Začátkem tohoto týdne jsme natáčeli o událostech léta v roce 2013, kdy Robert Šlachta a Ivo Ištvan během jediné noci ukončili existenci kabinetu Petra Nečase. Netušili jsme, jak aktuální to téma znovu bude. Příběh Petra Nečase a Jany Nagyové nemá kladného hrdinu ani na jedné straně příběhu „prokurátorského puče,“ jak se tomu tehdy říkalo. Přáli jsme si, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo, ale to jsme se očividně zase spletli.
Vláda, kterou nikdo neměl rád
Je to paradox: vláda Petra Nečase pracovala pod tlakem tehdejšího znechucení z politiky, z korupčních praktik a pod logickým protitlakem veřejnosti a médií. Od začátku si její předseda dával záležet na tom, aby každému bylo jasné, že jeho ministrům neprojde nic. Ani podezření z nekalých praktik, ani politické chyby. Možná dnes už mnoha lidem nic neřeknou jména jako Pavel Drobil, Martin Kocourek, Jiří Besser nebo Josef Dobeš a další. Ministři „vlády rozpočtové odpovědnosti“ se poroučeli za sebemenší pochybení typu špatně vyplněné majetkové přiznání nebo průšvih náměstka.
Tohle všechno protikorupční snažení ovšem rozmetal intimní vztah na úřadu vlády. V okamžiku, kdy bylo odhaleno, že premiérova milenka začala úkolovat vojenskou rozvědku, objevil se legitimní důvod k pádu vlády. A nehledě na další hříchy, které olomoucký státní zástupce Ivo Ištvan a šéf tehdejšího Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta doufali, že odhalí. Potud skandál, který měl zcela oprávněně vést k pádu vlády. Tím ale kladné výsledky devět let staré lapálie asi končí.
Když je něco za něco
Trestem byl už v podstatě rozsah zásahu a jeho medializace (a zcela nepřípustná tisková konference, kde se pracovalo s neprokázanými hypotézami, jako „tuny zlata“ nebo prozrazování utajovaných informací). V této situaci se zároveň hrálo o to, co všechno se v rámci „realizace“ (velmi oblíbené Šlachtovo slovo) ještě najde, a doufalo se, že toho bude co nejvíc – protože se střílí trochu naslepo… Přesně tato situace nemá v právním státě nastat. Vrcholem pak bylo vysílání záznamu zatýkání Jany Nagyové ve veřejnoprávní televizi, byl to způsob, kterým se ÚOOZ a její šéf bránili. Přesto JindřIch Šídlo i po letech konstatuje:
„Nebyl to puč. Byl to osobní problém předsedy vlády, na který se přišlo. A pokud je v blízkosti předsedy vlády takový bezpečnostní problém, tak to nelze řešit jinak.“
Jan Dobrovský doplňuje: „Náznaky takového chování tam ovšem byly. Když se stane, že zpravodajská služba je neoprávněně úkolována, tak je to hlavně selhání té služby. Nebuší se beranidlem na dveře Úřadu vlády, ale případ se řeší v tichosti – ale spravedlivě! Proto, aby ta zpravodajská služba nebyla zničena tím, že ztratí důvěru u spojenců.“
Jindřich Šídlo to doplňuje vzpomínkou na dobu, kdy pro něj začaly být věci trochu podezřelé a nejednoznačné:
„Začal jsem být ostražitý v okamžiku, kdy jedním z údajných trestných činů byla politická korupce neboli kauza takzvaných „trafik“ trojice poslanců ODS. Já jim vůbec nevěřím principiální postup. Vzdali se mandátů, dostali za to příslib práce v polostátních firmách. Není to nic pěkného. Ale zaprvé to má soudit volič a zadruhé: pokud takové věci budeme soudit jako korupci, tak úplně přestane fungovat politika...“
Což se – dodejme – v dalších letech vlastně stalo.
Atmosféra absolutního zmaru
Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman stíhání exposlanců zastavil a ti nakonec na státu ještě vysoudili odškodné. K dovršení všeho se vůbec nedošetřila větev s takzvanými „kabelkami,“ přičemž šlo o dary ve výši deseti milionů korun. Vyšetřovatelé nikdy nezískali důkazy proti dárcům těchto „upomínkových předmětů“ pro vrchní paní ředitelovou. Jan Dobrovský to komentuje:
„Jestliže nemáš cíl uplácení, tak samotný úplatek je pak trochu jako vražda bez mrtvoly. Jak můžeš někoho obvinit z úplatkářství, když nemůžeš stíhat současně toho, kdo úplatek dal, protože nevíš za co?“
„Ta věc je politická, nikoli trestní. Byť to vypadá jako nemravnost a s velkou pravděpodobností tu někdo korumpován byl. Z právního hlediska nejde dokončit stíhání, když nemám důkazy, ale jde to řešit politicky. Když se tohle volič dozví, tak může protestovat, demonstrovat a třeba tu vládu taky smete.“
Jindřich Šídlo k tomu dodává: „Ano, mrtvola chyběla. Ale znovu nám to ukázalo, že v době ekonomické krize a výzev k utahování opasků ze strany ‚vlády rozpočtové zodpovědnosti a boje proti korupci‘ se někteří lidé přesto chovali naprosto rizikově. Ukázalo nám to, že neobstáli. Měli z nás obyčejnou srandu.“
Následkem těchto událostí se v historicky krátké době moci chopil vrchní oligarcha – slovy Miroslava Kalouska „sám sobě kmotr“ – Andrej Babiš. Ten křičí „chyťte zloděje,“ a přitom je trvale jednou nohou u soudu. Protikorupční tažení z počátku minulého desetiletí skončilo tak, že jsme si zvykli na systémovou korupci přímo v srdci státu.
A samozřejmě svou roli sehrál nevyzpytatelný přímo volený prezident Miloš Zeman. Tomu rok 2013 přinesl takřka geniální možnost najmenovat si vlastní prezidentskou vládu a zavést prezidentský systém, a poprvé tak zcela popřít základy ústavy. Sice to úplně nevyšlo, ale možná právě v tom nakonec spočíval onen puč – v ignorování vůle parlamentu, a nikoli v zásahu na úřadu vlády.
Příběh z roku 2013 nemá kladných hrdinů. Co je horší – netušili jsme, že s tímto dílem podcastu budeme tak aktuální. Doba, která uplynula mezi natáčením a vydáním tohoto dílu, totiž přinesla další policejní zásah, tentokrát na pražském magistrátě. Je vcelku jedno, že tehdy měla problém ODS, dnes hnutí STAN, zítra to bude možná někdo další. Pointou je, že některé typy lidí v politice se prostě nepoučí. A odstrašující příklad z roku 2013 a následky, které jsme si kvůli tomu všemu prožili, zjevně nefungují.
Vítejte do starých časů!
