„Naším cílem byl Cherson a Mykolajiv. Cherson byl okupován už téměř od začátku války a posléze ho Ukrajinci osvobodili a zahnali ruskou armádu za řeku. A zpoza řeky teď Rusové město stále ostřelují. Působí to jako psychologická válka, tlak na místní, aby se báli a měli pocit, že už se tam nikdy nesmějí vrátit,“ říká Jan Dobrovský.
Spolu s kolegy z Post Bellum – provozním ředitelem Janem Poloučkem a koordinátorem sbírky pro Ukrajinu Martinem Kroupou – a také spolu s náměstkem jihočeského hejtmana Františkem Talířem vezl Jan Dobrovský na jižní Ukrajinu zásilku humanitární pomoci pro Chersonskou oblast. Navštívili několik zcela zničených vesnic, ve kterých přesto dodnes přebývají lidé. Setkali se s lékaři v chersonské nemocnici, ve které se za neuvěřitelně obtížných podmínek stále ještě léčí a operuje navzdory neustávajícím leteckým poplachům.
„Není to tak, že by se to stávalo patnáctkrát za den, ale třeba tři čtyři poplachy jsou. A v noci na dnešek tam byl jeden poplach dělostřelecké palby, den předtím tam byl poplach raketový. Udeřili na nemocnici, ve které jsme den předtím byli. Vezli jsme tam zásilku plicních ventilátorů a přístrojů pro intenzivní péči.“
„Je to jediná ze tří nemocnic, která v Chersonu zůstala. V horních patrech už není z bezpečnostních důvodů nic. A den pozaměsté, co jsme odjeli, tam dopadla raketa. Naštěstí se nikomu nic nestalo, jenom to rozbilo okna. Ale ta rozbitá okna znamenají, že s tím spousta lidí bude mít práci, a vytváří se tak strach – lidi do té nemocnice pak už nechtějí chodit,“ říká Jan Dobrovský.
Klíčová Jindřichova otázka, na kterou v rozhovoru došlo: „Ta země je ve válce už dlouho. Spousta lidí tam zemřela. Nepozoruješ změnu nálady? Nebylo by lepší takzvaně ‚chtít mír‘? Prostě proto, aby jim přestaly na hlavu dopadat rakety?“
„Je to úplně opačně,“ reaguje Jan Dobrovský. „Oni si na nic nestěžují. A každý další útok je jenom utvrzuje v tom, že musejí vydržet a vyhrát. A jsou absolutně přesvědčeni o tom, že se jim to povede.“
Přestože Jan Dobrovský před válkou jezdil na Ukrajinu opakovaně, říká, že na některá setkání a některé zážitky se nedá připravit. „Nebyl jsem připraven na to, že uvidím, v jakých podmínkách se v nemocnici dají léčit děti. Nebyl jsem připraven na to odhodlání a pokoru lidí, kteří přežívají ve vlastních sklepích, kteří nemají žádnou cestu nikam, protože je nikde nic nečeká. Ale znovu: to odhodlání nevzdat se, nepoddat se tomu tlaku, to mě nesmírně vnitřně povzbudilo. Tady žije 40 milionů lidí, a kdyby se měli každý den bát poplachu, který přijde, tak by nedělali nic jiného. A byli by pořád zavřeni v krytu. Navíc si sousedsky vypomáhají.“
„Viděli jsme to na trhu v Mykolaivu: sýr vyměňují za zeleninu a zeleninu za mléko a vajíčka. Tímhle způsobem žijou. A v sebemenší vesničce je paní, která má malinkej obchůdek, kde prodává bonbóny, a k tomu vaří kafe v kávovaru. Tady se vypijou litry kafe za den a člověku to dělá radost.“
