Jak jste se dostala k natáčení pamětnických příběhů pro Paměť národa?
Na chalupě jsme měli souseda, starého pána z vedlejší chaty. Jednou jsem šla okolo plotu a on mě oslovil: „Vy jste novinářka, že? Přemýšlel jsem, jestli by Vás nezajímal můj příběh. Bude výročí bombardování Drážďan, já jsem ho zažil...“ Nevěděla jsem, co s tím, a můj muž mě pobídl: „Nabídni to Paměti národa.“ Tak jsem tam zavolala a řekli mi, ať ho zkusím natočit. Můj první pamětník byl tedy soused, nakonec jsme se spřátelili s celou jeho rodinou. Jmenoval se Slavoj Posker, dnes už bohužel není mezi námi. Natáčení mě začalo moc bavit, takže jsem pokračovala.
V čem se natáčení pro Paměť národa liší od klasických novinářských rozhovorů?
Myslím, že novinářský rozhovor by měl být veden podobným způsobem. Ale zde se to liší v tom, že nejsem omezena časem ani prostorem. Když mluvím s někým hodně zajímavým třeba pro časopis, vím, že se to musí vejít na čtyři stránky. Takže se snažím směřovat k něčemu, co mi připadá zajímavé. Někdy tím přijdu o témata, která by byla mnohem zajímavější, ale ke kterým se zpovídaný dobere třeba až za dvě hodiny. Dříve jsem bývala hodně zrychlená, chtěla jsem od lidí všechno slyšet hned jasným a srozumitelným novinářským způsobem.
Paměť národa mě naučila trpělivosti a naslouchání.
Jak si své pamětníky vybíráte?
Během prvního roku natáčení jsem čekala na nabídky od severomoravské pobočky. Později jsem si je začala sama vyhledávat. Pochopila jsem, že je dobré poptat se třeba na obecním úřadě v malé vesnici nebo zajít do domova seniorů. Později jsem začala také editovat příběhy, které natočil někdo jiný. Na tom jsem se také hodně naučila. Editovala jsem například příběhy natočené Adamem Drdou, který umí skvěle vést rozhovory. Umí se dobře ptát, když je potřeba, stejnou otázku položí i vícekrát, pokaždé jinak formulovanou. Takže jsem s Adamem Drdou strávila řadu hezkých večerů, i když naživo jsem ho nikdy neviděla.
Zasáhl vás některý příběh více než jiné?
Asi ve mně zanechávají větší stopu ženy. Mužské příběhy jsou možná více hrdinské, ale ženy měly v minulosti těžší snad úplně všechno. Vzpomínám například na Gertrudu Jurečkovou, která mi vyprávěla, jak už v patnácti letech pracovala v Ostravě v čokoládovně, tahala těžké kádě se sladkou vodou. Prožila tam celou válku, zažila bombardování. Neuvěřitelně pěkně popisovala, jak vždy dostala novou chuť do života, když viděla třeba rozkvetlé stromy. Měla dar popisovat detaily všedního života. Její příběh nebyl ničím hrdinský nebo přelomový, ale uměla krásně vyprávět. Velmi oceňuji, když lidé mají smysl pro detail.
Pamětnické příběhy jsou někdy rozporuplné, dotýkají se i bolestných témat. Jak se vyrovnáváte s tím, že pamětníkům musíte klást nepříjemné otázky, třeba co se týče jejich postojů za minulého režimu?
Špatně. Asi deset let jsem dělala investigativní novinařinu. Psala jsem o kriminálních a politických kauzách. Tehdy mi připadalo přirozené, ptát se lidí tvrdě na nepříjemné věci. Později jsem z toho vystoupila, začala jsem psát pro časopisy a líbilo se mi, že tyto rozhovory jsou příjemné a nekonfliktní. V Paměti národa je to někde uprostřed. Musím se lidí ptát i na nepříjemná témata, a přiznám se, že už se mi do toho moc nechce. Ačkoliv i tato témata do jejich příběhů samozřejmě patří. Proto si poměrně nerada vybírám kontroverzní pamětníky, přestože vím, že jejich vyprávění je velmi cenné. Cítím ke starým lidem úctu, říkám si, jakým právem je mám právě já konfrontovat s jejich minulostí.
Jedním z vašich velkých témat je řecká menšina v Česku. Po skončení občanské války v Řecku v letech 1948-1949 k nám přišlo na 12 tisíc řeckých uprchlíků. Jak jste se k jejich příběhům dostala Vy?
Řadu let do Řecka ráda jezdím jako turistka, klasicky: za hezkými plážemi a za dobrým jídlem. Časem mě začaly řecké dějiny zajímat a uvědomila jsem si, že kolem mě je mnoho lidí s řeckými jmény. Třeba rodina Samarasových, která vzkřísila značku Kofola. Starý pan Kostas Samaras přišel do Československa jako uprchlické dítě ve vlaku, špinavý, zavšivený, bez znalosti jediného českého slova. Pak vybudoval to obrovské impérium… Je tu i spousta řeckých muzikantů. Takže po čase mě napadlo zavolat na Řeckou obec v Ostravě. A už to jelo. Oni jsou takoví družní, když se domluvíte na rozhovor s jedním, přijde jich dvacet. Najednou okolo mě seděla spousta řeckých žen, které začaly vyprávět svoje příběhy.
Řekové, kteří k nám přicházeli po roce 1948, byli komunisté nebo pocházeli z komunistických rodin. Zpočátku tedy byli loajální k režimu, který u nás panoval. Změnili během let své postoje? Jak se na to dívají dnes?
Oni v tom měli podle mě docela zmatek a neradi o tom mluví. Zejména ti starší: celý život jim něco tloukli do hlavy, a když přišel rok 1989, báli se, co s nimi bude dál. Myslím, že v té starší generaci pořád zůstává strach. Nikdy jsem nerozklíčovala, nakolik komunismu věřili a co si vlastně pod tím slovem představovali. V Řecku na soukromých obchodech v turistických oblastech často vidíte symbol srpu a kladiva. Oni v tom nevidí žádný rozpor. Moje známá o nich říká, že oni jsou sice přesvědčení komunisté, ale kdyby jim někdo sáhl na jejich soukromý majetek, tak by nepřežil... V jejich vnímání levice a pravice dodnes nemám jasno a myslím, že v tom nemají jasno ani oni sami.
Řekové k nám přicházeli jako uprchlíci. Vidíte nějakou paralelu se současnou uprchlickou vlnou z Ukrajiny?
Jedna z řeckých dam, s nimiž jsem natáčela, mluvila o tom, jak to těžce prožívá. Že se opakuje totéž, co zažili oni. Viděla malé děti na útěku, sledovala příběh chlapečka, který až na ukrajinské hranice přišel úplně sám. Ale v jiných ohledech to podobné není. Ukrajinci jsou nám bližší, vypadají jako my, chovají se jako my, žili v podobných bytech. Kdežto ti Řekové, kteří sem přišli po roce 1948, byli českou většinou považováni za něco podřadného. Často slýchali: „Co je to tady za hordy cikánů...“ Ubytovávali je v odlehlých oblastech v budovách po vyhnaných Němcích. Po desetiletí žili v uzavřené komunitě, teprve generace jejich dětí začala chodit do normálních českých škol, mít české kamarády, ženit se a vdávat s Čechy a Češkami. To je mimochodem velké téma…
Povídejte...
V domově pro seniory jsem potkala jednu Češku, která se v 50. letech provdala za Řeka. To v té době bylo velmi kontroverzní. Když chtěli společně jet do Řecka a ukázat manželovým příbuzným své dítě, toho Řeka české úřady nepustily, mohla jet jenom ona s dítětem. Paradoxně se bály, že manžel emigruje do vlastní země. Takže ona si vzala minisukni, aby vypadala co nejlíp, a vypravila se vlakem do horské vesnice Florina. Když vystoupila v té minisukni z vlaku, na nádraží ji obklopilo pět žen od hlavy až k patě zahalených v černých sukních a šátcích. Okamžitě ji donutily se převléknout.
Příběhy řeckých pamětníků Vás inspirovaly k napsání románu Až uvidíš moře, který letos v dubnu vydalo nakladatelství Motto. Zažila jste nějaký konkrétní moment, kdy jste o něm začala uvažovat?
Jeden ostravský Řek mi na natáčení doporučil svou maminku. Říkal: „Ona v sedmnácti letech bojovala jako partyzánka v řeckých horách. Jmenuje se Anastasia Pistola.“ Nevěřila jsem, že to je pravé jméno, ale bylo. A byla to úžasná paní. Možná právě při rozhovoru s ní jsem začala přemýšlet nad tím, že bych o Řecích v Československu napsala román.
Hlavní hrdinky vaší knihy Sotiria a Koula se dostaly do Československa jako malé děti, které se za různých okolností ztratily rodičům. Mají nějaké reálné předobrazy?
Ne, jsou skutečně úplně fiktivní. Dávala jsem si pozor, aby se v tom někdo nepoznal, protože hrdinové románu nejsou ve všech směrech sympatičtí a nedělají jenom dobré věci. V knize jsem ale nechala drobné detaily, které pocházejí z vyprávění reálných pamětnic. Například jedna paní mě inspirovala vyprávěním o tom, jak ji maminka s babičkou málem roztrhly vejpůl, když se dohadovaly, jestli zůstat ve vesnici, nebo utéct do hor. Jiná zase mluvila o tom, jak jí změnili jméno. Jmenovala se Chrysula, a když na úřadu vysvětlovala, že „chrysós“ znamená řecky zlato, řekli jí: „No vidíš, tak budeš Zlatuše.“ A dostala v patnácti nový rodný list s tímto jménem.
Máte nějaké reakce na svou knihu ze strany řecké komunity?
Samozřejmě jsem s malou dušičkou čekala, co na to řeknou. Bála jsem se, že se ohradí: „My z toho nevycházíme dobře, takhle to nebylo.“ Ale chodí mi od nich pěkné ohlasy, které mi dělají největší radost. Přijde e-mail s řeckým jménem, s obavami ho otevírám a oni píšou: „Přesně takhle to bylo.“
Poměrně velkým tématem je v románu spolupráce se Státní bezpečností. Týká se hned tří důležitých postav. Skutečně StB takhle často Řeky kontaktovala?
Myslím, že ano, i když oni o tom nechtějí mluvit. Ale když jsem si některé z nich vyhledala v Archivu bezpečnostních složek, zjistila jsem, že ty záznamy skutečně mají. Je to logické. Cítili se zavázani naší zemi, režimu, který jim dal příležitost zařídit si lepší život. Jejich děti tu chtěly studovat, získávaly dobrá pracovní místa ve velkých podnicích na Ostravsku. Zároveň věřili komunistickým myšlenkám a chtěli se naší zemi odvědčit. Takže byli ideálními adepty a byla na ně zaměřena pozornost.
V románu je až dojemně popsáno, jak se jedna z hlavních hrdinek s manželem přestěhuje do Ostravy-Poruby a život v paneláku vnímá jako luxus.
Bylo to tak. Když sem jako děti přišly, byly zvyklí spát často na zemi, neznaly ani příbor. Pocházeli z horských vesnic, kde nebyla elektřina. Panelák pro ně skutečně byl luxusním výdobytkem. Schválně jsem tuto část příběhu situovala do Ostravy-Poruby, která byla komunisty projektována jako „nové město“ na zelené louce. Nejsou to jenom sídliště, ale i obrovské bulváry, výstavní budovy, které měly tehdy sloužit pracujícím. Oni byli fascinováni nejen těmi paneláčky, ale i něčím, co jim připadalo jako nový svět. Ostatně i generace našich rodičů nebo prarodičů někdy považovala paneláky za lepší bydlení než krásný starý byt v centru města.
Několikrát jste zmínila, že chodíte do domovů seniorů. Co v nich vlastně děláte kromě natáčení pamětníků?
V jednom z nich žije moje máma. Navíc jsem pro ně dělala knížku Tváře a osudy. Pokusili jsme se vyfotit lidi, kteří tam v nějakém časovém úseku žijí, a zaznamenat jejich příběhy. Udělali jsme ji jen pro ně samotné i jako vzpomínku pro příbuzné těch, kteří už odešli. Domovy jsou vnímány jako odkladiště lidí, kteří jsou dementní a nemocní, a neustále tam pro ně pořádají nějaké hromadné aktivity, o které oni ale často nestojí. Nejvíc jim chybí, že si nemají s kým povídat. Nikdo nemá čas za nimi zajít, tři hodinky posedět, dát si kafe a jen tak si povídat. Ale když si na ně člověk najde čas, vycházejí z toho příběhy. Tito lidé už často nejsou v tak dobré kondici, abychom je mohli přivést na natáčení do studia. Ale poslední velké příběhy se dají najít právě v domovech seniorů.
