Co stojí za vznikem knihy?
Veronika Kořínková: Před šesti lety manžel onemocněl akutní leukémií a my jsme měli doma dva syny. Já nevěděla, jak se takhle malí kluci vychovávají, a začala jsem přemýšlet, jak se z malých kluků můžou stát šťastní muži. Když se manžel později uzdravil, vymysleli jsme společný projekt: zkusíme oslovit pocitově nám blízké osobnosti a vyptáme se na jejich dětství a dospívání. Na to, jak je ovlivnily jejich rodiny, případně učitelé ve školách a četba, se kterou se setkali v dětství, a vyptáme se na mnoho dalších detailů, které je formovaly v muže, kterými dnes jsou.
Jak dlouho rozhovory vznikaly? Devět mužů, to není malé číslo...
Veronika Kořínková: Předcházela jim velmi intenzivní příprava. Pány jsem nechtěla na ničem nachytávat, a tak jsem jim rámec svých otázek posílala dopředu. Nechala jsem je, aby se nad otázkami mohli skutečně zamyslet a důkladně zavzpomínat právě na své dětství i dospívání. Poté jsme se víckrát setkali, protože se samozřejmě nabalovala další témata.
Jedním z pánů je Jan Sokol, kterého vy popisujete jako jakési „zaklínadlo“, které vám pomohlo najít cestu i k dalším rozhovorům. Co tím myslíte?
Veronika Kořínková: Já nejsem novinářka ani spisovatelka, takže dostat se ke všem osobnostem pro mě nebylo vůbec jednoduché. Ale s Janem Sokolem jsem se znala ze školy a vytvořila jsem s ním zcela první rozhovor, se kterým okamžitě souhlasil. A jakmile se ostatní dozvěděli, že jsem na prvním rozhovoru spolupracovala právě s ním, tak to najednou začalo vypadat velmi jednoduše a se všemi se mi podařilo snadno domluvit. Získali jsme tak postupně jejich důvěru a do projektu s námi šli.
Na začátku knihy je citát Jana Sokola:
Jak toto sdělení chápete a proč jste ho vybrala?
Veronika Kořínková: Podle mě tento citát nejlépe vystihuje záměr knihy. Já si všech pánů velice vážím, ale samozřejmě každá osobnost je jiná. Každý z nich má jiné názory. Prošel si nějakým jinými etapami, má hodnotový rámec, který je sice u všech trochu podobný, ale v některých názorech jsou přece jen velice odlišní. Přesto jsou ale všichni dobrými muži, kteří pouze k některým věcem přistupují odlišně. Zmíněný citát to hezky vystihuje. Například mí synové jsou oba úplně jiní. Ale mají od nás stejný hodnotový základ, který z nich, doufám, vytvoří dobré lidi se šťastnými životy.
Jak vznikaly fotografie ke knize?
Pavel Kořínek: Vždy během rozhovorů a často i během dalších návštěv. Když proběhla první návštěva, po které Veronika napsala rozhovor, tak se později domlouvala na dalším setkání a právě k tomu jsem se přidal taky já. Ideální bylo být u dvou setkání, a nafotit tak toho člověka vždy ve dvou prostředích. Třeba Pavla Pafka jsem nafotil v nemocnici v jeho kanceláři a pak u Vltavy v loděnici, kam chodí jezdit na kajaku.
Jak se vám společně pracovalo?
Pavel Kořínek: Pro nás to byla práce jako každá jiná. My spolupracujeme tak, že všechno řešíme i doma. Jsme pořád spolu, a proto se na věcech domlouváme v podstatě nonstop, takže spolupráce funguje velice dobře.
Veronika Kořínková: Souhlasím. Máme podobné názory a jsou nám blízcí stejní lidé. Michaela Kocába do knihy například prosadil manžel, o něm jsme se na začátku chvíli dohadovali, ale nakonec mi přirostl k srdci skoro nejvíc ze všech pánů. Takže to opravdu fungovalo dobře.
Jan Sokol a Karel Schwarzenberg si knihu už přečíst nemohou. Co by o ní podle vás řekli, kdyby mohli?
Veronika Kořínková: Jan Sokol četl pouze svůj rozhovor a s ním byl spokojen, takže věřím, že by se mu líbil i celý výsledný projekt. Jsme v kontaktu s jeho syny a jim se to líbilo moc. Karel Schwarzenberg část knihy viděl a myslím, že i její zbytek by mu udělal radost.
Pavel Kořínek: U fotografií je to stejné. Karel Schwarzenberg ze začátku s focením nesouhlasil, ale když viděl fotky Pavla Pafka a Jana Sokola, tak nakonec kývnul. Každý člověk se pochopitelně nerad fotí, a nikdo z pánů z focení nebyl vyloženě nadšený. Já se ale snažím během focení moc nekomunikat, nesmí to být stylizované. Oni potom zapomenou, že u nich vůbec jsem a právě v takových chvílích vznikají přirozené fotografie.
Nechávali jste všechny rozhovory i fotografie schvalovat?
Veronika Kořínková: Ano, kompletně všechno. Pánové s námi procházeli fotografie, procházeli si texty. Často ještě chtěli něco zdůraznit nebo doplnit detaily, které nezazněly. Já sama chtěla, aby se do rozhovorů skutečně dostaly věci, které zpovídaní považovali za nejdůležitější. Proto jsem jim nechala dost času a díky tomu jsou v knize vyjádření, která jinde ještě nezazněla. Mnozí knihu brali jako takové své velice zkrácené paměti.
Četli jste knihu vašim synům?
Veronika Kořínková: Celou knihu jsme našim synům nečetli, ale oba byli u procesu jejího vzniku. Náš tehdy sedmiletý syn například vymyslel jednu z otázek pro Karla Schwarzenberga: chtěl byste být českým králem, kdybyste mohl? Pana Schwarzenberga otázka překvapila, protože se ho takhle ještě nikdo neptal, takže následovala velice zajímavá odpověď. Náš mladší syn pak celou knihu a její vznik začíná více vnímat až teď a je znát, že na něj okolnosti vzniku spojené s manželovou nemocí zpětně působí .
Vznikne kniha Jak vychovat dívku?
Veronika Kořínková: Už se na ní pracuje. Jeden rozhovor je téměř hotový a bude s Evou Jiřičnou. Další budou následovat, ale jména zatím nechci prozradit.
Co je pro vás okolo vzniku knihy Jak vychovat chlapce nejdůležitější?
Veronika Kořínková: Pro nás je hlavní, že celý výtěžek jde na léčbu leukémie. To je věc, kterou vždy chceme zmínit, protože tohle byl její primární cíl. Když knížka k tomu zároveň udělá ještě radost čtenářům, tak se spojí dvě pro nás nejdůležitější věci. A máme z toho radost!
