„Jednoho dne mě tatínek vzal za ruku a přivedl mě k jedné velké budově. Rozhlížela jsem se kolem a všude samé jeptišky. V duchu jsem si říkala: Co to má být? Kde to jsme? Najednou mě napadlo, že to bude asi nemocnice, a vyděsila jsem se,“ popisuje Olga Masníková svůj příchod do Pražského soukromého ústavu pro hluchoněmé na Smíchově, kam ji tatínek přivedl jako šestiletou roku 1937.
Výchova neslyšících dětí v té době byla založena na takzvané orální metodě, která kladla důraz na odezírání ze rtů. Děti nesměly používat znakový jazyk, ten byl nazýván „posunčinou“ a vyučující ho považovali za podřadný. Ruce musely nechat schované pod lavicí nebo za zády, aby si jimi nepomáhaly. Místo toho trávily celé hodiny nácvikem vyslovování slov, jejich významu často nerozuměly.
Hedvika Mikulášová, která navštěvovala Školu pro hluchoněmé v pražských Radlicích, konstatuje:
„Učitelé jen psali slova na tabuli a my si je opisovali, oni si tam zatím dělali něco sami pro sebe. Když jsme měli slova opsaná, museli jsme je nahlas číst,“ pokračuje Hedvika Mikulášová. „Učitelé byli spokojení, ale my vlastně ani nevěděli, co čteme.“
Řádové cesty pomáhaly porozumět světu
Ve volném čase sice děti mezi sebou hovořily znakovým jazykem, ale pokud je učitelé přistihli, musely platit pokutu, jak popisuje Olga Masníková: „Náš třídní učitel se jmenoval Císař a byl strašně přísný. Když mě zahlédl, jak si znakovým jazykem povídám s kamarádkou, hned spustil: ‚Oli, nesmíš ukazovat, musíš mluvit!‘ Ať odezírá! A ty zaplať pokutu! Padesát haléřů.‘ ‚Ale já nemám žádné peníze…‘ ‚Tak já si to k sobě zapíšu, že mi to dlužíš, a zaplatíš to později.‘“
Podobnou zkušenost prožila i Hedvika Mikulášová v ústavu v Radlicích: „Když jsme došli na louku za školou, sedli jsme si a chtěli si povídat ve znakovém jazyce, ale když nás viděl někdo z učitelů, hned nás okřikl, ať mezi sebou jen mluvíme. Zkoušeli jsme to, ale bylo to na nic. Vůbec jsme si nerozuměli, kdybychom mohli ukazovat, porozuměli bychom všemu.“
Znakový jazyk tolerovaly řádové sestry, které se o děti staraly: „Jeptišky byly zlaté, chovaly se skvěle, hodně nás naučil. Jezdili jsme s nimi na výlety, učily nás formou hraní, dělaly všechno pro děti,“ vypráví Hana Jonášová.
Roku 1950 komunisté v rámci zásahu proti řeholním řádům vyhnali řádové sestry ze všech vzdělávacích zařízení. V ústavech pro neslyšící je však ponechali ještě dalších pět let: „Těch pět roků bylo jako navíc,“ komentuje to sestra Paulína Doušová z Kongregace školských sester Notre Dame.
Zároveň tím definuje přezíravý vztah komunistického režimu vůči handicapovaným.
Uprostřed vřavy bez informací
Orální metoda, založená na opakování a opisování slov, vedla k tomu, že pro děti bylo velmi obtížné porozumět abstraktním pojmům. Mnohé například nechápaly smysl Vánoc – viděly, že v určitém období se v ústavu strojí stromek a pod ním se objevují dárky, ale netušily, proč se tak děje. Stejně tak pro ně bylo nesnadné pochopit smysl politických událostí, které se v následujících letech odehrávaly. Když se v ulicích objevila nacistická vojska, když na Prahu dopadaly v únoru 1945 bomby, když ulicemi projížděly sovětské tanky, události byly pro neslyšící o to děsivější, že neznali souvislosti – většina lidí získávala aktuální informace prostřednictvím rozhlasu. „Šla jsem ráno do práce a najednou jsem viděla ruské tanky,“ vzpomíná neslyšící Otilie Jiřičková na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.
„Šla jsem na náměstí, byla tam spousta lidí. Snažila jsem se jich vyptávat, co se stalo. Říkali ‚Rusové jsou potvory‘ a nějaký kluk říkal, ‚vláda je svině‘. Až později jsem se dozvěděla o okupaci,“ pokračuje Otilie Jiřičková.
Hudba v podobě vibrací
Ve světě neslyšících působila jako zjevení osobnost Mobi Urbanové, neslyšící tanečnice, která ve čtyřicátých a padesátých letech vedla taneční soubor neslyšících dětí a dospívajících. Sama měla to štěstí, že rodiče ji v dětství navzdory jejímu handicapu podporovali v hudebním vzdělání, takže dokázala, že neslyšící mohou vnímat hudbu v podobě vibrací a své souznění s hudbou zviditelnit pohybem.
Alena Mervartová, která navštěvovala taneční školu Mobi Urbanové, vysvětluje:
V kroužku Mobi Urbanové mohly děti dát průchod tomu, co jim ve školách pro neslyšící bylo systematicky zakazováno: vyjádření prostřednictvím gesta a pohybu. Navštěvovala ho také Olga Masníková, která se tu v šestnácti letech seznámila se svým budoucím manželem, neslyšícím kreslířem a animátorem Borisem Masníkem: „Nahoře byl takový balkonek, kam chodili lidé a koukali se, jak dole cvičíme. A právě tam chodil i můj budoucí muž. Díval se na nás tam seshora, to mi bylo nějakých patnáct šestnáct, a pak mi řekl: ‚Pamatuj si, že jsi zadaná. Ty budeš moje.‘“
