Součástí programu bude prostor pro školy, pro mezigenerační setkání žáků s pamětníky. Bude zde prostor pro Centrum pomoci Paměti národa, pro setkání s pamětníky, se kterými udržujeme vztah i nad rámec natáčení jejich příběhů. Čeká vás vystoupení Divadelního ateliéru Paměti národa, ve kterém studenti libereckých středních škol zpracovávají regionální témata a příběhy pamětníků, které jsou dostupné v databázi Paměti národa.
V projektu „Živá paměť pohraničí“ jsme se při přemýšlení nad naším regionem inspirovali knihou Aktivní hranice v Evropě: Identita a kolektivní paměť v přeshraničním prostoru od profesora Karla B. Müllera z vysoké školy CEVRO Institut. Na přednášku a následnou debatu s ním se můžete těšit od 17:30. Po přednášce vystoupí v 19:30 kapela Rajtaraj, která hraje „akustický etnošraml“. Jste srdečně zváni!
Akci pořádáme za podpory statutárního města Liberec, Libereckého a Ústeckého kraje, Ministerstva pro místní rozvoj v projektu Živá paměť pohraničí, Česko-německého fondu budoucnosti, Hillersche Villa, Nordbeans Lázně a Galerie Lázně Liberec.
Po dlouhá léta tudy vedla hranice, pásmo zabezpečené pomocí drátěného plotu a strážních věží. Před rokem 1989 ostře hlídaná oblast sousedící s Polskou lidovou republikou obepínala Frýdlantský výběžek. A stejně tak byl obepnut Šluknovský výběžek hraničním pásmem s Německou demokratickou republikou. Hranice se v průběhu dějin měnily, to, co dnes považujeme za běžnou součást života – volný pohyb mezi sousedícími státy – ještě před několika desítkami let působilo jako nedosažitelný sen. A jsou to právě ta místa poblíž hranic, která dnes ukazují, jak s odstraněním „tvrdého“ střežení postupně zmizely i bariéry mentální i fyzické a lidé, dříve přísně odloučení, se dnes setkávají zcela přirozeně. Tak, jako jsme desítky let vynakládali úsilí na sekuritizaci hranice, musíme stejné úsilí věnovat i její desekuritizaci. Dokumentaristé organizace Post Bellum, konkrétně pobočky Paměť národa Severní Čechy, se vydali zmapovat život na hranicích obou výběžků.
Projekt „Živá paměť pohraničí“, který vznikl s finanční podporou Ministerstva pro místní rozvoj ČR a do něhož se Paměť národa zapojila v roce 2025, zkoumá současné problémy, které trápí české pohraniční regiony. Jeho hlavním záměrem je podpořit trvale udržitelný rozvoj oblastí, v nichž Paměť národa díky svým regionálním pobočkám dlouhodobě působí. Právě v těchto místech jsou stále viditelné důsledky poválečných událostí, jako byly odsuny obyvatel, izolace a slabý vztah lidí k jejich vlastním domovům. Málokdo má v pohraničí opravdové kořeny.
Vydali jsme se proto v pátek 8. srpna 2025 na terénní výzkum do Šluknovského výběžku a v sobotu 9. srpna 2025 do Frýdlantského. Hledali jsme pamětníky, hledali jsme silné příběhy, natáčeli, pořizovali fotografie. To vše s důrazem na dané téma „Živá paměť pohraničí“.
Přidejte se do ⇒Klubu přátel Paměti národa a pomozte natáčet další příběhy.
Děkujeme, že spolu s námi uchováváte českou historickou zkušenost.
Začali jsme v nejsevernějším městě České republiky, ve městě Šluknov. Někteří hledali zde, jiní se vydali do nedalekého Jiříkova nebo do zaniklé obce Fukov, kde v tento den probíhalo setkání rodáků. Hned první pamětnice, se kterou jsme ve Šluknově mluvili, nás se zaniklým Fukovem propojila. Paní Jana Štěpková se tam v roce 1940 narodila.
„Ve Fukově nebyla škola. Založil ji až můj dědeček. Bylo potřeba patnáct žáků. Jeden chyběl. Němečtí muži se nevraceli z války, tak si dědeček jednoho ze synů zabitého vojáka osvojil, aby třídu naplnil, a mohl tak otevřít ve Fukově českou školu.“
Složení obyvatel bylo vyrovnané. Polovina Němců a polovina Čechů, žili spolu bez větších problémů.
Fukovský výběžek je úzký pruh země, který od severu k jihu měří necelé tři kilometry a v nejužším místě má na šířku jen čtyři sta padesát metrů. Jde o pozoruhodný kout krajiny. Protékající řeka Spréva a specifické klima udělaly z místní půdy ideální podmínky pro zemědělství.
Po odsunu německého obyvatelstva v roce 1945 začala vesnice chátrat – opuštěné domy se staly terčem vandalů, kteří je vyrabovali, a postupně docházelo k demolici rozpadajících se budov. Fukov přišel o své řemeslníky, řezníka, pekaře, ševce i holiče, a kvůli obtížnému zásobování o něj nebyl ze strany nových osídlenců zájem. Pro stát se zničená obec stala přítěží, a tak ministerstvo vnitra začalo zvažovat směnu území s NDR. K výměně však nikdy nedošlo – Fukov byl nakonec definitivně zničen. V roce 1960 odstřelili kostel a zůstaly po něm jen hromady suti.
Jana Štěpková žila ve Fukově do svých čtrnácti let do roku 1944 ve smíšené česko-německé rodině. Pak se přestěhovali do Šluknova a část rodiny odsunuli. Na dlouhá léta ztratila se svými příbuznými kontakt.
„Po pětačtyřicátém jsme do Fukova mohli jen proto, že tam ještě žili příbuzní. Lidé se tam nemohli běžně promenádovat. Na hranici chodil voják s ostrými, vše bylo střeženo. My měli povolení tam občas projít,“ dodává k Fukovu přísně oddělenému od zbytku Československa.
Dnes žije ve Šluknově. Občas se s rodáky z Fukova stýká a česko-německé vztahy považuje po otevření hranic za vyvážené. Trápí ji tak jako velkou část obyvatel Šluknova problém se sociálním vyloučením romských komunit. Potýkají se s nedostatkem pracovních příležitostí a špatnou kvalitou bydlení, což vede k nárůstu kriminality. To vše převážně kvůli systémovým nedostatkům regionu. S tímto názorem ve Šluknově poměrně častým jsme se setkali i u dalších pamětníků.
Naše další kroky vedly do Domu s pečovatelskou službou. Pan Zdeněk Rada, který se narodil v roce 1941 ve východních Čechách, přišel do Šluknova jako voják v roce 1960.
Vojenskou službu nastoupil k pohraniční stráži. Seděl na tzv. „špačkárně“, což byla hlídací věž nad ženijně-technickým zátarasem. Drátěný plot vysoký dva metry a posledních dvacet centimetrů z ostnatých drátů.
„Když jsem sloužil na Moldavě, zažil jsem narušení hranic,“ vypráví Zdeněk Rada. „Bylo to v údolí a vystřelené výstražné světlice nebyly vidět. Trvalo půl hodiny, než jsme vylezli na kopec, abychom dali německé straně vědět. Šli jsme po stopách narušitele, šli přes ruiny zbořených vesnic. Zastavili nás až němečtí pohraničníci a pátrání si převzali.“
Do Šluknova někdy přecházela německá mládež jen tak pro zábavu. Procházkou. Zdeněk Rada říká, že je museli občas zadržet, na služebně jim uvařili čaj a pak je vrátili zpět, vypráví s úsměvem.
„Po otevření hranic v roce 1989 tady lidé Němce neměli moc rádi. Nechtěli, aby sem jezdili. Je to historická zkušenost. Čas vše vyhojí, dnes už je to lepší, ale stejně je cítit, že je v podvědomí lidí proti Němcům určitá nevraživost,“ říká Zdeněk Rada.
Náš terénní výzkum neskončil ve Šluknově, ale vydali jsme se dále na sever do útlého výběžku, který se zakusuje z toho velkého Šluknovského dále do území Německa. Do zaniklé obce Fukov, o které jsme toho dne ráno hovořili s paní Janou Štěpkovou. V odpoledne 8. srpna 2025 zde proběhlo Setkání rodáků ve Fukově, kde se mimo jiné připomínalo již zmiňované odstřelení kostela, od kterého uběhlo 65 let. Akci pořádalo Město Šluknov a Interreg, který je jedním z projektů financovaných z Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR) v rámci strukturálních fondů EU. Již více než třicet let Interreg mezi členskými státy podporuje nejen nadnárodní a meziregionální, ale také přeshraniční spolupráci. Součástí setkání byla i dvojjazyčná mše s Mons. Karlem Havelkou z litoměřické diecéze a farářem Markusem Ruhsem, kaplanem ze Schirgiswalde.
Mons. Karel Havelka si s námi o životě v pohraničí povídal. Narodil se v roce 1953 v nedalekém Rumburku, matka byla Němka, otec Čech, který do pohraničí přišel po druhé světové válce z Proseče u Skutče. Matčiny rodiče odsunuli ze Šluknovska v létě roku 1945. Ona právě nebyla doma, a když se vrátila, už se s nimi neshledala. Bylo jí tehdy dvaadvacet let a zůstala v Československu.
„Po sametové revoluci se říkalo: ‚Jdeme do Evropy‘. Co to je? My jsme tu v pohraničí žili Češi, Němci, Slováci a Polky sem chodily na práci. Několik národností společně a nikdo se na druhého neušklíbal. Takhle jsme tu žili a v Evropě jsme už dávno byli,“ říká Karel Havelka.
Nesdílí strach lidí z návratu Němců do jejich bývalých domovů. Tuto myšlenku, která na Šluknovsku často bývá živá, považuje za nesmyslnou. „Lidé měli strach, že se Němci vracejí a budou chtít majetky. Já říkám: ‚Nezbláznili jste se náhodou?‘ Všichni přece mají už dávno své rodiny a je jim v Německu krásně. Co jsme my, Češi, s těmi vesnicemi udělali? Kolik věcí se zničilo? A do tohoto by se měli vrátit?“ Různí lidé, různé názory. Na život v pohraničí ve Šluknovském výběžku ani dnes není jednoznačný názor. Region má své problémy, své stinné i světlejší stránky. Druhý den jsme proto pokračovali ještě do sousedního Frýdlantského výběžku, do v mnohém podobného území, do území uzavřeného ze tří světových stran hranicemi, v tomto případě s Polskem. Jsou potřeby obyvatel podobné? Má Frýdlantsko stejné problémy jako Šluknovsko?
V odlehlé obci s názvem Ves, v těsné blízkosti státní hranice, jsme mluvili s paní Annou Ondřejíkovou. Je majitelkou statku, jedné z nejstarších staveb v Libereckém kraji, jejíž historie sahá až do roku 1306, statek vlastnili její předci od 19. století a ona se zde v roce 1947 narodila.
„Když mi byly dva měsíce, přišli k nám gardisti a řekli: ‚Do čtyřiadvaceti hodin ven!‘ Naši tu nechali všechny drahé věci,“ říká Anna Ondřejíková o 27. únoru 1948, kdy je státní správa ze statku vyhnala.
Komunisti statek znárodnili a rodina se přestěhovala do Prahy. Anna Ondřejíková se pak vdala do Zlína. Na statku vzniklo JZD a v roce 1989 ho Anně Ondřejíkové vrátili ve zcela zdemolovaném stavu. Ona ho opravila a začala zde chovat kozy.
„Řekla jsem si, že tady nemůže být konec světa, ale jeho začátek. Otevření přechodu hranice tady u nás u statku je můj boj. Na obecním úřadě mi řekli, že tu hranice nikdy otevřená nebude. Krajský úřad byl naštěstí na mé straně a přesvědčil je. Nepřidali mi na to ale ani halíř. Musela jsem zafinancovat projekt, jednat s Ministerstvem zahraničí a stavbu zaplatit. Nakonec to byla při stoleté vodě jediná úniková cesta z obce…“ vypráví Anna Ondřejíková.
V obci se nikdy nesetkala s pochopením. Lidé si k ní nechodí kupovat domácí kozí sýry, nechodí na houslové koncerty, které pořádá syn Vladislav, nebaví se s ní a považují ji za „baronku“, která vlastní statek. Na druhou stranu pro sýry a na koncerty jezdí zákazníci a návštěvníci z Polska i z Německa. Hranice tu opravdu otevřená je.
