Jaká témata a které osobnosti vás čekají?
Rozhovory vycházejí z knihy, která vznikla ve spolupráci České spořitelny a Paměti národa. Co spojuje banku a projekt zaměřený na uchování historické paměti? Náš společný cíl: chceme přispět k budování silné a svobodné české společnosti.
Jakub Železný: Za kulturu s velkým „K“ se dnes považuje i to, co kdysi bylo tak trochu popové, třeba opera. Bude to tak vždycky?
Helena Třeštíková: Jenže co to je velká kultura a kdo ji jako velkou definuje?
JŽ: Současná velká kultura je velkofilm, velká, obsáhlá kniha. Budou vždycky „velké“, nebo to jednou bude jinak?
HT: Já bych očekávala, že vždycky budou „velké“ a že velké budou ve svém žánru.
Marek Adamczyk: Co dnes považujeme za velkou kulturu, už asi malé nebude. Je spíš zajímavé přemýšlet, z kterých v současnosti populárních žánrů se v budoucnosti velká kultura stane, které vůbec mají ten potenciál. Přemýšlím o tom docela často a podle mě je obrovský potenciál třeba ve videohrách…
JŽ: Videohra jako umělecký žánr? Fakt?
MA: Hledal jsem totiž příklad něčeho, co dneska považujeme za naprostý pop. A když se tím žánrem trošku proberete, zjistíte, že v něm opravdu vznikají díla, která mají umělecký potenciál. Já sám jsem docela velký fanoušek videoher. Spousta dnešních dospělých hrála hry už jako děti. Společnost si na tuhle myšlenku čím dál tím víc zvyká. Lidi totiž už zažili, že hra není jenom bezduchá zábava, ale že má v sobě i potenciál nějakého uměleckého výrazu.
HT: Tak tady je vidět generační rozdíl mezi námi…
JŽ: Já jsem se bál, že řeknete propast, „rozdíl“ je dobré slovo…
HT: Já jsem tedy v životě nehrála žádnou hru a úplně mě to míjí. Faktem ale je, že dneska je i na FAMU obor herní design. Takže za umělecký projev je to považováno i oficiálně. Já jsem k tomu ale ještě nedospěla a vůbec nevím, jestli někdy dospěju… Ve společnosti, kde se o tom mluví, bych se nechytla.
JŽ: Vy jste řekla, že ten obor se jmenuje Herní design. Takže je to, Marku, hlavně otázka designu? Design je samozřejmě svébytná umělecká disciplína už po desetiletí. Takže v oblasti her se hlavně řeší „jak to vypadá“. A že to vypadá pořád lépe…
Marek Adamczyk Patří mezi talentované herce nastupující generace. Vystudoval DAMU a od svého debutu ve snímku Lidice zaujal mnoha dalšími rolemi v televizních seriálech a filmech. V poslední době zazářil v hlavní roli divadelního představení o životě Miloše Formana. Angažuje se také jako člen prezidia Herecké asociace.
MA: Když se řekne „herní design“, tak se spíš uvažuje o architektuře herního zážitku než o tom, jak hra vypadá. A tohle je hrozně zajímavý prvek. Už ve chvíli, kdy hru vytváříte, musíte uvažovat o tom, jaký zážitek chcete v hráči vzbudit a jakými prostředky to chcete udělat. Design je v tu chvíli určitě hodně důležitý.
JŽ: Já si vždycky vzpomenu na slavný Formanův film Amadeus, kde je vidět, že když na tom Mozart nebyl moc dobře, dělat právě ty takzvaně popové věci. A dneska je považujeme za tu nejvyšší možnou kulturu. Nebude to tak třeba i s videohrami nebo dalším „popem“?
HT: Muzikály třeba taky budou považované za velká díla a, co já vím, takový Jesus Christ Superstar je za něj možná považován už teď.
JŽ: Svoboda vyjadřování je jednou ze základních občanských a lidských svobod a jejím projevem samozřejmě je i svoboda tvorby. Mám ale pocit, že čím je člověk konzervativnější – všimněte si, neřekl jsem „starší“ – tak tím hůře si zvyká na to, že se bere jako „Kultura“ něco, čemu nerozumí. Potřebuje vlastně kultura vůbec takové vymezení rozumím–nerozumím? Hrajte si klidně hru a říkejte si tomu třeba „Kultura“, ale já jsem z jiné generace a nechápu to tak a velké „K“ bych nikdy nenapsal.
MA: Je dobré udělat si nějakou svou definici. Já přece rozumím tomu, že čím je člověk konzervativnější, tím hůř si zvyká. „Kulturu“ si ale představuji jako dejme tomu kruh a v jeho středu jsou žánry a díla, která nás nejvíc propojují. A na jeho okrajích jsou pak ta díla, která nás třeba víc rozdělují a zkoumají nějakou hranici toho, co právě považujeme za kulturu nebo za umění nebo jak uvažujeme o tom, co jsou pro nás důležité hodnoty. A lidi často mají tendenci z toho kruhu či koláče vyčleňovat právě věci, které je provokují a oni s nimi nesouzní. Podle mě je to vlastně chyba, kultura je spektrum.
JŽ: Při vašich slovech jsem si hned vzpomněl na pizzu. Ne každý člověk jí její okraj, ale všichni většinou chtějí ten vnitřek, kde je sýr a ty dobré věci. Ale třeba já mám okraj pizzy rád! Paní Heleno?
HT: Lidé jsou různí a není to jenom generační problém. Mají prostě rádi různé žánry, různé typy kultury. Vezměte si literaturu, všichni se asi neshodnou na jediné knize, že právě tahle je ta jejich oblíbená. Nebo na jediném žánru…
JŽ: A pak jsou výjimeční autoři. Nebo „ta jedna kniha“, která dokáže udělat nejširší pomyslnou brázdu, kniha, kterou pochválí nejvytříbenější recenzenti, a čtou ji i lidi napříč společenským spektrem.
HT: Jenže určitě se objeví i takoví, kteří to zase zpochybní, tak je to, myslím, téměř u všeho. Nevšimla jsem si, že by tady bylo něco považované za úplně stoprocentně „top“ a nikdo by neřekl nic jiného.
JŽ: Dnes může být vlastně každý tvůrcem nějakého obsahu a nějakého veřejně prezentovaného a samozřejmě i veřejně sdíleného díla a může říct: „Já vytvářím nějakou kulturu, já vytvářím nějaké umělecké dílo.“ A někomu jinému se to tak zdát nemusí. Co si o téhle demokratizaci prostoru, ve kterém se kultura odehrává, myslíte?
HT: Platí to podle vás pro úplně všechny žánry? Jasně, třeba film je dneska možné natočit na mobil. Vznikl tak třeba film Banger., ale přece jenom i takhle natočený film vyžaduje určité finanční prostředky a není možné, aby ho dělal někdo jenom tak, náhodou. Podle mě to tak bude vždycky. Prostě není možné, aby všichni vytvářeli něco, čemu pak budeme říkat „Kultura“. Není to tak, že se ráno probudím a řeknu si: „Udělám nějakou Kulturu!“
Líbí se vám tento rozhovor? Předplaťte si Magazín a dočtěte si ho!
