Režim se v roce 1985 cyrilometodějské poutě na Velehrad obával: narušovali ji, vydávali za mírovou slavnost. „Já jsem jim to říkal: nedělejte to, to nedopadne,“ usmíval se Tomášek. Účastnilo se jí na 200 tisíc lidí a nedopadla vlastně až na náměstích v roce 1989.

„Ten étos, to byla předzvěst změny, která nemohla nepřijít,“ vzpomínal sochař Otmar Oliva na euforickou atmosféru slavnosti, kdy věřící vypískali komunistického ministra kultury a hlasitě žádali náboženskou svobodu. A podobný pocit přelomové události pociťovali i další účastníci velehradské pouti.

„Komunistům musely lézt oči z důlků, když viděli, co se jim zformovalo pod rukama. Mysleli si, že mají společnost prošpikovanou donašeči, a najednou jim mezi prsty vyrostla republika v republice.“

Onou „republikou v republice“ pochopitelně Václav Pták, který tehdy na Velehrad dorazil s početnou skupinou z Plzně, mínil československé katolíky. Ti se v 80. letech začali více vzpouzet státnímu dohledu nad náboženstvím. Svůj podíl na tom měla razantní politika papeže Jana Pavla II. i osobnost pražského arcibiskupa Františka Tomáška. V situaci, kdy o naše druhé arcibiskupství – tedy to olomoucké – Vatikán sváděl zatím neúspěšný personální boj s komunistickým režimem, se právě český primas stával pro katolíky autoritou hájící nezávislost víry.

Kardinál Tomášek se tehdy již otevřeně pouštěl do konfrontací s režimem a na chystanou velehradskou pouť dokonce počátkem roku 1984 pozval samotného papeže. Pozvání podpořilo formou petice 22 tisíc věřících – ve srovnání s občanskými protirežimními aktivitami mimořádné číslo – a papež na pozvání odpověděl kladně. Komunistické orgány ale účast hlavy katolické církve obratem zakázaly.

Celou noc jsme zpívali a modlili se

Bitvu o návštěvu papeže tehdy českoslovenští katolíci ještě prohráli. Jenže to je jen vybičovalo k větší aktivitě a vzdoru vůči komunistům, jejichž snaha narušit přípravy svatometodějských oslav a co nejvíce omezit počet věřících, kteří se jich budou účastnit, totiž byla až příliš patrná. Ústřední výbor KSČ přijal celý soubor opatření – dokument o nich však kdosi „vynesl,“ takže věřící tato opatření už předem znali z rozšiřovaných samizdatů i z vysílání zahraničního rozhlasu.

Přesto režim zkusil ledacos, aby náboženskou pouť zhatil: od nesmyslného utajování termínu pouti přes ideologickou snahu zamlčet náboženský charakter slavnosti a prezentovat ji jako mírové shromáždění až po policejní manévry. Cestovní kanceláře na poslední chvíli rušily zaplacené cesty na Velehrad, pravidelné autobusové linky byly náhle odkloněny. V blízkých obcích se onoho červencového víkendu konalo mimořádné množství konkurenčních kulturních akcí, které měly z Velehradu odlákat návštěvníky: šlo o hasičské a myslivecké bály, ochotnická představení, sportovní utkání, výstavy květin...

Na Velehrad se naopak sjížděli milicionáři i Státní bezpečnost včetně pohotovostních útvarů rychlého nasazení se psy. Výše citovaný Otmar Oliva, který ve svém domě na Velehradě ubytoval 150 návštěvníků, mezi nimi i disidenty Ivana Havla, Václava Bendu a Rudolfa Kučeru, měl před domem zaparkovanou estébáckou „dvanáctsettrojku“ s černými skly a tajní si fotografovali každého z jeho hostů. Velehrad byl obklopen několika soustřednými kruhy policejních uzávěr a příslušníci šikanovali přijíždějící vozidla technickými prohlídkami, perlustrovali posádky, zjišťovali cíl cesty.

Nic z toho ale nepomohlo. Velehradské pouti se zúčastnilo podle odhadů 100–250 tisíc věřících – zejména Slováků a Moravanů, o něco méně Čechů. Několik desítek tisíc převážně mladých lidí se navíc na Velehrad sjelo už během soboty, aby na místě absolvovali již noční vigilii předcházející hlavní nedělní mši. Tito poutníci sice večer uposlechli příkazu vyklidit na noc baziliku, na výzvy, aby opustili Velehrad a přesunuli se do blízkého kempu, už ale nereagovali. „Celou noc jsme zpívali, modlili se, samozřejmě se tam motali ti estébáci,“ vzpomínal Augustin Ladislav Gazda.

Funkcionáře vypískali, kardinálovi viseli na rtech

Hlavní nedělní slavnost pak dalšího rána zahájil k rozčarování věřících nikoliv některý z biskupů či kněží, ale předseda Okresního národního výboru Uherské Hradiště Lapčík slovy: „Sešli jsme se na této mírové slavnosti…“ Už ta vyvolala pískot a bouřlivé výbuchy nesouhlasu: poutníci přece nepřišli na mírové shromáždění, ale na náboženskou pouť! Vystoupení dalšího komunistického funkcionáře popsal Augustin Ladislav Gazda takto:

,Vítám vás na mírové manifestaci.‘
 
 
00:00:00
00:00:00

„Korunu pak tomu dal ministr kultury Klusák. V řeči nepoužil u Cyrila a Metoděje slovo ,svatý.‘ Lidé ho přerušili a křičeli: ,Svatý Cyril a svatý Metoděj!‘ Nakonec ti estébáci šli za biskupem Vranou, který byl kolaborant, to se vědělo. Vrana poprvé v životě řekl něco chytrého, šel k mikrofonu a řekl: ,Bratři a sestry, uvědomte si, že jste na pouti.‘ A všichni tleskali – že jsme na pouti!“

Mluvčí Charty 77, filozof a katolík Václav Benda napsal: „Mocenská režie s takřka prorockou jasnozřivostí odhazovala jednu svou šanci po druhé: během několika hodin dokázala udělit i poslednímu z onoho čtvrt milionu věřících účinnou lekci, že nelze sloužit zároveň Bohu i satanovi, že komunistický režim je a chce být úhlavním nepřítelem i tohoto nejskromnějšího, nejposlušnějšího, nejtiššího církevního společenství.“ (V. Benda. Znovu křesťanství a politika: jak dál po Velehradě?)

Zatímco komunističtí funkcionáři neomylně vzbuzovali čím dál větší odpor lidí, vystoupení arcibiskupa Tomáška tehdy naopak okamžitě ukázalo, kdo je skutečným hrdinou a morálním vítězem slavnosti. Byť kardinál Tomášek směl pouze přečíst pozdravný list od papeže, lidé mu doslova viseli na rtech a na každou změnu intonace v jeho hlase reagovali jásotem, nebo naopak hrobovým tichem.

„Ten den myslím i ti nahoře pochopili, že kardinál Tomášek není vysmívaný generál bez vojska. Že má za sebou skutečně dav lidí, kteří si stojí za svým.“

Autorka výše uvedeného výroku sestra Marie Václava Dudová, která se pouti účastnila jako řeholnice Kongregace sester Cyrila a Metoděje sídlící na Velehradě, posléze kladně zhodnotila i to, že komunisté poutníky vyprovokovali nemístnými řečmi o mírovém shromáždění: „Nakonec bylo výborné, že tu ‚mírovou slavnost‘ začali. Tím lidi naštvali, de facto si o to řekli. A už to jelo! Když se pak kardinál Tomášek vrátil – on musel s nimi na Světlov na oběd – tak povídal: ‚Já jsem jim to říkal: nedělejte to, to nedopadne.‘ A tak se usmíval... Bylo vidět, že je naprosto spokojený, že to vzalo takové obrátky. To bylo opravdu nádherné.“

Ocejchovali estébáky podáním ruky

Ovace a projevy přízně sklidil i kardinál Casaroli, který přijel z Vatikánu náhradou za papeže, jehož komunistické orgány do země nepustily. Kardinál Casaroli předal velehradské bazilice zvláštní papežské vyznamenání Zlatá růže a sloužil mši svatou. A na vlastní oči se přesvědčil, že katolická církev v Československu zdaleka nestojí před zánikem a její naprostá destrukce nepřátelským režimem není myslitelná – právě tato obava, která se nyní ukázala být iluzí, přitom podle Václava Bendy po desetiletí živila opatrnický a v konečném důsledku škodlivý přístup mnohých ať už v Československu či na straně Vatikánu.

Státní orgány zjevně zaskočila vysoká účast zejména mladých lidí i jejich čím dál bojovnější naladění. Václav Pták popsal, jak se tajní policisté přimíšení mezi věřící neúspěšně pokoušeli ovlivnit dav, aby omezil projevy nesouhlasu během proslovů funkcionářů. „‚Prosím vás, lidi, nekřičte! Vždyť je to volovina, co říkáte. On má pravdu, poslouchejte!‘ A takhle se to snažili usměrňovat. Já si pamatuju, že jsem tam na jednoho tenkrát křikl: ‚Buď zticha, nebo tě tu ušlapem!‘ On něco říkal, já povídám: ‚Hele, podejte mi ho.‘ A on vám jako had mezi vysokou trávou vykličkoval a zmizel.“

Na elegantní způsob, jak se poutníci vypořádali s nastrčenými estébáky, vzpomněl také Jan Pijáček. Tajní podle něho byli dobře rozpoznatelní už proto, že mnozí z nich předem dobře neodhadli charakter akce a zřejmě v domnění, že se bude jednat „zas o nějaký potlach,“ dorazili „převlečení za trampy.“ „Když byla část obřadu, kdy si věřící podávají ruce, utvořil se kolem nich kruh a všichni k nim chodili a podávali jim ruce. Takže je podáním ruky ocejchovali, vyčlenili je z davu – tohle jsou oni! Byl to tenkrát velice silný zážitek a bylo to velmi povzbudivé. Nikdo v té době nečekal, že se něco takového může odehrát.“

Jít na náměstí, vydržet útok. Být morálním vítězem

Bezpečnostní složky se nakonec k násilí vůči věřícím neodhodlaly, připravená vodní děla zůstala nepoužita. „Bylo nás tam prostě příliš mnoho a státní moc se jednoduše na nic nezmohla,“ domníval se slovenský matematik, kybernetik a polistopadový politik Jozef Mikloško.

„Byl to psychologický zlom.“

Emancipace československých katolíků, která podle něho začala nejviditelněji právě na Velehradě, pak pokračovala třeba peticemi za náboženskou svobodu – tu nejznámější z přelomu let 1987-88, kterou organizoval Augustin Navrátil, podepsalo půl milionu lidí, a stala se tak nejmasovější podpisovou akcí proti komunistickému režimu. „Struktury už byly připravené a pro komunisty to byl další úder. Začali přemýšlet o tom, že tohle už není žádná legrace. Těch petic bylo tehdy víc a probíhaly relativně dobře.“

V každém případě se větší sebevědomí církve posílené na Velehradě projevilo třeba dalším úpadkem komunisty podporovaného sdružení katolických duchovních Pacem in terris. Sdružení začalo ztrácet členy už v roce 1982, kdy Jan Pavel II. papežským dekretem zakázal členství kněží v politických organizacích. Mnozí kněží v Československu toho s povděkem využili – díky jasnému papežově pokynu našli odvahu a kolaborantské sdružení opustili. Když se proto několik měsíců před poutí na Velehradě konal v Praze II. federální sjezd zmíněného Pacem in terris, velká část zástupců hierarchie včetně kardinála Tomáška se odmítla zúčastnit. Propast mezi věrností církvi a loajalitou režimu se začala jasněji rozevírat a výzva k věrnosti papeži Janu Pavlu II. a kardinálu Tomáškovi se šířila mezi věřícími pražské arcidiecéze. Výzva k věrnosti, kterou pak věřící prokázali na Velehradě.

Výše zmíněný Jozef Mikloško neváhal dokonce narýsovat spojnici mezi událostmi na Velehradě a dalším zásadním voláním po náboženské svobodě – tzv. Svíčkovou demonstrací – a od ní pak čáru protáhnout až k sametové revoluci. Svíčkovou demonstraci, v Čechách možná méně známou, přesto však velmi významnou manifestaci za náboženská a občanská práva, ke které došlo 25. března 1988 na bratislavském Hviezdoslavově náměstí, bezpečnostní složky tvrdě potlačily.

„Lidé tam tehdy byli zlití, zmlácení, ale byli morálními vítězi,“ uvedl Mikloško. „To znamená, že se tam podruhé stalo něco ve vědomí lidí – a to všechno mimochodem hlásil Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Tedy zkušenost Velehradu a zkušenost Svíčkové demonstrace: dá se jít na náměstí, dá se vydržet útok přímo fyzický a dá se být morálními vítězi. Myslím, že toto byly psychologické cesty k listopadu 1989, kdy se celé Československo spontánně naplnilo lidmi na náměstích.”