Utáhnout si opasky nebo vyhrnout si rukávy? Tyto dvě koncepce (údajně jsou autory příslušných výroků Miloš Zeman a Václav Klaus) se v devadesátých letech mohly vhodně doplňovat. Jenomže tehdejší krize byla krizí transformace. Rychle proběhnout údolím inflace, pak zavírání podniků, razantní zchudnutí většiny společnosti a rychlá privatizace. Vydržet dva tři roky. A pak už ‚dobrý den, prosperito!‘
Politici tehdy z celkem pochopitelných důvodů voličům neřekli, že ke kapitalismu patří nejenom konjunktura, ale i recese nebo krize. Zákonitosti ekonomického cyklu navíc často způsobí, že jedna vládní garnitura se obětuje, a druhá pak slízne smetanu. Příklady? Václav Klaus a jeho ekonomické „balíčky“ z roku 1997 přinesly profit vládě Miloše Zemana. A poněkud sebevražedná ekonomická mise vlády Petra Nečase, navíc s otřesným „uměleckým“ dojmem neustálého škrtání, pak také umožnila zlaté časy Babišova rozdávání.
Mohlo by se zdát, že už je to dnes jedno, ale vždy jsme ovlivněni cestou, kterou jsme prošli. A je možné, že v krizi, ve které se nacházíme dnes a která bude nějakou dobu trvat, může ochota lidí uskromnit se brzy narazit na své limity. Mnozí z nás mají v sobě stále hluboce zakořeněnou solidaritu, ochotu pomáhat. Dokladem jsou například sbírky pro Ukrajinu. Ale budeme mít ještě znovu trpělivost a solidaritu se svým státem?
Ve 45. díle podcastu Paměti národa dojde na mnohé další otázky: Proč je česká politika už léta plná „pangejtismu“, kdy jedna vláda zavede (zruší) pravý opak toho, co minulá prosadila? Počínaje dávným fiaskem s druhým penzijním pílířem až k současnému úplnému zrušení EET? Mimochodem: která další vláda ho bude chtít třeba zase prosadit?
Proč odbory, které v devadesátých letech hrály roli důstojného vládního protihráče, dnes přivedou na Václavské náměstí mnohem méně lidí než proruská klika? A je pravdou, že voliči jdou vždycky za konjukturalistickými politiky?
