Dne 20. června 1949 po obědě zavolali z borské věznice do pražského bytu Píkových, že generál Píka bude druhý den ráno za svítání v šest hodin oběšen. Jeho syn Milan s otcem strávil na cele celou noc. Co všechno si řekli, nevíme. Jedno ale ano – plakal Milan. Heliodor byl podle slov syna klidný, vyrovnaný, připravený. Když jeho syn vstoupil do cely, jeho otec právě psal dopis na rozloučenou:
Milane, nemsti se, prosil generál Heliodor Píka svého syna před popravou
Milan Píka sloužil za 2. světové války v Anglii u britského letectva RAF. Při lékařské prohlídce u něj zjistili určitý druh barvosleposti a jeho plány stát se pilotem v tu chvíli vzaly zasvé. Odeslali ho do administrativy na místo pobočníka velitele doplňovacího střediska. Chtěl ovšem bojovat. Proto si podal žádost o propuštění z britské armády, chtěl do československých jednotek na východní frontě, doufal, že se zbraní v ruce stane po boku svého otce. Žádost mu zamítli s odůvodněním, že je v administrativě nepostradatelný. Za celou válku si ze zbraně nevystřelil.
V září 1945 se vrátil do Československa v britské důstojnické uniformě, v čs. letectvu sloužil v hodnosti kapitána. Vedle vojenského zaměstnání studoval práva na Univerzitě Karlově a na jeho žádost ho přidělili na nižší úřednické místo ke Krajskému vojenskému soudu v Kapucínské ulici v Praze. Tady sloužil až do chvíle, kdy ho vyhodili se slovy, že tu nemůže pracovat, když ve vedlejší budově vyšetřují jeho otce pro velezradu.
Heliodor Píka, zástupce náčelníka generálního štábu, trpěl už za války bolestmi žlučníku. Nucenou dovolenou v březnu 1948, která mu byla komunisty nařízena, využil k chirurgické operaci. Když ho tajní agenti zatýkali a tahali z nemocničního lůžka, měl na břiše nezhojenou ránu po operaci.
Vyšetřování probíhalo v pražské Dělostřelecké ulici číslo 11, kde po válce operovala sovětská tajná organizace SMERŠ (Smrt špionům), jejíž agenti zde vedli surové výslechy ruských emigrantů usazených v Praze před tím, než je odvlekli do sovětských gulagů. Píku pak převezli do tzv. Domečku, do budovy sousedící s Krajským vojenským soudem, a později na Pankrác, kde ho věznili až do popravy na Borech.
SNIL O ZÁCHRANĚ OTCE
S přáteli otce, například generálem Mrázkem, letcem RAF, Milan Píka mluvil o možnosti osvobození otce. Přemýšleli, jak by ho převedli přes západní hranice: „Byly to jenom úvahy, diskuze. Nic reálného. Pak si pro mě na ministerstvo obrany přišli do mé kanceláře dva pánové v kožených kabátech jako ve filmu,“ vzpomínal Píka na zatčení 20. listopadu 1948 dvěma agenty Obranného zpravodajství.
Obvinili ho z přípravy únosu jeho otce a ze špionáže ve prospěch britské tajné služby. Uvěznili ho na Pankráci, kde mu bachař prozradil, že na stejném bloku A v patře pod ním v podobné cele sedí jeho otec. Na dvoře věznice Milan, protože byl nejmladším vězněm, předcvičoval ostatním. Jeho otec měl celu u dvora s malým okénkem vysoko u stropu. A syna viděl i slyšel.
Milan během vězeňské rozcvičky vykřikoval pokyny na spoluvězně: „Hlavu vzhůru!“ „Vydrž!“ „Dýchat zhluboka!“ a podobně, protože věděl, že ho tatínek slyší. Otec mu pak poslal moták: „Můj nejdražší. … Nedovedeš si představit, čím jsi pro mě byl. Hvězdou, paprskem jasu, klidu a v posledních dnech nesmírnou mravní oporou,“ napsal Heliodor Píka synovi v únoru 1949.
BYL VINEN, TVRDIL PROKURÁTOR VAŠ
Ve dnech 26. až 28. ledna 1949 odsoudili Heliodora Píku k trestu smrti provazem. Prokurátor Karel Vaš nemilosrdně zlikvidoval hrdinu z první a druhé světové války, člověka, který vyjednal propuštění československých vězňů z gulagu, tedy kromě jiných i svého vraha, budoucího vojenského prokurátora Vaše. Ten k jeho případu pro Paměť národa v roce 2007 řekl:
„Ale on se přiznal! Přiznal svoji chybu. Doznal to, doznal to i před soudem. Takže já se o tom nebudu bavit.“ Na otázku, zda byl Píka vinen, devadesátiletý Vaš tehdy prohlásil, že o tom nepochybuje. „Měl dvojí tvář. Jednak to byl kádrový profesionální důstojník, zasloužil se o budování armády a tak dál. Na druhé straně zradil,“ trval si na svém i po mnoha letech někdejší prokurátor Vaš, kterého soudy po roce 1989 zprostili obžaloby z důvodu promlčení.
BUĎ LEPŠÍM OTCEM
Dne 16. února 1949 se konal soud s Milanem Píkou. Prezident Gottwald vydal příkaz, že mladý Píka musí být propuštěn, aby se na Západě neřeklo, že likvidují celé rodiny.
Po popravě otce se Milan Píka se svou ženou odstěhoval do Bratislavy, kde později vystudoval Vysokou školu ekonomickou a stal se účetním v jednom národním podniku pro zpracování dřeva. Na otce nezapomněl. Miloval ho a ctil, i když s ním prožil mnohem méně času, než by si přál.
Do paměti se mu navždy vryla jeho poslední prosba, kterou otec pronesl v noci před popravou na cele smrti.
„Otec mi kladl na srdce, abych se nemstil. Věnoval se své rodině víc, než mohl on. Byl skutečnou obětí svého povolání. Rodina musela být vždy až na druhém místě. Tak ke mně mluvil těsně před smrtí. Že všechny síly věnoval vlasti a národu, méně své rodině. A varoval mě, abych se v tomto já polepšil,“ vypráví Milan Píka na jedinečné nahrávce z roku 2007, kterou pořídili lidé ze slovenského Ústavu paměti národa.
NA CESTĚ ZA MILOVANÝM MUŽEM SE MÁLEM UTOPILA
Generál Heliodor Píka měl i výjimečnou manželku. Marii Sehnalová totiž prokázala v mnoha případech neobyčejnou statečnost i lásku ke svému muži. Například během 2. světové války, když po otevření východní fronty vedl Heliodor Píka vojenskou misi v SSSR, vypravila se za svým mužem z bezpečí a pohodlí londýnského hotelu přes frontovou linii do SSSR do Archangelsku a odtud do Moskvy.
Cestou prožila dramatické okamžiky: loď se jen tak tak vyhnula minám rozmístěným německými ponorkami a tři dny prožila za náletů německých letounů. Vyděšená Marie Píková prý po palubě běhala s kulometnými pásy od jedné zbraně ke druhé. Bohužel se neubránili. Loď začala klesat ke dnu a Marie Píková málem utonula ve studeném moři u norského pobřeží.
Ze záchranného člunu se jí totiž pokoušeli dostat na palubu další lodi, ale tak nešikovně, že spadla do ledového moře. Přitom stále pevně svírala kabelku s cestovními doklady, bez nichž by v Rusku totiž pravděpodobně byla odeslána rovnou do gulagu.
ZE SOVĚTSKÉHO SVAZU MARIE PÍKOVÁ ZEŠÍLELA
Rusky neuměla a na Sověty mluvila německy, což byla chyba. Naštěstí ji nezastřelili. Když tato dáma po strastiplné cestě konečně doputovala do Moskvy, sdělili jí, že tu její muž už dávno není.
Tři dny bez jídla jela vlakem do sovětského Kujbyševa, kde sídlil náčelník vojenské mise v SSSR – tedy její muž. Dorazila v noci. Hladová, zmrzlá, vystrašená. Generál Píka zrovna spal. Rychle ho probudili, že tu má ženu! Musel to pro něj být otřes. Tady?! Copak zešílela?! Spali v baráku bez zasklených oken. Ráno se manželé probudili zimou pod vojenskými kabáty a několikacentimetrovou vrstvou sněhu.
Heliodor Píka hned druhý den začal plánovat její zpáteční cestu do Anglie přes Jeruzalém, Teherán a kolem afrických břehů do Londýna. Trvala týdny. Zhubla prý tolik, že její syn Milan sloužící v RAF v Anglii ji skoro nepoznal. Jen pomalu se vzpamatovávala, měla poraněné nohy, jak s ní vlnobití v onom studeném moři bilo o bok lodi. Po této cestě se u paní Píkové rozvinula psychóza a paranoia.
O popravě svého muže se dozvěděla v Hranicích na Moravě, kde žila u své sestry, a proto se s manželem nestihla rozloučit. Milan splnil, co slíbil svému otci – o maminku se postaral, vzal ji do Bratislavy, kde se usadil.
