Jaroslav Čermák bojoval v první světové válce na rakousko-uherské straně a po svém zajetí přešel ke státům Dohody, stal se srbským, italským a francouzským legionářem. Začátek jeho příběhu odpovídá osudu člověka, který se stane jednou z nadějí první republiky.
Pak skutečně dokázal vydělat peníze a v pražských Záběhlicích měl továrnu na součástky. Ta byla tak úspěšná, že se s ní počítalo na konci 30. let, kdy Československo už bylo ohroženo německým nacistickým režimem, jako s dodavatelem pro armádu. Dokonce kvůli tomu byla prověřena celá Čermákova rodina a prvorepublikové orgány konstatovaly, že celá rodina je takzvaně „státně spolehlivá“. Pak přišel 15. březen 1939.
Okupace se stala v životě mnoha lidí zlomem, který znamenal, že se dramaticky mění jejich osud. Začali proti nacistům nějakým způsobem bojovat. Ne tak Jaroslav Čermák: on se totiž stal fašistou a takzvaným „vlajkařem“, tedy členem české krajině nacionalistické organizace Vlajka.
A stejně jak byl spolehlivým občanem první republiky, tak aktivním, dokonce velmi aktivním se stal vlajkařem. V červenci roku 1939 zorganizoval pravděpodobně největší vlajkařský fašistický útok na Židy během existence Protektorátu. S dalšími členy podnikli agresivní výpravu do Dobříše, kde se pokusili vypálit synagogu. Nepovedlo se jim to, nesehnali dost hořlavin... V roce 1940 byl iniciátorem útoku Vlajky na budovu Národního souručenství, jediné povolené nenacistické politické strany. Ke konci války ještě stihl vstoupit do dvou kolaborantských organizací.
Hned po válce se československé bezpečnostní orgány začaly o Čermáka zajímat. Ten podle tvrzení rodiny odjel do Brazílie, nebylo to nepravděpodobné, na takovou cestu by z dob první republiky mohl mít peněz dost. Ukázalo se ovšem, že to není pravda: Jaroslav Čermák byl zatčen v září 1945 a už v červnu následujícího roku popraven v Praze na Pankráci.
