Ceny Paměti národa převezmou v Národním divadle stateční lidé, kteří nám vyprávěli své příběhy. 17. listopadu mezi nimi bude i Marie Susedková. Estébáci jí při výslechu přerazili čelist.

Marie Susedková rozená Hrubá ve své chalupě ve středomoravské vsi Rozstání uchovává několik malých papírků. Jsou na nich kresby noční oblohy, zamřížovaných budov a verše:

Chtěla bych, mamičko, za Tebou

mdlý měsíc duje oblohou

nikdo mu cestu nekříží

smutně se dívá do mříží.

Napsala je jako dvacetiletá vězeňkyně na toaletní papír a později se jí podařilo předat je matce během její návštěvy v nápravném pracovním táboře ve slovenských Sučanech. Tady si odpykávala trest za velezradu. Vzpomíná, že během nečastých návštěv si ve vězení často nebyli schopni nic říct, většinu společného času rodiče plakali.

Celý život prožila Marie Susedková (* 1930) ve své rodné vsi na Drahanské vrchovině. Během válečných let museli na podzim roku 1943 všichni obyvatelé z nařízení protektorátních úřadů opustit svá stavení. Jednotky SS tu chtěli rozšířit svůj výcvikový prostor. Když pak skončila válka, našli ves vyrabovanou, zničenou a částečně vypálenou. 

Marie Susedková patří mezi letošní laureáty Cen Paměti národa, letos budou udíleny potřinácté. Společnost Post Bellum tak oceňuje lidi, kteří ve svém životě prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova. Jejich příběhy budou veřejnosti představeny v rámci slavnostního večera 17. listopadu v pražském Národním divadle, živě jej přenáší Česká televize a Český rozhlas.

O pár let později čekala na místní další zkouška. Po únorovém komunistickém puči začaly do vsi jezdit černé limuzíny. Od podzimu 1949 tu zatkli desítky vesničanů, na jaře roku 1951 si brněnští estébáci přijeli i pro dvacetiletou úřednici z místní mlékárny Marii Susedkovou, tenkrát Hrubou.

Proč jsem to dělala? Asi z dobré vůle

Marie pocházela z místní selské rodiny, vychodila rodinnou a hospodářskou školu. Ráda chodila cvičit do Sokola. O politiku se nezajímala. Na jaře 1949 přijeli na návštěvu do Rozstání bratranec František Kolář s kamarádem Hynkem Malým. Řekli Hrubým, že se u nich chtějí učit na maturitu. Marie vzpomíná, jak mladíky vyprovázela na autobus: „Franta ke mně přišel, objal mě kolem ramen a říká:“ 

„,Sestřenko, teď ti něco řeknu. My jsme tady tajně. Jdeme za hranice a už se víc neuvidíme. Jestli jsi viděla, že jsme u sebe měli pistoli, tak to nikomu neříkej.‘“

Ještě předtím ale Marie spolu s kamarádkou studentům pomohla sjednat schůzku s místním krejčím Janem Hudcem. O pár týdnů později svému bratranci a jeho kamarádovi pomohla ještě jednou, u Malého, který se mezitím schovával v jiné vesnici poblíž, převzala zalepenou obálku a předala ji Hudcovi. „Nevěděly jsme, co v tom dopise je. Vůbec nevím, proč jsem to dělala. Asi z dobré vůle.“

Važte si komunistů – nebudou

Zmíněný Jan Hudec šířil protikomunistické letáky a psal výhružné dopisy místním funkcionářům KSČ. Shromáždil kolem sebe skupinu místních sotva dvacetiletých mladíků. „Už nevím, kdo s tím přišel. Najednou se třeba objevil leták, kde na takovém malém papírovém pásku stálo: ,Važte si komunistů – nebudou‘. A když byla muzika, tak jsem to chlápkovi strčil do kapsy a měli jsme z toho legraci,“ vyprávěl reportérům Paměti národa Mariin vrstevník a soused Ladislav Kratochvíl.

Vedle toho kluci schovávali zbraně nalezené v lesích a na loukách v poválečných týdnech. Hudec dále pomáhal lidem, kteří chtěli utéct za hranice, a v létě roku 1949 se prostřednictvím svého švagra napojil na největší moravskou odbojovou skupinu Světlana. Řady Světlany ale od počátku infiltrovali agenti StB a podobný osud čekal i Hudcovu skupinu. Agent jménem Ambrož oslovil odbojáře z Rozstání s tím, že potřebuje ve vsi schovat vysílačku. Na to se kluci nachytali, znali příběhy československých odbojářů z války, kteří vysílali do Londýna tajné zprávy. Představovali si, že se blíží třetí světová a odboj bude stejný jako tenkrát. Namísto války ale přišlo uvěznění a nepodmíněné tresty.

Sestro, co se děje?

Zatímco Jana Hudce zatkli už na podzim roku 1949, pro Marii si estébáci přijeli až na jaře roku 1951 do mlékárny. Odvezli ji do budovy národního výboru. Zatímco ji tam za přítomnosti místních funkcionářů vyslýchali, oknem pozorovala své rodiče. Stáli na ulici venku a dožadovali se, aby jim někdo vysvětlil, co se stalo s jejich dcerou. Estébáci na Marii naléhali, ať prozradí, kde schovává letáky a zbraně. Marie o ničem nevěděla – odpovídala, že opravdu netuší, o čem mluví: „V tom případě pojedete s námi do Brna,“ rozhodli policisté.

Když Marii posadili do antonu, přiběhla zoufalá matka, ať radši odvezou ji. A do toho zrovna šly kolem děti ze školy. „Sestro, co se děje?“ chtěli vědět její svěřenci ze sokolských cvičení. Seběhli se kolem auta, estébáci na ně řvali a najížděli na ně. To nejhorší ale přišlo na vyšetřovně v Brně v Příční ulici: „Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo Dlouhý Honza a ten se ‚vztekl‘ a o půl druhé v noci mně takovou vrazil, že mi vyrazil dva zuby a posunul sanici. Bylo to pořádné chlapisko a pořád řval, že lžu. Samozřejmě jsem plakala a prosila, ať si všechno ověří.“ Druhý den Marii konfrontovali se zmíněným Ladislavem Kratochvílem: „Tam zjistili, že jsem o tom opravdu nic nevěděla.“

Láska na Cejlu

Marii převezli do neblaze proslulé věznice na Cejlu. Tam jí přišel dopis, který pro ni znamenal další ránu – milý jí napsal, že se s ní rozchází. Naproti cele, kterou Marie sdílela s dalšími třiceti ženami, se nacházela samotka smrti, kde čekali vězni na den vykonání popravy. Jeden z nich sledoval Marii přes zamřížované okno při jejích vycházkách na dvoře. Pomocí morseovky a pískáním jí vyznal lásku: „Psal, že čeká na popravu, a když chodím po dvoře, že mě vidí. Každý večer na mě pískal: ,Dobrú noc, má milá, dobrú noc.‘ Já jsem mu pískáním odpovídala: ,Nechť je sám pán Bůh na pomoc‘. Jindy mi psal, že kdybych viděla, jak je jeho tělo domlácené, že bych ani nevěřila, že takové tělo může existovat,“ vypráví Marie.

O pár dnů později jí na vězeňském dvoře u nohou přistál malý dárek: „Tajně jsme to sebraly a šly dál. Hodil mi srdíčko udělané z vyžvýkaného chleba. V něm bylo takové malinké okénko z ulámaných čtverečků slámy a v něm napsáno: ‚Z lásky‘.“ Bachaři dárek našli a Marie skončila v korekci. Když se vrátila, neznámý muž už na cele nebyl. Buď ho převezli do jiné věznice, nebo popravili. 

Političtí vězni

Hlavní líčení se skupinou „Jan Hudec a spol.“ proběhlo ve dnech 31. října a 2. listopadu 1951 u Krajského soudu v Brně. Z dvanácti odsouzených za velezradu a vyzvědačství jich jedenáct bydlelo v Rozstání nebo z něj pocházelo. Marii Hrubé soud vyměřil pětiletý nepodmíněný trest, propadnutí veškerého majetku, pokutu 10 000 korun a ztrátu občanských práv po dobu tří let po propuštění. Skončila v pracovním táboře ve slovenských Sučanech.

Odsouzené ženy dřely v cihelně. Marie celou vězeňskou anabází prošla s kamarádkou z Rozstání Františkou Jedličkovou. To ona na jaře 1949 pomáhala Marii s kontaktováním Hudce i s doručením dopisu. Navzájem se podporovaly a jejich přátelství trvalo po celý život.

Doma našla jinou vesnici

Rodina několikrát neúspěšně žádala o milost, Marii nakonec podmínečně propustili 9. prosince 1953. Ve vězení strávila přes dva a půl roku. Vrátila se domů, ale do tak trochu jiné vesnice: „Lidi se tady hodně změnili a táhli s komunistickou stranou, protože měli strach,“ vypráví pamětnice, která ještě několik let po propuštění žila v obavách ze zatčení. „Když jsem šla z práce a viděla jsem před národním výborem černé auto, měla jsem z toho hrůzu.“

Nakonec našla zaměstnání jako účetní v jednotném zemědělském družstvu, kam její rodina v roce 1957 pod nátlakem vstoupila. „Za celou dobu jsem nikomu neřekla soudruhu. Nemohla jsem to vypustit z pusy,“ vypráví Marie Susedková. Dodnes bydlí v rodné chalupě v Rozstání.