Bratři Petr a Ivan se občas potkávali na vězeňské chodbě, když Petra odváděli k výslechu. „Psal jsem mámě dopisy, proč mi ten idiot nepřinese aspoň vitamíny: pomeranče, citróny. Ale on se ode mně snažil úplně izolovat, měl strach, že ho vyhodí,“ vzpomíná Petr Tomíšek na svého bratra. Jeho přítomnost na druhé straně mříží pro něho byla trpká a přinášela různé paradoxní situace.
„Je fakt, že jsem na Ruzyni zažil dobrý historky. Všichni tam věděli, že jsme bratři,“ dodává a vypráví, jak ho vždy, když jeho spoluvězně odvedli k výslechům, přesouvali na jinou celu. „Zůstal bych tam sám, což se nesmí, protože bych se mohl oběsit. Tak mě vždycky šoupli někam jinam. Ale když sloužil jeden takový ochmelka, nechával mě tam, protože mi věřil. Naopak říkal: ‚Nechceš se navíc vykoupat, osprchovat? Když jsi ten Ivanův brácha?‘ Takže tam byli i lidi, kteří to brali trochu jinak.“
Vstup vojsk byl zlomový okamžik
Spíš než jeho bratr Ivan to přitom byl Petr, kdo se vymkl prostředí, ve kterém vyrůstal, a kdo si zvolil méně obvyklou cestu. Narodil se do pražské dělnické rodiny jako třetí ze čtyř dětí: první přišel na svět v roce 1948 Ivan, pak v roce 1953 Petrova sestra a dvojče a Petr, za dalších pět let nakonec ještě nejmladší bratr.
Otec i děda Tomíškovi byli komunisté – děda vstoupil do strany hned v roce 1921, podporoval komunistický odboj za druhé světové války a nikdy se víry v komunismus nevzdal. „Děda byl skvělej. 18. listopadu 1989 – to mu bylo 90 let – šel na Lidové milice, ať mu dají zbraně, že jde bránit socialismus. To byl dobrej pošuk. Měl jsem s ním věčné spory,“ přibližuje Petr Tomíšek, z jakého zázemí vyšel.
Otec už byl o poznání skeptičtější než děda, a pokud v komunismus kdy věřil, jeho přesvědčení notně nahlodala sovětská invaze.
Ať tak či tak, srpen 1968 znamenal otřes pro celou rodinu, každý člen na něj ale reagoval jinak. „Vstup vojsk byl pro mě zlomovým okamžikem,“ říká Petr Tomíšek a popisuje, jak právě ve zjitřených dnech následujících bezprostředně po invazi sešel z trajektorie vedoucí ke konformnímu životu a vydal se pomalu, ale jistě na cestu k nonkonformitě a undergroundu.
Bylo mu čerstvých patnáct a chodil už na střední průmyslovku. 21. srpna 1968 měl se svou třídou odjet na chmel, na rozdíl od spolužáků ale nikam neodjel. „V září jsem šel do školy a tam ty ‚mařeny‘ ze čtvrťáku vyhlásily stávku, neučilo se, škola se zamkla, bylo to veselé období, než se všichni vrátili z chmelu. Byl to strašný bordel a bylo to takové neštěstí.“
Studentská stávka organizovaná dlouhovlasými spolužáky ho nasměrovala mezi vlasatce. Sám si nechal narůst delší vlasy, byť tehdy ještě volil délku spíš opatrnou, a zásadně odmítal mluvit rusky. Vzpomíná také na učitele češtiny, který ho bral do knihovny, kde byly knihy od Párala, Hrabala. „Shltal jsem je a už to mě nějak formovalo.“
Podpis Charty nechtěl odkládat
Starší bratr Ivan ale reagoval zcela opačně. Invaze ho zastihla na vojně a do konce roku 1968 v době, kdy ze strany lidé vystupovali, do komunistické strany vstoupil. V roce 1972 se pak stal vězeňským dozorcem. „Pracoval v eskortě, udělal si dokonce maturitu, což šlo docela dobře v Ostrově nad Ohří. Ale pak už si tak propálil játra, že už nemohl tu eskortu dělat a dělal normálně na Ruzyni.“
Petr po své maturitě na průmyslovce také strávil dva roky na vojně. Pak nastoupil do podniku Tesla Hloubětín a v roce 1975 začal studovat elektrotechnickou fakultu ČVUT. Zároveň se ale čím dál víc cítil doma v undergroundu. Vlasy si nechal narůst už jednoznačně „přes míru“ a kamarád Jiří Sonntag ho zavedl do hospod U Pavlánských a U Dvou slunců, kde se „máničky“ scházely. Když pak v roce 1976 začal proces s kapelou The Plastic People of the Universe, seznámil se s nejužším jádrem disentu.
S kamarádem Vlastislavem Šnajdrem, přezdívaným Vasil, poté objížděl republiku s podpisovými archy žádajícími propuštění Plastiků. Později příležitostně distribuoval časopis Vokno, který vydával František „Čuňas“ Stárek. Začal jezdit na tzv. baráky, tedy domy, kde se undergroundová komunita setkávala a částečně i žila. Účastnil se akcí undergroundové kultury a sám k ní i přispíval – s Vasilem založili kapelu Wasil and his Sandwich Company; na kytaru a harmoniku hrál také s Františkem Horáčkem, známým jako Jim Čert. S ním se hodně přátelil, takže ho mimochodem dost zaskočilo, když se později dozvěděl, že Čert spolupracoval se Státní bezpečností.
 s přáteli na baráku v Nové Vísce (1979).jpg)
Pokud šlo o Petrovy rodiče, ti nebyli z postupné proměny jeho životního stylu zrovna nadšeni. Maminka se prý dokonce šla poradit s psychiatrem, proč že je syn takový. Lékař se asi chtěl maminky „zbavit“.
On sám měl své vlastní kontakty s psychiatry, z nichž někteří tehdy lidem z undergroundu pomáhali třeba vyhnout se vojně. Tu už měl sice za sebou, ale fingovaným pobytem v léčebně se v roce 1978 dokázal vyhnout cvičení na vojenské katedře – bál se prý, že by ho tam ostříhali – a dokázal si s pomocí psychiatrů zajistit i místo na koleji.
To bylo už v době po zveřejnění Charty 77, která nebývalým způsobem propojila underground s disentem. Petr Tomíšek ji chtěl podepsat už v roce 1977, tehdy mu to ale ještě rozmluvila Dana Němcová s tím, že ho kvůli podpisu vyhodí ze školy. O dva roky později ji komunisté poslali na šest měsíců do vězení a Petr už svůj podpis nechtěl dál odkládat. U Petrušky Šustrové Chartu v roce 1979 podepsal.
„Bratr bachař mě držel pod krkem, že jestli ho kvůli mě vyhodí z práce, tak mě zbije,“ odpovídá Tomíšek na otázku, co podpisu Charty říkala jeho rodina. Ivan ovšem o práci nepřišel, zato Petra z vysoké školy skutečně obratem vyhodili. Začal tedy pracovat v podniku Geofyzika. Cítil se tam prý jako ryba ve vodě, poněvadž tam pracovalo i mnoho dalších chartistů, mimo jiné například Milan Hlavsa, František Stárek, Jan Šafrata nebo Alexandr Komaško. Byly tu ale i jisté nevýhody, protože ředitel spolupracoval s StB, která tak měla přehled, kdy si zaměstnanci-chartisté berou dovolenou, a tudíž tušila, že se chystá nějaká akce. „Ředitel byl ale hrozně hodný člověk. Tomu bych to vůbec nevytýkal. Byl na nás strašně milý, a to zaměstnával takovouhle sebranku.“
Rozšiřování omamných látek a jedů
Koncem 70. let se Petr Tomíšek seznámil také s lidmi z undergroundu v Ústí nad Labem. Často tam jezdil za přáteli, vozil různé ilegální tiskoviny. Na občasné předvolání na policii byl už tou dobou kvůli svým aktivitám a společnosti, ve které se pohyboval, vcelku zvyklý. V Ústí se ale poprvé setkal se skutečně drsným zásahem: zřejmě na popud některých sousedů StB vtrhla na narozeninovou oslavu do domku Jiřího Davida Vaňka. „Odtáhli nás na vyšetřovnu. Stáli jsme u zdi až do rána, chodili jsme různě na výslechy. Honza Placák tam dostal do úst, protože asi neodpovídal příliš uctivě.“ Tomíšek vzpomíná, že na místě oslavy byla i možnost podepsat Chartu 77. Když však policie vrazila dovnitř, Vaňkovi se podařilo kopii Charty kopnout pod kredenc, což přítomným pravděpodobně ušetřilo značné obtíže.
K dalšímu nepříjemnému setkání s StB došlo roku 1979, když probíhal soud s představiteli Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Tomíšek podle svých slov „mírně protestoval“ spolu s dalšími přáteli souzených před soudní budovou. To si policie nenechala líbit a část protestujících takzvaně sebrala a zavezla do sídla StB v Bartolomějské ulici. „Na Barťáku nás nasoukali do kina, každého do jedné řady. Battěk [disident Rudolf Battěk, pozn. ed.] tehdy vstal, sundal si čepici – on nosil rádiovku – a začal zpívat hymnu. Tak ho odtáhli rovnou pryč na výslech.“ Tomíška po výsleších převezli na Ruzyň, počítal tedy s nejhorším, půjde k soudu... Tenkrát však ještě šlo jen o zastrašování.
V roce 1980 pak skupinu lidí z Ústí zatkli s obviněním z rozšiřování omamných látek a jedů, vypěstovali totiž pár rostlin marihuany. Ústečtí si za to od soudu odnesli všichni dva roky vězení. „Dokonce i holky, které svědčily v jejich prospěch, pak byly obviněny z křivého svědectví a dostaly taky dva roky. Všechny vyhodili ze školy, někteří chodili ještě na střední. Ale vyřešili tím tedy problém signatářů Charty 77 v Ústí. Dneska už jsou všichni rehabilitováni, protože bylo evidentní, že to byl zástupný důvod.“
S určitým odstupem od ústecké razie si pak policie přišla i pro Petra Tomíška. Sdělili mu, že si může podle délky trestu vybrat ze tří trestných činů: podvracení republiky, pobuřování nebo rozšiřování omamných látek a jedů. Vybral si tedy omamné látky, kde byla sazba do dvou let. Vzhledem k tomu, že drogy nikdy neužíval, a nenašli tedy proti němu žádné důkazy, navrhl mu prokurátor podmínku. Předseda senátu Karel Vrzáň mu přesto dal nepodmíněný trest. „K tomu nebyl důvod, to bylo prostě zadání,“ konstatuje Tomíšek.
Bratr svůj život zmařil
Nakonec si odseděl devět měsíců, většinu ve vazební věznici v Ruzyni, kde pracoval jeho bratr Ivan, a jen poslední měsíc pak v Novém Sedle na západě Čech, kde muklové podbíjeli koleje. „Na to jsem vůbec neměl fyzicky. Neplnil jsem normu, hnedka zánět šlach. Tak mě pak kvůli tomu dali na stavbu. To už jsem nějak zvládal.“
Po propuštění z vězení byly jeho vztahy s bratrem na bodu mrazu a už se nikdy nenapravily. Ivan mu vyčítal, že mu kvůli němu hrozilo propuštění.
Petr Tomíšek, který po svém podpisu Charty už nedostudoval, našel po návratu z kriminálu práci u Pozemních staveb Bratislava, jezdil do Sokolova do chemických závodů. Státní bezpečnost ho ale stále pronásledovala. „Zčistajasna mě sebrali někdy v lednu. Odvezli mě v pět hodin večer z chemických závodů, vyvezli mě někam za Sokolov. Byl sníh, poměrně zima.“ V mrazu ho příslušníci deptali čtyři nebo pět hodin. Později StB zařídila, aby ho z práce propustili, chtěli ho zřejmě mít víc na očích. V Praze poté zastával různá dělnická povolání: rozvážel malířské potřeby, posléze se stal topičem.
Seznámil se pak se svou budoucí ženou Galinou. Vzali se, na svatbu záměrně nikoho nepozvali, protože ji monitorovala tajná policie, a narodily se jim čtyři děti. Tomíšek pak své disidentské aktivity trochu utlumil. Stále však odebíral od rodiny Uhlových časopis Infoch (Informace o Chartě 77) a později distribuoval samizdatové Lidové noviny, které dostával od Richarda Urxe. Nadále byl pod dozorem StB, občas ho „sebrali“ a odvezli „k podání vysvětlení“. Při jednom z výslechů po něm požadovali i závazek spolupráce. Řekl si o čas na rozmyšlenou a na následující schůzce estébákům sdělil, že taková spolupráce by se neslučovala s jeho morálkou.
Na konci 80. let se zapojil do občanské iniciativy Hnutí za občanskou svobodu, která měla ambici přetvořit se v reálnou politickou opozici vůči režimu. Po pádu komunismu v roce 1989 krátce působil v komunální politice, stal se novinářem. Za svou činnost v době komunistického režimu obdržel uznání za účast ve třetím odboji.
Jeho bratr Ivan zemřel v roce 2011. „Ve třiašedesáti to zapíchl. Ráno se nevzbudil, a nikdo neví proč. Oni se ženou hrozně lili, ale fakt strašně. Nevím to, ale myslím si, že se upil. A celkem se mu nedivím, protože ten život zmařil,“ říká Petr Tomíšek, který žije i pracuje v Praze, má čtyři dospělé děti a doufá, že Česko bude i nadále demokratické. Stále nosí dlouhé vlasy.
