Přidejte si box Magazín Paměti národa na svou stránku Seznam.cz.
Petr Dujka se narodil 31. března roku 1951. Tento příběh se ale začal psát dávno před jeho narozením, v dobách, kdy se v českých dějinách objevil šlechtický rod Bubnů z Litic. Jeho předkové bojovali v napoleonských válkách, podepsali prohlášení české šlechty proti nacismu a hájili čest a nezávislost českého národa.
Jeho rodiče byli Eleonora Dujková, rozená hraběnka Bubna-Litic, a Petr Dujka. „Vzali se v roce 1948. Tatínek byl lesák, pocházel z Valašska. Byl to ohromný rebel. V sedmnácti letech přešel přes Polsko na východní frontu, kde se účastnil všech bojů. Prošel si Duklou, kde byl dvakrát zraněn,“ popisuje.
V únoru 1949 komunisté definitivně zkonfiskovali potomkům rodu Bubna-Litic rodové sídlo, zámek v Doudlebech nad Orlicí. Učinili to navíc obzvláště nechutným způsobem. Rodina se tehdy sešla, aby pohřbila pradědečka Petra Dujky, Michaela Bubno-Litice. „Když se maminka vrátila po pohřbu zpátky do zámku, byl už zapečetěný policií, která sledovala zpovzdálí a kontrolovala, jestli někdo do zámku neprojde. Všechny osobní věci jim vyhodili. Maminka s sebou tenkrát měla moji starší sestru Markétu. Ani plínky a sunar si nemohla vzít.“
Od té doby se rodina dívala na zámek už jen z dálky. Rodiče nechtěli, aby Petr a jeho sourozenci vyrůstali se stigmatem, které ukazovalo na jejich původ.
V Čechách v dobrém i ve zlém
Otec ve svých rebeliích pokračoval i po komunistickém převratu, převáděl lidi přes zelenou hranici. Dědeček a pamětníkův strýc emigrovali do zahraničí. K tomu jim významně pomohl právě Petr Dujka starší, který našel vhodné místo k přechodu, uplatnil tak své lesácké zkušenosti a znalost prostředí. Hranici přešli na Moravě, kde to bylo jednodušší, západní hranice v Čechách totiž už tehdy byla dost infiltrována různými falešnými převaděči a konfidenty.
Rodiče živili čtyři děti, společně žili v pronajatém domě v Praze. V roce 1953 však tatínek přišel o práci. „V době, kdy se mnou jezdil v kočárku, postupně vyplnil sedmadvacet kádrových dotazníků, než získal stálé zaměstnání… Půl roku byl nezaměstnaný, živil se načerno jako brigádník při rozvozu uhlí. Vlastně posluhoval partě uhlířů, která si sedla do hospody, a on dřel za ně. Dostal nějakých třicet korun za den,“ vypráví pamětník. Maminka uklízela ve školní jídelně.
Petra Dujku místo elitních škol čekalo učiliště. Už tehdy byl známý jako „rebel“, který si nedával pozor na slova ani na délku vlasů. „Vyhodili mě ve druhém ročníku, kdy mě to tam prostě nebavilo. Měl jsem neomluvené hodiny. A taky mně vůbec nevadily špatné známky. Měl jsem špatnou známku i z tělocviku, což je nepochopitelné. A měl jsem samozřejmě špatné známky také z chování,” vzpomíná.
Petr Dujka se po roce 1968 vyučil strojním zámečníkem na jiném učilišti, než ze kterého byl dříve vyhozen. Touto profesí se ale živil jen tři měsíce. Díky známosti se stal údržbářem na stomatologické klinice v Kateřinské ulici. „To bylo čisté a teplé prostředí, které se mi líbilo. Zároveň jsem začal studovat gymnázium pro pracující. Studovali tam také sportovci, policajti, a dokonce i kněz.“
Vyslýchali mě znovu a znovu
Už od dětství míval problémy s Veřejnou bezpečností, jednalo se tehdy spíše o klukoviny se zbraněmi. V době normalizace se o něj začala zajímat Státní bezpečnost. Kupoval totiž gramofonové desky populárních zahraničních skupin, walkmany, hodinky a ty pak prodával, což se považovalo za nepovolené podnikání. Jeho kamarád zase padělal pasy. Měl na půdě činžovního domu svoji „laboratoř“, kde padělky vyráběl. „A toho mého kamaráda pak zatkli. Celou noc jsme odváželi z jeho laboratoře všechny věci, aby tam nezůstal žádný corpus delicti pro estébáky,“ vypráví.
Estébáci měli sledovací stanici nedaleko jejich bytu, v kopuli u Palackého mostu. A on se pak u výslechu jen divil, co všechno o něm vědí. Výslechy na StB byly časté a pravidelné. „Jednou jsem přišel z výslechu domů a oni mě u domu sebrali znovu a znovu mě vyslýchali,“ říká.
Po zveřejnění Charty 77 se StB o Petra Dujku začala zajímat z ryze politických důvodů. Dobře se totiž znal se známým dramatikem Pavlem Kohoutem a jeho rodinou. „Chartu 77 jsme doma přepisovali a já jsem ji pak na klinice dával studentům do skříněk a rozdával dalším lidem,” popisuje Petr Dujka a dodává: „Prostě jsem byl rebel a bral jsem na sebe riziko. Když jsem chodil na výslechy, tak mi tam vždycky říkali, co jsem povídal včera v hospodě a co tam padlo za vtip. Samozřejmě mluvil jsem hlasitě a oni navíc měli všechno prošpikované fízly.“
Na konci 80. let už byl z Petra zkušený harcovník ve lhaní estébákům a v umění pohybu na demonstracích. Zúčastnil se i setkání 17. listopadu na Albertově. „Těch tajných policajtů tam bylo dost. Studenti se poznali, byli mladší. Kdo byl starší, tak mohl být klidně estébák. Konečně mohli si to myslet i o mně... Když někdo někde tenkrát fotil, tak jsem se ze zvyku raději schovával,” vzpomíná Petr Dujka.
Stal se zámeckým pánem
Po roce 1989 se karta obrátila. Rodový majetek Bubnů z Litic připadl v restituci společně mamince Petra Dujky a jeho strýci Adamovi, který se vrátil z emigrace v Austrálii. V roce 2005 si sourozenci majetek rozdělili a mamince Petra Dujky připadl zámek Doudleby nad Orlicí a přilehlé pozemky a lesy. Petr Dujka se v roce 2005 vrátil „domů“, do rodového sídla.
Pro Petra Dujku nastalo složité období. Bylo nezbytné investovat mnoho úsilí, času a peněz do oprav a obnovy zámku. V zámku totiž nezůstalo prakticky žádné vnitřní vybavení. Komunisté zámek zkonfiskovali a velmi špatně se o něj starali, mobiliář byl rozebrán a rozkraden. Uvnitř zámku sice později vznikla výstava vamberecké krajky, objekt sám ale chátral, a dokonce došlo i na vypsání demoličního výměru. Nakonec jej na poslední chvíli zachránili památkáři, kteří jako historicky unikátní uorčili kobercová sgrafita zámku.
Rodové sídlo se podařilo kompletně opravit a vybavit hodnotným mobiliářem, který se neustále doplňuje.
