Exoti – Příběhy o menšinách. „Exot-ický“ život na souostrovích jinakosti

Jsi mnoho let editorkou pamětnických příběhů a redaktorkou našeho magazínu, mou kolegyní a jako spisovatelka čerpáš z příběhů Paměti národa. Takže motivace tvé nové knížky povídek je zřejmá, inspirovala ses příběhy konkrétních lidí. Ale proč jsi zvolila obecně lidské téma jinakosti, příběhy o „cizincích“ ve své vlastní zemi?

Myslím si, že pocit jinakosti osobně znám... Připadala jsem si tak v dětství i dospívání, od spolužaček ve třídě jsem slýchala, že naše rodina je divná, měla jsem jiné zájmy než většina spolužáků. Jedna taková drobnost: když se vám při výběru spoluhráčů na vybíjenou opakovaně stane, že z celé třídy zůstanete poslední, začnete mít pocit určité vyloučenosti…

Tenhle pocit dobře znám, na základce jsem při tělocviku nikdy nevyšplhal na tyč. Nikdy…

Je to samozřejmě úplně jiná vyloučenost, než o které píšu, mnohem méně závažná. Ale myslím, že vím, jaký pocit ty příběhy spojuje. Je univerzální. Pocit, kdy se na tebe upírají pohledy většiny – zvědavé, posměšné nebo přímo odsuzující. Každý si v nějaké skupině či v nějakém prostředí někdy připadal, že je jiný a vydělený. A při editování našich příběhů jsem si všimla také další věci – pro většinu lidí se situace radikálně zlepšila ve chvíli konce komunismu. Mohli začít žít svobodně a po svém. Ale v případě lidí, kteří patřili do nějaké menšiny v nejširším slova smyslu, to takhle nebylo. U mnoha z nich vydělení zůstalo a třeba i zůstává. Tohle je téma, které je stále aktuální a stále platné, v mnoha případech oni životy vydělených stále žijí. Česká společnost se sice zbavila socialistické uniformity, exoty už nejsou lidé, kteří se třeba odlišují dlouhými vlasy nebo nějakým postižením, stigmatizace menšin ale stále existuje – ať už jde o rasismus, nenávist k LGBT menšinám nebo nálepkování chudých lidí jako „neschopných“. 

Které příběhy v knížce se tě emočně nejvíc dotkly? 

No… všechny. Už dlouho před vznikem knížky jsem například dlouho nosila v hlavě příběh dvou romských sester, které byly matce doslova uneseny a umístěny do dětského domova. Umisťování dětí do zvláštní školy čistě na rasovém základě bylo v té době úplně běžné. Ostatně, prvky z tohoto vzdělávacího systému u nás přetrvávají dodnes – dál studovat jdou převážně děti ze vzdělaných rodin, které je motivují a podporují. Hlavním faktorem pro volbu dalšího studia tak často není nadání, ale situace rodiny.

Je v knížce také nějaký příběh člověka s handicapem?

Hned několik, například příběh Julia Vargy, který se navzdory těžkému postižení stal velmi vlivnou osobností disentu v šumperském regionu. Zajímavý je i příběh Olgy Masníkové, která byla neslyšící a podepsal se na ní přístup k neslyšícím dětem obecně – ve školách a ústavech, kde vyrůstaly, jim zakazovali znakový jazyk a nutili je odezírat, což je jednak výrazně obtížnější a jednak jim takové opatření vlastně bralo možnost domluvit se svým vlastním jazykem. 

Velmi náročný příběh prožila také rodina Věry Jenčkové, které se na přelomu 50. a 60. let narodil chlapeček s Downovým syndromem. Je to příběh o odvážném boji té rodiny... Po narození syna jim totiž přímo řekli, aby dítě dali do ústavu, protože jim jinak zničí život a bude pro ně přítěží. Jenže rodina se rozhodla, že ho budou vychovávat doma, neměli při tom ovšem téměř žádnou podporu institucí. Na všechno museli přijít sami. Téměř se jim ani nepodařilo prosadit, aby šel alespoň do zvláštní školy... 

V knížce je i příběh nevidomé dívky, která zrak ztrácela postupně v průběhu dětství a dospívání a nebylo jasné, proč se tak děje. A když tahle dívka čekala první miminko, gynekolog jí důrazně doporučoval, aby – v už dost pokročilém stupni těhotenství – šla na potrat. Nejsem samozřejmě odbornicí na problematiku nevidomých ani neslyšících lidí, neznám detailně současnou situaci lidí s Downovým syndromem, nicméně věřím, že takové příběhy by se dnes už stát nemohly... 

Jak jsi vyhledávala ty příběhy, které jsi sama předtím osobně needitovala?

Kolegové z Paměti národa mi posílali tipy a na začátku pro mě bylo trochu obtížné jim koncept této knížky vysvětlit, protože hlavním klíčem byla odlišnost, nikoli politický postoj. Nicméně k „exotům“ patřili i někteří z těch, kdo se vzepřeli komunistickému režimu, zejména v malých městech a obcích. V knize je například příběh Hany Jüptnerové z Vrchlabí, která po dlouhou dobu v tomto městě byla jediným člověkem, který podepsal Chartu 77. Neměla žádnou psychickou podporu, kterou měli třeba pražští chartisté, neměla žádnou síť podobně angažovaných přátel. A ta byla v té době velice důležitá. A zároveň byla matka samoživitelka a to bylo v té době taky hodně obtížné... Takže vlastně příslušnicí určité menšiny byla. Ještě jeden příběh v knížce se této menšině věnuje a je také poměrně drsný. Joachim Mewes vyrůstal sám se svou psychicky labilní matkou a ta měla na Karlovarsku konce 50. let existenční problémy. Vyrůstal střídavě s ní v bědných materiálních podmínkách a střídavě v dětském domově. 

Mým vlastním kritériem výběru těch příběhů tedy vlastně bylo najít příklady lidí, kteří se pro většinovou společnost stali terčem, a to bez ohledu na dobu, kdy svůj příběh prožívali. Třeba relativně nedávný je osud Petra Toráka, který byl v roce 1999 přepaden skinheady. Parametry menšiny také třeba nesplňují případy šikany na vojně – byly to vlastně běžní lidé, kteří se ovšem stali terčem takzvaných mazáků. A v tomto prostředí byla šikana opravdu brutální a násilná. 

Jde tedy o příběhy „exotů“ dost rozmanitých…

Jistě, třeba příběh disidentského dítěte v 80. letech, jakým byl Tobiáš Jirous, nemůžete nějak srovnávat s příběhem neslyšícího dítěte v 50. letech. Jiný je příběh dítěte ze silně věřící rodiny v Sudetech. A ten zase nemůžete srovnávat s osudem Heleny Kleinové, jejímuž traumatu dnes věnujeme i další článek.

Všem je ale společné osamění, které uprostřed té většinové, „normální“ společnosti prožívali. 

Dnes se koná křest knížky. Kdo bude křtít a jaké čekáte hosty?

Kdo nakonec přijde, to teď opravdu nevím, ale snad tam bude právě paní Helena Kleinová, a necháme se překvapit, jestli přijde i někdo další. Moderátorem večera bude novinář a spisovatel Patrik Banga a patronkou knihy Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva.

A ty tam budeš? Autogramiáda bude?

Budu. A bude!