Štěpán Antonij se narodil v roce 1922 v obci Kanora v jednom údolí v Karpatech jen pár kilometrů od skoro stejně staré Vasiliny Ljachové, později Mesárové. Jejich rodiny hospodařily na malých polích na úpatí hor Podkarpatské Rusi, na autonomním území Československa. Mluvili česky a ukrajinsky.
Ve chvíli, kdy bylo Československo přepadeno nacistickým Německem v březnu 1939, Slováci se odtrhli a založili Slovenský stát, překročilo maďarské vojsko podkarpatské hranice. Vasilina vzpomíná, že ve vesnici se odehrála hrůzná scéna, maďarští ozbrojenci vyvlekli jejich židovského souseda s celou rodinou a v lese za domem je surově popravili.
Obyvatelé vesnice něco takového vyděsilo. Od té chvíle prý přestali být svobodní.
Dostali koblihy a mléko. Pak je zatkli jako špiony
Mladé muže maďarští okupanti nutili pracovat a cvičit v maďarských polovojenských jednotkách: „Byli jsme donuceni na gymnáziu v Mukačevě zúčastňovat se mládežnických akcí, říkalo se tomu Levente. Ale my jsme to odmítali, protože to bylo promaďarské,“ vysvětluje Antonij, který z nenávisti k Maďarům zorganizoval malou partu kamarádů, a v zimě 1939 přešli hranice do SSSR.
„Domluvili jsme se tři spolužáci: já, Kohut a Varga. Šli jsme na hranice k člověku, jmenoval se Andrej Čepa a byl mlynářem. Znali jsme ho dobře, protože jsme za první republiky přecházeli tyto hranice bez problémů. Když jsme tam přišli, zavolal svoji manželku, aby nám uvařila nějaké koblihy a mléko. A odešel. Seděli jsme za stolem a najednou vkročili sovětští pohraničníci: ,Ruce vzhůru!‘ Všechno, co jsme měli v kapsách, jsme museli vyndat ven. A oni říkají: ,Vy jste špioni!‘,“ vypráví Štěpán Antonij, kterého odvlekli do věznice v Charkově.
Vasilina se dala dohromady s chlapcem, se kterým se seznámila na tancovačce. Připojila se k nim ještě jedna milenecká dvojice. Přes hranice do SSSR šli v červenci 1940. Měla ruksak s kouskem chleba a drobným letní oblečením na převlečení. Na sebe si vzala krásné vyšívané šaty, na krk své milované korále, upletla si z vlasů cop. Svítalo, když v dálce viděli, jak sedláci s rodinami přichází na polní práce. Mávali si.
Hranici měla takřka za domem. Hlídala ji dvojice maďarských vojáků s flintami. Vasilina vypráví, že se kluci schovali do křoví a vojáky ze zálohy napadli, sebrali jim flinty a svázali je. Jednoho vzali s sebou, přesvědčili ho, aby s nimi šel do SSSR. Sovětská hlídka, které se hned vzdali, je odvedla do menšího dřevěného stavení, kde je drželi pod zámkem týden, pak je transportovali také do věznice v Charkově.
Za přechod hranic tři roky gulagu
Štěpán Antonij a Vasilina Mesárová toto asi tříměsíční martyrium ve věznicích popisují jako nekonečné bezčasí a čas doufání, že se jim podaří vyšetřovatele NKVD přesvědčit, že chtějí práci a nejsou špioni. V hromadných celách velkých jako asi jedna třída se mačkalo až sto padesát lidí. Spali na zemi na betonu, jedli jen vodové polévky s kouskem sucharu. Potřebu prováděli do plechového kýble v rohu.
Jak se zacházelo s dívkami, můžeme jen domýšlet. Podle odborné literatury si dozorci z dívek dělaly sexuální otrokyně. Vasilina o tom co se dělo, mluvit nechtěla. Komisaři NKVD s těmito uprchlíky obvykle sepsali obyčejnou tužkou nebo perem protokol, pořídili fotografie a administrativním rozhodnutí bez obhájce je jako špiony, kteří ilegálně překročili státní hranici, odsoudili k trestu tři roky do pracovně nápravných táborů – do gulagu.
Štěpána a Vasilinu nahnali do dobytčích vagónů a odvezli daleko na východ. Štěpán vypráví moment, kdy se po mnoha týdnech transportu v dobytčích vagonech a po čtyřech dnech úplné tmy v podpalubí lodi, se zbídačení utrápení vězni ocitli v lese. Tady jim bachaři dali sekery a řekli ji: „I vot zděs budět vaš dom!“ V Pečoře na severním Urale, kam později Štěpána odvezli, dodnes stojí zbytky lágru, barák a malý pomníček věnovaný obětem těchto komunistických zločinů.
Pakliže Čechoslováci v gulazích neumřeli hlady, vyčerpáním nebo na nedostatek vitamínu, na kurděje, průjem nebo tuberkulózu, byli v průběhu roku 1942 či v první půlce roku 1943 osvobozeni. Amnestii pro vězněné Čechoslováky se podařilo vyjednat počátkem roku 1942. S tím měl být zahájen tzv. dobrovolný nábor pro Československou vojenskou jednotku v SSSR. Tedy propuštění z gulagu mělo podmínkou: vstup do armády a odchod na frontu.
Zvláště uprchlíci z Podkarpatské Rusi, často Sověty považováni za maďarské občany, se mnohdy marně dožadovali propuštění. To přišlo až po mnoha měsících urgování české diplomacie. V únoru 1943 hlásil plukovník Heliodor Píka do Londýna: „…Propuštění Podkrapatských Rusů jde pomalu. Jsou odesíláni postupně, ve skupinách jen asi po 40 osobách. Důvodem toho jsou značné dopravní potíže. Odesílání nelze urychliti, i když se v některém táboře nachází několik set Podkarpatorusů.“
Vasilina vážila jen 45 kilo
Po dvou až třech letech otrocké práce v lese, na poli nebo při stavbě železnice, podvyživení a nemocemi fyzicky zdevastovaní Čechoslováci a Rusíni nastupovali k Československému armádnímu sboru v Buzuluku, výcvik probíhal v nedalekém Novochopersku.
Střílení se zbraní, pochodová cvičení absolvovala i tenkrát pětačtyřicet kilo vážící Vasilina Mesárová v červnu 1943: „Střílela jsem dobře, šlo mi to. Také mě hned povýšili.“ V praporním rozkaze č. 41 se objevuje článek 2, podle něhož se ženám zařazeným v čs. jednotce přiznává hodnost vojína. Je to první dokument v historii čs. armády, který potvrzuje zařazení žen do vojenské služby. Nejčastější jejich bojové zařazení bylo zdravotnice.
„Bylo to strašlivé, když jsem kamarády, se kterými jsem den před tím mluvila, nacházela bez ruky, bez nohy. Vzala jsem je na záda a donesla na obvaziště. Dělala jsem všechno, zastavovala krvácení, obvazovala, odvážela,“ vypráví Vasilina Mesárová, která později na frontě působila v týlu jako lékárnice.
Čtyři měsíce před koncem války otěhotněla se svým snoubencem: „Byl u dělostřelectva, po válce jsme se vzali.“ Konec války ji zastihl v Košicích. Dostala měsíc dovolené a po pěti letech se dostala domů. „Brečeli jsme radostí, ale i lítostí. Maďaři zničili všechno.“ Po týdnu se vrátila do Košic, žila u Mariánských lázní, v roce 960 se přestěhovala do Prahy, pracovala v drůbežářských závodech. O tom, co zažívala v SSSR, o gulazích nemluvila, nechtěla mít potíže s komunistickým režimem.
Bratr slepě věřil SSSR. Místo poct putoval do gulagu
Štěpán Antonij sloužil nejdřív jako písař na rotě. Po výcviku v Novochopesrku ho zařadili k radistům. Během bitev na východní frontě byl dvakrát těžce raněn. Poprvé v bitvě u Bílé Cerkve mu prostřelili nohu, po druhé byl potrhán výbuchem granátu na Dukle.
Po válce chtěl pokračovat v armádě, vyhodili ho, protože nebyl komunista a mluvil o tom, co zažil v SSSR. Tak dělal skladníka. Byl na tom ale o dost lépe než jeho starší bratr Vasil, který prý věřil v komunismus. Také na konci roku 1939 utekl do SSSR. Sověti ho vyslali zpět do Maďarska jako komunistického špiona. Byl maďarskou policií dopaden, mučen a tři roky strávil v koncentračním táboře ve Flossenbürgu. Přežil.
Po válce cestoval přes Prahu, kde se setkal se svým bratrem Štěpánem. Přesvědčoval ho, že se musí vrátit zpět na Podkarpatskou Rus, která už náležela Sovětskému svazu. Štěpán naopak bratra prosil, aby zůstal, že aby se do SSSR nevracel. Jeho bratr mu dokonce vyhrožoval, že bude doma považován za zrádce své vlasti. Štěpán přesto s ním odmítl odjet. Jeho bratr přijel zpět na Podkarpatskou Rus, kde hledal své soudružské kumpány. Na mu sdělili, že všichni jsou jako zrádci v gulazích. Za pár týdnů si i pro něj přišli komisaři ze sovětské bezpečnostní služby. Dostal deset let v gulazích, které si odseděl.
