Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět: Hrdinství Anny a Vincence Bohatých

Před pár lety projížděl Izraelem autobus plný českých turistů. Růženka Stehlíková z jihomoravských Horních Věstonic sledovala z okna krajinu a vyprávěla spolucestujícím příběh své matky Mindly Švarcové. Mluvila o jejích židovských kořenech, o smrti jejích rodičů a sestry, o tom, že ji jako desetiletou tajně vyvezli z ghetta ve voze se slámou.

Nejdřív prý poslouchali jen lidé z okolních sedaček, postupně však ruch v autobuse ustal. Když vylíčila, že se matky ujali čeští manželé a že jim za to bylo uděleno ocenění Spravedlivý mezi národy, všichni se shodli, že změní cíl jízdy. Řidič zamířil do Jeruzaléma, k památníku obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem. Našli tam malou cedulku s vyrytými jmény Anny a Vincence Bohatých. Růženka vzpomínala, že právě v Jad Vašem si s neobvyklou silou uvědomila dosah jejich jednání, širší význam jejich lásky a odvahy.

V roce 2023 uspořádala spolu se svou sestrou Vlastou Kopřivovou v sále obecního úřadu ve Strachotíně děkovné setkání. Sjelo se na osmdesát příbuzných. Až na pár hostů, kteří nepatřili do rodiny, vděčili všichni za svůj život právě manželům Bohatým.

Našla kousek ve svém srdci i pro mne

Příběh začal stovky kilometrů na východ od Strachotína, na Volyni, v česko-ukrajinské vesnici Libánovka. Manželé Bohatí patřili k tamním českým rodinám, jejich předci se přistěhovali ve druhé polovině 19. století. V domě, k němuž patřilo dvacet hektarů polí, vychovávali Anna (1870–1952) a Vincenc (1864–1945) Bohatí deset svých dětí, další dvě zemřely v útlém věku.

V sousedství měla malý obchod židovská rodina Švarcových. Jedna z jejich dcer, Mindla, trávila u Bohatých hodně času. V roce 1934, kdy jí byl rok, zemřela její matka Hinda Švarcová, otec David se znovu oženil a nová manželka se prý k dětem chovala špatně.

„Macecha nebyla na nás hodná a dost jsme od ní jako malé nic nechápající děti zkusily. Tatínek to už nemohl snášet, a tak moje sestry-dvojčata dal na vychování k jejich babičkám – každou jinam,“ napsala Mindla Švarcová (tehdy se již jmenovala Emilie Sobotková) v krátké vzpomínce, uveřejněné na internetových stránkách volynaci.cz.

Mindla tehdy ztratila kontakt se staršími sestrami, dvojčaty Perlou a Pesou. Před macechou často utíkala k sousedům, k tehdy téměř sedmdesátileté Anně Bohaté: „Byla to laskavá žena a při vzorné péči o své děti našla kousek ve svém srdci i pro mne. Když viděla, jak naše macecha s námi zachází, obdarovávala svou láskou a péčí občas i mne.“

Tajný útěk z ghetta

V létě 1941 vpadla na Volyň vojska wehrmachtu a na obsazeném území začali nacisté důsledně provádět „konečné řešení židovské otázky“. Na podzim téhož roku vznikly po celé Volyni desítky ghett, do nichž byly nahnány desítky tisíc Židů. Rodinu Švarcových tehdy nacisté vyhnali do ghetta v Ostrožci.

Po čtyřech měsících v krutých podmínkách se otci Mindly Švarcové podařilo dohodnout s ukrajinským strážným, který Mindlu z ghetta vyvezl. Otce Davida Švarce s manželkou a dvěma Mindlinými nevlastními sourozenci Němci později zavraždili. Sestru Pesu zastřelili při pokusu o útěk. Přežila jen Perla a strýc, kteří se přes dva roky ukrývali v lesích na Ukrajině. O jejich osudu se Mindla dozvěděla až po porážce nacismu. Perla odjela po válce do Palestiny, až do smrti žila v Izraeli.

S nasazením vlastních životů

Po útěku z ghetta našla Mindla útočiště u Anny a Vincence Bohatých. „Já si tu chvíli [jejího příchodu] opravdu nepamatuju. Vím, že bylo řečeno, že se o tom nesmí vůbec mluvit, protože když o tom budeme mluvit, tak nám vyvraždí celou rodinu. Tak se o tom nemluvilo. Vím, že si ji babička hned vzala za svou, že je to její dcera,“ vzpomíná pro Paměť národa Marie Kacrová (1938), vnučka Anny Bohaté, která tehdy žila na rodinném statku s rodiči Antonínem a Evženií Bohatými.

Mindla spala v místnosti s Annou a Vincencem, směla chodit na zahradu, pomáhala s hospodařením. Stala se členem rodiny. Bohatí dávali všanc své životy, protože nacisté a jejich pomocníci Židy systematicky vyhledávali, vraždili je a spolu s nimi často i jejich zachránce. Bydleli navíc uprostřed Libánovky a sousedé si museli všimnout, že Mindlu ukrývají. Nikdo však nic neprozradil. U Bohatých se v té době narodilo další dítě – Vítězslav, bratr Marie Kacrové. 13. července 1943 vyhladili nacisté vesnici Český Malín, kde upálili a zastřelili 374 českých obyvatel, mezi nimi i několik rodinných příbuzných.

A po zlém bylo ještě hůř

Po bitvě u Stalingradu ustupovali Němci na východ. V prvních měsících roku 1944 se fronta přehnala přes Volyň. Po Libánovce se tehdy pohybovali nejen vojáci, ale i různé ozbrojené tlupy včetně mužů z Ukrajinské povstalecké armády, lidově zvaných také banderovci. Bohatí se i s Mindlou ukrývali ve sklepě, kde je našli němečtí vojáci, ale naštěstí se to obešlo bez tragických následků. Vybudovali pak tajný úkryt ve studni, kde v případě nebezpečí trávili i několik dní a nocí. „Spali jsme tam vsedě. Bylo tam vlhko a tma,“ říká Marie Kacrová.

Po osvobození Rudou armádou vstupovali mnozí čeští muži i ženy z Volyně do československého armádního sboru. Narukoval také Antonín Bohatý, jehož příběh je rovněž zaznamenán na stránkách Paměti národa. V kulometné rotě 1. čs. armádního sboru se zúčastnil bojů o Dukelský průsmyk, kde utrpěl střelné zranění. Po tříměsíční léčbě ho zařadili do pěší brigády, prošel s ní těžkými boji na území Slovenska a Moravy.

Po jeho odchodu zemřel v jedenaosmdesáti letech Vincenc Bohatý. Celé hospodářství měly pak na starosti Anna Bohatá a její snacha Evženie. Marie Kacrová vzpomíná, že babička „všechno zvládla. Ona byla generál. Malá, silná… Vždycky si někoho sehnala na práci, navařila jim, napekla a oni všechno udělali. Bábi, to byl někdo.“

Vesnice bez mužů se však také stala snadno zranitelnou a návštěvy banderovců a ozbrojených banditů se staly častějšími. Mezi lidmi zavládl strach. Sedmiletá Marie Kacrová viděla na vlastní oči zavražděnou ukrajinskou sousedku: „Zabíjeli, rozřezávali. Bylo to škaredé. Ženám řezali břicha.“

Když už se doma nedalo žít

Po demobilizaci Antonín Bohatý jako mnozí jiní nezůstal v Československu, ale vrátil se do Libánovky za rodinou. Na Volyni bylo stále nebezpečno, banderovci si do domu chodili pro zásoby: „Jednou nám sebrali koně a dál hledali všechno možné po domě. Byla jsem v posteli, tak těma špičkama od zbraní bodali vedle mě, jestli tam není něco schované. Ječela jsem, hrozně jsem se bála,“ vzpomíná Marie Kacrová.

Na základě dohody mezi ČSR a Sovětským svazem, podepsané v Moskvě 10. července 1946, se organizovala reemigrace volyňských Čechů. Většina z nich se rozhodla z nebezpečného kraje odejít, mezi nimi i Bohatí. Počátkem roku 1947 nastoupili Marie, její bratr, rodiče, babička Anna a Mindla do dobytčího vagónu a vydali se na cestu do Československa.

Mindlu už předtím našel strýc a sestra Perla a nabídli jí odjezd do Palestiny. Odmítla, chtěla zůstat s Annou Bohatou: „…já jsem babičku nemohla opustit. Byl by to ode mne hrubý nevděk – vždyť mne potřebovala,“ píše ve svých vzpomínkách Mindla Švarcová. V té době ji Bohatí úředně přejmenovali na Emilii Bohatou.

Marie Kacrová říká, že cesta do Československa se nekonečně táhla, že na každém nádraží vlak stál, dokud obsluha železnice nedostala úplatek. Zbídačenou poválečnou Ukrajinou se tehdy pohybovalo mnoho bezprizorních a hladových lidí.

„Pamatuju si, že v noci, když jsme spali, tak se snažili potichu vyndat okýnka v nákladních vagónech a něco ukrást,“ líčí Marie Kacrová. Zažila prý také, že Češi z jiného vagónu jednomu ze zlodějů usekli ruku, kterou strkal dovnitř. Anna Bohatá však i tehdy projevila soucit a laskavost, a když vlak stál, snažila se chudákům pomáhat: „Vždycky vzala chleba s něčím a šla za nimi. Oni spali mezi kolejemi, pod lokomotivou, kde byly takové díry. Měli tam teplo.“

Po příjezdu se Bohatí usadili ve Strachotíně na jižní Moravě, v prázdné vsi, odkud byli vyhnáni němečtí obyvatelé. Anna s Emilií v obci zůstaly, Marie se po půl roce přestěhovala s rodiči a bratrem do Mohelnice.

Vzdali se majetku ve prospěch Mindly

Mindla Švarcová neboli Emilie Bohatá se v roce 1949 provdala za Václava Sobotku. Roku 1951 se jim narodila dcera Vlasta, o tři roky později dvojčata Růženka a Emilie. Manželé Sobotkovi bydleli ve společné domácnosti s babičkou Annou až do její smrti v roce 1952.

Když zemřela, všichni zákonití dědicové se vzdali svého práva v Emiliin prospěch. „Zřekli se majetku. Protože se o bábi starala a žila s ní, tak podepsali všechny papíry, že jí dědictví postupují,“ říká Marie Kacrová. Její děti často trávily prázdniny u Emilie-Mindly ve Strachotíně a naopak Emiliiny děti u Kacrových v Klopině. Silné pouto mezi rodinami přetrvalo. Emilie Sobotková zemřela v roce 2009.