Vyšetřovací vazba, uzavřený pavilon v Bohnicích, ilegální přechody hranic do Polska a zpět, práce topiče, přespávání na smetištích. Všechny tyto zkušenosti stihl Jáchym Topol nasbírat do svých pětadvaceti let a později z nich čerpal při své práci reportéra i ve svých románech. Narozdíl od většiny spisovatelů se nikdy neuzavřel do úzké literární bubliny; zkušenost disentu a undergroundu, prožitá až na dřeň, ho naučila komunikovat s lidmi na okraji, kteří ožívají i v jeho prózách.
Trochu jiné gymnázium
Pocházel z disidentské rodiny: jeho otcem byl dramatik Josef Topol, signatář Charty 77, matka Jiřina byla dcerou spisovatele Karla Schulze a od mládí patřila k okruhu přátel Václava Havla. Jáchym i jeho mladší bratr Filip měli štěstí: dostali se na gymnázium v Radotíně, kde v té době studovalo více dětí chartistů. Vládla tu zvláštní atmosféra, na jednu stranu svodomyslnější než na jiných školách, na druhé straně byli studenti pod dozorem Státní bezpečnosti. „Na tenhle gympl jezdili estébáci,“ vzpomíná Jáchym Topol
„Odvezli mě ze školy na čtyřicet osm hodin do cely předběžného zadržení. A to bylo fascinující, protože jsem měl v omluvném listu razítko z Bartolomějské!“
Ve třídě mu to samozřejmě u podobně smýšlejících spolužáků zajistilo okamžitou popularitu. Jeho bratr Filip už v době středoškolských studií založil kapelu Psí vojáci, Jáchym psal básně v undergroundovém duchu a ihned po dosažení plnoletosti podepsal Chartu 77.
Na vysokoškolské studium pomýšlet nemohl, režim mu ale umožnil studovat ještě nástavbu na střední škole sociálně právní. I odtamtud si ho Státní bezpečnost odvážela k výslechům, jejichž součástí byly i nabídky spolupráce. Za to mu slibovali možnost cestovat do zahraničí na koncety západních kapel nebo na jeho poměry lákavé finanční odměny.
Na uzavřeném oddělení
Získání modré knížky, která by ho zprostila vojenské služby, pro něj v době dospívání bylo zásadním životním projektem, na kterém pracoval několik let:
„Budoval jsem si tu modrou knihu, to jsme museli, fakt odmalička.“
Začal docházet ke spřízněné psychiatričce, kterou navštěvoval také Mejla Hlavsa a další lidé z undergroundu. „Jáchyme, uděláme to na hospitalizaci,“ navrhla a vymyslela plán. Mladý básník se měl nechat zavřít na psychiatrii už několik měsíců před odvodem, aby to na odvodovou komisi nepůsobilo příliš nápadně. Záměrně nedokončil sociálně-právní nástavbu, aby vytvořil dojem, že má duševní potíže. Na rozdíl od jiných mániček neměl na zápěstí „žebřík“ jizev od pokusů o podřezání žil, nepředváděl žádný teatrální výstup, po němž by ho odvezla sanitka, ale dostavil se do léčebny sám, autobusem.
Připouští, že docházení na psychiatrii u něj i u některých jeho vrstevníků nemuselo být čistě jen účelové: „Ono to teď všechno má takový odbojný politický nátěr, ale když si to promítám zpětně, když si představím ty osmnácti-, devatenáctileté lidi, kteří žili bez potvrzení o zaměstnání, neustále obtěžovaní policií, v neustálých problémech s rodiči… Byli jsme taková bohémská cháska a mnozí z nás možná v tom blázinci skončili oprávněně.“
V psychiatrické léčebně v Bohnicích nicméně Jáchym Topol skončil na uzavřeném oddělení, pověstné „dvojce“, mezi těžce nemocnými pacienty, kriminálníky s nařízenou ústavní léčebou a narkomany. Podle Jáchyma Topola tu vládla řada zvyků podobných kriminálům či dokonce totalitním lágrům, například hierarchiazace pacientů na životaschopnější a méně odolné. Rozlišovacím znamením byla obuv, ti výše postavení nosili kožené pantofle, které si museli sehnat a obhájit, zatímco ostatní zůstávali v obyčejných bačkorách:
„Bylo to lidské podsvětí. Pro mladého básníka dokonalý studijní materiál.“
Přes hory do Polska
Před odchodem do Bohnic pracoval několik měsíců jako topič a poznal tak drsné dělnické prostředí, které do budoucna výrazně ovlivnilo jeho práci s jazykem a svět jeho románů. Když ho po třech měsících a dvou týdnech propustili, pracovní povinnost se ho už netýkala. Získal invalidní důchod „na hlavu“, a tak se mohl plně zapojit do činnosti undergroundu a jen příležitostně si přivydělával brigádami.
Uctíval polského básníka Rafała Wojaczeka a vyrážel stopem na několikatýdenní cesty po Polsku, do Čenstochové nebo na sever k moři ve společnosti dlouhovlasých volnomyšlenkářů, místní odrůdou hippies a potkával mýtické postavy s přezdívkami jako Křižák nebo Tarzan. „Ti kluci měli sice dlouhé vlasy, ale nějaký politický odboj je nezajímal, dnes by byli spíš motorkáři, byli to drsní divočáci.“ Přespávali ve spacáku v lese, na smetišti nebo v cizích bytech.
Za své „kmotry“, kteří ho přivedli do prostředí politické opozice, považuje Ivana Lampera a Petra Uhla. Přes ně objevil svoje nové poslání: pašovat přes hory do Polska samizdatovou literaturu. Plánovači těchto výprav byli Alexandr Vondra nebo Ivan Lamper. „Já jsem byl ten nosič, trochu tupan,“ říká Jáchym Topol, ale vzápětí dodává, že kráčet po horách s těžkým batohem knih na zádech bylo pro něj jedním z nejkrásnějších zážitků v životě. Užíval si i okamžik, kdy je jednou na cestě přes hory zatkli polští pohraničníci:
„Kdybych věděl, že na mě s báglem plným publikací včetně básní budou mířit samopalníci, moc bych se na to těšil. Větší zájem o poezii jsem už nezažil.“
Poláci však byli obsahem jejich zavazadel značně překvapeni:„Asi nečekali, že jsme političtí. Spíš předpokládali, že tam máme vodku, uheráky nebo já nevím co, a že byli šokovaní, že tam byla literatura.“
Chtěli jsme to dělat jinak
Už se spolužáky s gymnázia a malostranskou partou vydával Jáchym Topol „polodětský“ samizdatový časopis Violit. Po seznámení s Ivanem Lamperem začal pracovat na profesionálnějším samizdatu Jednou nohou.
„Ten název měl znamenat ,jednou nohou v kriminále’.“
Název vydržel jen několik čísel, časopis se brzy přejmenoval na Revolver Revue. Zakládajícím členem redakce byl i grafik Viktor Karlík, který pro revue pracuje dodnes. Do prvního čísla jim Václav Havel věnoval svou esej Šest poznámek o kultuře. „S úctou a obdivem, ale i jistým odstupem, jsme komunikovali s Františkem Stárkem, s Jirousem, pokud byl na svobodě, s Váňou Bierhanzlem z okruhu DG 307. Tyhle starší androše jsme obdivovali, ale chtěli jsme to dělat jinak.“ Odlišit se chtěli nejen od starší generace undergroundu, ale i od tehdejšího typu samizdatu: měli větší ambice, jak pokud šlo o výtvarné zpracování časopisu, tak i počet vydaných kusů.
Prací na novém vydání Revolver Revue strávil Jáchym Topol i 17. listopad 1989. V následujících dnech v něm zůstávala pochybnost, zda se ještě nestane něco, co zvrátí vývoj opačným směrem. Drobná událost ho však přesvědčila, že to už nehrozí: „Přecházel jsem Jungmannovu ulici, přede mnou zastavilo policejní auto a já před ně plivnul. A teď jsem se kouk, jak se ti dva policajti na sebe podívali, 'zhnuseně se zašklebili a odjeli. Byl jsem strašně šokovanej a moc se mi to líbilo. Takové gesto by mi předtím neprošlo.“
Psát, co to jde
Sloučení redakcí samizdatového Sportu a Revolver Revue vznikl v těch dnech Informační servis, nový zpravodajský časopis, vycházející rovněž dodnes pod názvem Respekt. Jáchym Topol v něm pracoval až do roku 2007, současně působil i v redakci Revolver Revue. Psaní poezie postupně opustil a v roce 1994 mu vyšly první dvě prózy: novela Výlet k nádražní hale a rozsáhlý román Sestra. Zatím poslední román Citlivý člověk vydal v roce 2017.
„Spisovatel ztratil roli národního buditele, kterou i já si ještě pamatuji z doby samizdatu,“ řekl Jáchym Topol na letošním Světě knihy v rozhovoru pro DVTV. „Literatura už ztratila svou výsadní pozici, neutváří myšlenkový svět mladé generace. Role spisovatele je ale jednoduchá: má psát, co to jde a co může. Pořád by měl být pozorovatelem a zapisovatelem.“
