání. Byl to její první a zároveň poslední výslech.
V létě 1989 se také podílela na zpracování podpisů pod peticí Několik vět. Podepsané archy lidé přinášeli Havlovým nebo je vhazovali do jejich schránky. Havel je následně nosil ke Kulhánkovým, aby jejich syn David další podpisy spočítal.
Z nábřeží na Hrad
Pak přišel listopad 1989. Kulhánková se 17. listopadu účastnila pochodu z Albertova na Vyšehrad, na Národní třídu však již nepokračovala. V následujících dnech podporovala své studenty na gymnáziu Na Pražačce a sledovala rychlý rozpad světa, v němž do té doby žila.
Také doma na nábřeží se všechno měnilo téměř před očima. Před domem Havlových stála od konce osmdesátých let maringotka, v níž se střídali příslušníci Státní bezpečnosti. Kulhánková je vídala z okna. Dne 29. prosince 1989, ve chvíli, kdy se před domem připravovala kolona aut, která měla odvézt Václava Havla na Pražský hrad ke zvolení prezidentem, maringotku odváželi.
Symboličtější obraz konce komunistického režimu by se hledal obtížně: z téhož domu, který ještě několik hodin předtím hlídala Státní bezpečnost, odjížděl její dlouholetý objekt zájmu jako budoucí prezident republiky.
Ani tehdy však jejich sousedský svět okamžitě nezmizel. Dům i byt byly plné lidí a Havel neměl klid na psaní. Několikrát proto využil byt Růženy Kulhánkové. Právě tam pracoval i na textech spojených s jeho prvními prezidentskými dny a na novoročním projevu.
Havel stále psal rukou a jednotlivé verze projevu několikrát upravoval. Jednu z nich později zmačkal a požádal Kulhánkovou, aby ji vyhodila. To ona neudělala. Stránky vyrovnala a uchovala. První verzi projevu Havel Kulhánkové věnoval a na závěr připsal: „Majetek Růženy Kulhánkové – může to půjčit archivu kanceláře prezidenta.“ Obě verze později poskytla k oskenování archivu Knihovny Václava Havla (dnes 1. prezidentské knihovny). Díky tomu je možné porovnávat jednotlivé verze a sledovat, co Havel škrtal, doplňoval a považoval za podstatné, i to, jak přemýšlel.
Na Hrad nepůjdu!
Po revoluci se mohla Růžena Kulhánková ocitnout prezidentovi ještě blíž. Dostala nabídku pracovat na Pražském hradě. Podle jejích vzpomínek ji o to žádal přímo Havel a později také rodina jeho bratra Ivana. Znali ji jako důvěryhodnou a loajální osobu. Kulhánková však nabídku odmítla.
Důvod vypovídá o jejich vztahu možná více než všechna předchozí vyprávění. Řekla, že přátelské vztahy nezamění za pracovněprávní.
Odmítla i další nabídky a zůstala učitelkou. „Já chci být jenom malá česká učitelka,“ vzpomínala na své tehdejší rozhodnutí.
S Havlem se přesto dál vídala. Když se například vrátil z Ameriky, přinesl jí květiny, které dostal na letišti. Olga Havlová ji zvala na různá setkání, ale Kulhánková měla pocit, že jedna etapa jejího života skončila. S přestěhováním prezidenta se někdejší každodenní kontakt postupně vytrácel. Ještě spolu komunikovali prostřednictvím Havlova tajemníka Vladimíra Hanzela a měli domluvené soukromé setkání v restauraci. Havel však onemocněl zápalem plic a schůzka se již neuskutečnila.
Později už se potkávali především na společenských akcích. Havel ji při nich podle jejích vzpomínek vždy rád viděl, zeptal se, co dělá, a chvíli spolu hovořili.
Přidejte se do ⇒Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy.
Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.
Poslední podání ruky
Naposledy se setkali přibližně šest týdnů před Havlovou smrtí v Mramorovém sále pražské Lucerny při tradičním setkání přátel rodiny Havlových.
Kulhánková Havlovi vyprávěla, že se objevila v článku časopisu Blesk nazvaném „Havel a ženy“. Havel se trochu vyděsil, ale vysvětlila, že je tam uvedena mezi jeho věrnými kamarádkami. Současně mu slíbila, že o jejich přátelství nebude nikdy veřejně mluvit. „Jé, ty jsi hodná,“ odpověděl.
K tomu poslednímu setkání ještě Kulhánková dodává, že během večera se společně zpívala Havlova oblíbená píseň Když jsem já šel tou Putimskou branou. Když Kulhánková odcházela, Havel stál ve vestibulu s několika lidmi. Podle její vzpomínky k ní stál zády a náhle se otočil. „Jako by to vycítil,“ vzpomínala po letech. „Dodnes mám husí kůži na rukou.“ Podívali se na sebe a podali si ruku. Bylo to naposledy.
O několik týdnů později byla Růžena Kulhánková mezi pozvanými na smutečním obřadu v katedrále svatého Víta. Při odchodu z obřadu přemýšlela, co napsat do kondolenční knihy. Nakonec zvolila prosté rozloučení: „Bůh buď s tebou, Růžena.“
Slova nebyla náhodná. Tak se s ní Václav Havel při jejich setkáních loučil. Růženě Kulhánkové zůstalo několik Havlových dopisů, vzpomínky na jeho rukopisy, na večery u počítače, texty převážené před Státní bezpečností, květiny přivezené z Ameriky i věnování v jedné knize. Především však zůstala vzpomínka na vztah, který začal obyčejným sousedstvím v domě na pražském nábřeží a který Růžena Kulhánková odmítla vyměnit za místo na Pražském hradě.
