Komiks o Chartě 77. Odvážní lidé nemusejí vypadat jako hrdinové. Věděli, co mohou ztratit

Když se ohlédneš za tituly, jako byly Odsunuté děti, HANGÁR nebo Těžká rozhodnutí, na kterých ses více či méně podílel, mohl by ses pokusit o jakousi bilanci?

Učíme se to za pochodu. Dělat komiks na základě vyprávění o životě skutečného člověka je specifická práce. Podílejí se na tom vlastně tři autoři – kromě scenáristy a kreslíře je to ještě sám vypravěč, pamětník. Každý z nich dějinné události svým způsobem interpretuje, přesto se musíme snažit o maximální věrohodnost. Zároveň musíme v prožitém příběhu najít jakýsi literární začátek a konec, zápletku a hlavně vyznění. To bývá těžké, takhle my přece nežijeme. Ale pro mě je to zároveň i výzva do mého běžného života. Říkám si: Kdyby náhodou na jeho základě někdo někdy dělal komiks, jaké by bylo jeho vyznění…?

V našich komiksech jsou zpracovány osudy skutečných lidí, někteří už nežijí, ale jiní ano. Viděl některý z našich pamětníků „svůj“ komiksový příběh, a pokud ano, co na to říkal?

Řada pamětníků už bohužel ty komiksy vidět nestihla, někteří ale ano. A vždycky jsou tam rodinní příslušníci a známí, kteří nám dávají zpětnou vazbu. Upřímně řečeno, málokdo v životě toužil stát se komiksovou postavou. Výhrady se proto objevují, většinou ale směřují spíš k detailům: „Já přece nemám tak velký nos, strýček by nikdy nejel autobusem, vždycky vlakem.“ Zásadní rozčarování jsme snad zatím nezpůsobili.

S Chartou čas zase běžel

Pojďme rovnou k projektu, který se teď rodí. Věnuje se Chartě 77 a jmenuje se Charta 77: Konec bezčasí. Proč tento název?

Titul Konec bezčasí vychází z citátu. Chartista Tomáš Vrba v rozhovoru s námi používá termín bezčasí pro období deziluze po okupaci v roce 1968. Pro ztrátu nadějí, emigraci skutečnou i vnitřní, sebevražedné tendence, utápění se v alkoholu. A právě s nástupem Charty 77 začal, jeho slovy, „čas zase běžet“. Hrdinové knížky – Pavel Landovský, Dana Němcová, Ladislav Hejdánek, Zdena Tominová i Jan Hájek – na tom měli svůj podíl.

Předchozí komiksy, to byly válečné operace v nejrůznější podobě, partyzáni, koncentráky, lágry, deportace. Pokud chceme kreslit komiks o Chartě, tak těch „akčních“ prvků tam bude asi méně. Nebo ne?

Určitě jsou to civilnější příběhy, bez leteckých bitev a stříleček. Bylo i těžší ty scénáře psát, potřebujete na to daleko víc psychologického jemnocitu. Ale to hlavní, co dělá příběh příběhem, jsou životní volby a dilemata. A těch jsou životy chartistů plné. A nakonec ani akce nechybí – je tam třeba automobilová honička s estébáky nebo dramatické zatýkání slavného francouzského filozofa. Zajímá vás, kterého? Neprozradím…

Dřívější komiksy se odehrávaly v letech okolo druhé světové války. Jakousi „podobu“ té epochy dnes vnímáme skrze filmy, fotografie a dobové dokumenty. Komiks o Chartě se odehrává v době, kterou mnozí zažili na vlastní kůži a reálné obrazy té doby mají nějak uložené v paměti. Logicky hrozí, že se třeba ozvou čtenáři, že „takhle to nebylo“, protože si kulisy doby pamatují jinak. Má tohle podle tebe vliv na práci výtvarníků?

Výtvarníci spolupracují s historiky na tom, aby výtek tohoto typu bylo co nejméně. Ale zároveň potřebují i prostor pro vlastní představivost, musí je to bavit. I oni mají nějaké obrazy uložené ve vlastní mysli a ty jsou pro ně rozhodující. Prosím tedy vážené čtenářstvo o shovívavost. Ovšem když se podíváš na věkovou skladbu našich výtvarníků, uvidíš, že oni sami osobní vzpomínky na sedmdesátá léta ani nemají. A podobně to bude u většiny čtenářů, komiksové knihy primárně cílí na mladší publikum.

Můžeš poodhalit, jak probíhá proces tvorby takového komiksu od výběru námětu až po výslednou podobu?

My pracujeme s příběhy pamětníků tak, jak je vyprávěli pro Paměť národa. Vždycky se snažíme najít různorodou pětici lidí, jejichž příběhy dané období nebo téma nějak celkově obsáhnou a zároveň se neopakují. V tomhle procesu mají nezastupitelnou roli kolegové z naší dokumentaristické sekce, kteří se v hlubinách našeho archivu pohybují jako ryby ve vodě. Každému z příběhů se pak věnuje dvojice autorů, scenárista a výtvarník. Ideálně jsou také v kontaktu s pamětníkem, doptávají se historiků. Míru intenzity a intimity kontaktů v rámci autorské dvojice už necháváme na nich, samozřejmě. Ale snažíme se při tom všem dohlížet na to, aby kniha fungovala jako jeden celek.

Ty jsi v minulosti už připravil výstavu Charta 77: Podpora ze severu, již lze aktuálně vidět na jižní tribuně Strahovského stadionu v rámci programu pražského Institutu Paměti národa. Ta upozorňuje na poněkud opomíjený význam zahraniční pomoci pro zdejší disent a vůbec mezinárodní kontext Charty 77. Dostane se toto téma i do připravovaného komiksu?

Dostane, samozřejmě. Příběh Charty 77 je koneckonců i příběhem naší cesty „zpátky do Evropy“, respektive jejího počátku. Nechte se překvapit. Dozvíte se třeba, kdo z chartistů uměl nejlépe norsky.