Tehdy sedmnáctiletý Jan Perl patřil do skupiny přibližně 700 příslušníků Legie Čechů a Slováků, kteří se vzdali Rudé armádě u obce Rakowiec nedaleko Tarnopolu na tehdejším území východního Polska.
Jan Perl narozený ve Vídni českým rodičům uprchl do Polska s kamarády po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a přihlásil se do československé zahraniční jednotky, která se formovala v Krakově. Oficiálně vznikla 3. září 1939, kdy po napadení Polska Německem vydal polský prezident Ignacy Mościcki dekret o zřízení České a slovenské legie (Legion Czechów i Słowaków), kterou sami vojáci nazývali Československou legií.
Když Polsko napadl 17. září 1939 od východu Sovětský svaz, oddělila se z legie jednotka, která se obávala sovětského zajetí a mířila do Rumunska. Větší část se vydala vstříc Rudé armádě pod velením Ludvíka Svobody, který věřil, že v SSSR bude možné československou jednotku zachovat. Po setkání se Sověty se ale bratrské přijetí nekonalo.
Sovětští vojáci legionáře odzbrojili a poslali na několikadenní pochod do zajateckého tábora zřízeného na příkaz šéfa sovětské tajné služby NKVD Lavrentije Pavloviče Beriji v bývalé polské vojenské základně v Jarmolincích.
„To už byl skoro říjen, všude bláto, v noci zima,“ popsal Jan Perl podmínky pochodu. „Přespávali jsme u sedláků, kde nás nechali. Jednou jsem spal i na hnojišti a byl jsem rád, že je tam teplo. Jídlo nebylo, jenom to, co jsme si vyžebrali od sedláků.“ Postupně za jídlo vyměňovali vše, co měli, košile, deku.
Z tábora do tábora
Pochodovali na východ, až se dostali do Jarmolinců, kde Sověti shromažďovali zajaté polské vojáky (část z nich zavraždili na jaře 1940 v Katyni, část využívali na dobudování vojenské základny). „Spali jsme na slámě, vařila se jenom polívka. Nemusím podtrhávat, že jsme byli všichni zavšivený. Bylo to hrozný,“ vzpomínal na Jarmolince Jan Perl.
Exilová československá vláda v Londýně žádala Moskvu o jejich okamžité odeslání do Francie, kde by se připojili ke vznikající 1. československé divizi. Sověti odmítli. V sovětsko-německém paktu se totiž zavázali, že nebudou pomáhat „třetí straně“ bojující proti nacistickému Německu.
Na jaře 1940 přesunuli Čechoslováky dále na východ. V paměti měli antibolševický postoj československých legionářů v Rusku na konci první světové války.
Novým místem jejich internace bylo ruské městečko Oranky vzdálené asi 500 kilometrů na východ od Moskvy, kde pro ně sovětské bezpečnostní orgány vyhradily areál zrušeného pravoslavného kláštera. Jeho zdi lemoval ostnatý drát a na Čechoslováky dohlížely sovětské stráže.
Místo boje nádenická práce
Zanedlouho se jednotka stěhovala do města Suzdal napůl cesty mezi Orankami a Moskvou. „Tam už to bylo lepší. Pekli jsme si chleba. Dokonce nám postavili kantýnu. V ní ale prodávali jenom kolínskou vodu a zmrzlinu... Venku bylo pětatřicet stupňů mrazu a my jsme si kupovali celou mísu zmrzliny,“ vzpomínal Jan Perl na pobyt v izolovaném areálu bývalého kláštera, kam v červnu 1940 přijelo celkem 683 Čechoslováků.
Sověti využívali československé vojáky k práci na poli a v lese a Jan Perl vzpomínal, jak pracovali v lese v metr vysokém sněhu a třicetistupňových mrazech. Jednou večer marně čekali na auto, které je mělo odvézt do tábora. „Zapomněli na nás a přijeli až v noci. Mně omrzly nohy, dodnes s tím mám problémy. Naštěstí jsme to ale přežili.“
V táboře dostávali večer za práci tzv. pajok. Ten se skládal ze 2 dkg másla a silného krajíce chleba. Kromě toho měli měsíčně 20 rublů kapesného. Jan Perl popsal také jejich oblečení, které je nemohlo ochránit před ruským mrazem:
Francouzi versus hvězdáři
Uvnitř jednotky panovala velmi napjatá atmosféra mezi důstojníky a vojáky, kteří se dožadovali odjezdu do Francie, a říkalo se jim proto „Francouzi“ a dalším „hvězdáři“, tedy šlo o prosovětsky orientované vojáky, kteří byli v menšině a zastávali názor Sovětského svazu, tedy nezapojovat se do imperialistické války.
Exilová vláda v Londýně mezitím dosáhla tajné dohody se Sověty o přesunu příslušníků České a slovenské legie na Blízký východ, kde měli bojovat pod britským vedením. Podmínkou bylo, že Čechoslováci budou odcházet ve skupinách, které budou propouštěny v několikadenních odstupech. V rozmezí od 2. března do 21. května 1941 tak Suzdal opustilo osm transportů (celkem 476 osob), které přes Turecko směřovaly do Palestiny a do Egypta.
Jan Perl se dostal na řadu v dubnu 1941 a po příjezdu do Palestiny vstoupil do britské armády a později se připojil k československému praporu generála Klapálka.
Z Oranek do Buzuluku
V tzv. oranské skupině do Buzuluku přijel Miroslav Šmoldas. Patřil do skupiny legionářů, kteří se po napadení Polska vydali na pěší pochod do Rumunska a po cestě je zajala Rudá armáda.
„My jsme byli zajati Rudou armádou jako ,ozbrojená tlupa‘. Protože my jsme neměli uniformy, ale měli jsme některé zbraně,“ popsal zatčení, po kterém následovala internace. „Byli jsme nejdříve v Kamenci Podolském, potom nás převáželi po různých dalších táborech na území SSSR.“
V Buzuluku se jednotku podařilo zformovat až po propuštění československých občanů ze sovětských gulagů. V nich skončily tisíce bývalých československých občanů z Podkarpatské Rusi, kteří přebíhali z území okupovaného Maďarskem do SSSR, kde je sovětské úřady odsoudily na tři až pět let za „nelegální překročení státní hranice“ a poslaly je do nejstrašnějších pracovních táborů, tzv. gulagů na pobřeží Severního ledového oceánu, kde část z nich ještě před vstupem SSSR do války zemřela.
Do boje vyrazili českoslovenští vojáci z Buzuluku v únoru 1943 a jejich první bojovou akcí byla bitva o Sokolovo v březnu 1943.
